Evergreen české politiky a věčně oživované téma. Co byl tábor zač a kdo za něj nese zodpovědnost. Interpretace, dezinterpretace a snahy vytesat jeden výklad do kamene.
Téma bylo živé již před lety, během působení Národní strany, poté nějakou dobu spalo. Nyní jej tedy vytáhl poslanec za SPD Miloslav Rozner i Tomio Okamura sám.
Reakce na sebe nenechaly dlouho čekat a ukázalo se na nich opět, kolik lidí má dnes problém pochopit, jakou informaci v sobě nese vyřčené souvětí. Zdá se, že pouze vnímají jakási klíčová slova a systémem volných asociací z nich dedukují závěr, který se skutečně vyřčeným nemá mnoho společného.
Redefinovat hranice?
Tak například se kdosi ohradí, proti tvrzení že Češi vyhlazovali Cikány v koncentračním a vyhlazovacím táboře v Letech s tím, že o žádný vyhlazovací ani koncentrační tábor nešlo.
A co se stane? Posluchač slyší klíčové slovo „koncentrák“ a potom klíčové „ne“. V hlavě si to pospojuje a vyrukuje s tím, že řečník popírá holocaust. A rozjíždí se mašinerie, média zvou odborníky, se kterými řeší jaká zákonná opatření by se měla provést, aby nebylo možno takto veřejně holocaust zpochybňovat.
A tak si také Český rozhlas pozval právničku a aktivistku Kláru Kalibovou. Tu rozhodně nepodezírám z toho, že by snad nechápala význam věty. Naopak, jako advokátka zabývající se „hate crimes“, ví přesně, kdy je vyřčené žalovatelné a kdy není. A sama to také v rozhlase potvrdila, když konstatovala že Okamura vlastně neřekl nic, co by se dalo interpretovat tak, že popřel holocaust, existenci koncentráků, nebo počty obětí.
Přesto je prý potřeba redefinovat hranice toho, co je povolené a co je již za netolerovatelnou hranou. Jakým způsobem? Její teze je následující: Debaty o tom, zda byl okolo tábora plot, nebo nebyl, ... zda strážní mohli střílet ostrými, nebo nesměli, tak tyto polemiky se dnes mohou vést a sledujíce literu zákona, nejsou jeho porušením. Nicméně by být měly! Tyto řeči podle Kalibové ubližují dotčeným lidem a jejich potomkům, znevažují jejich utrpení, a proto by se debaty o těchto „technikáliích“ měly brát jako zpochybnění a popření celého narativu en bloc. A tedy trestat.
Čtěte ZDE: Lež o prasečáku: Co je šeptem, to je s Hermanem. Proč byli Židé vyměněni za cikány? Půl miliardy k důchodu na přilepšenou. Schwarzenberg lepší než fotr: Plný pravdy a lásky. Další milióny na další památníky
Češi, Poláci a genocida
Tímto požadavkem se tato dáma pouští na hodně tenký led. Ano rozumím tomu, že tyto debaty mohou být pro někoho zraňující. Nicméně málokdy se objeví z čistého nebe. Nevím o tom, že by jakýkoli politik z čista jasna vytáhl podobné téma a začal vykřikovat: „Okolo tábora nebyl plot“.
Obvykle totiž něco předchází. Například teze že: „Češi v Letech prováděli genocidu“. Že: „Češi mají platit odškodné za provozování koncentračního tábora“. A podobné. I Češi mají city, které lze zranit. A pokud má někdo dojem, že byla vyřčena dílčí nepravda, tak se ji pokusí uvést na pravou míru. Ta pravá míra v tomto případě zní: „Nebyl to vyhlazovací tábor!“. „Nebyl to koncentrační tábor!“. „Neexistovalo to z vůle Čechů!“.
Z podobných důvodů nyní v Polsku postavili mimo zákon sousloví „polské koncentrační tábory“. A také v tomto případě se našlo dost lidí se sníženou schopností pochopit výrok, křičících že Poláci zpochybňují holocaust. No, nezpochybňují. Pouze mají dost dezinterpretované historie. Lidé mají krátkou paměť, a je možné, že ještě dvacet let a svět by na základě těchto ustálených větných spojení, jako: „polské koncentráky“, vnímal Osvětim jako dílo Poláků. Chápu že se jim to nelíbí. Jakkoli jsem proti kriminalizaci jakýchkoli výroků.
Pravda nevoní
Svět podle Kláry Kalibové by byl nebezpečný. Historické události a jejich výklad podléhají módě, partikulárním zájmům, subjektivitě těch s přímou zkušeností, sentimentům, nebo třeba pouhé ohleduplnosti, kdy je někomu žinantní upřesnit například počet obětí směrem dolů, protože by se při tom cítil jako necitlivý hnidopich. Nepřesnosti se pak mohou zabydlovat, zapouštět kořeny, mění se v mýtus a nakonec v nový oficiální výklad. Kdokoli, kdo by potom přišel a nějaký detail události by zpochybnil či korigoval, by byl vinen podle Kalibové pravidla: „Zpochybnil jsi část – popíráš celek“.
Možný vývoj, kam by podobná svévole mohla vést, naznačí třeba i skutečnost, že již v roce 2006 romský aktivista Karel Holomek obvinil Václava Klause, Miroslava Ransdorfa i další poslance Evropského parlamentu z trestného činu popírání holocaustu za to, že v roce 2005 nepodpořili rezoluci Evropského parlamentu, vyzývající ke zbourání vepřína v Letech. Neuspěl. Nicméně pokud by soudce nehodnotil skutečnou podstatu činu, ale mohl by se domýšlet, co tím obviněný asi myslel, potom by osud badatelů závisel na politickém názoru a libovůli, nějaké té soudkyně Judy.
Čtěte ZDE: Zběsilé útoky na Okamuru: Naši věznitelé dostali poprvé strach. Děs z referenda je přímo mýtický. Cikánský, nebo slovanský holokaust? Národ i stát je možné uchovat. Jak na Druhé obrození? Tady jsme doma MY!
Přitom, aby bylo jasno: Nevedeme debatu o existenci plynových komor, kdyby mi chtěl někdo náhodou předhodit tento spor. Ne! Bavíme se o kriminalizaci lidí, kteří vlastně jen opakují závěry Úřadu pro vyšetřování zločinů komunismu:
Několik faktů
Tábor existoval již za první republiky. Na jeho místě v roce 1940 byl z rozhodnutí protektorátní vlády zřízen „Pracovní tábor pro osoby práce se štítící“, (tj. tuláky, žebráky, kočovníky, podvodné podomní prodejce, nikdy nepracující kriminálně závadové osoby z povolání, atd).
Velitel tábora Janovský vězně fyzicky týral, bil, z vlastní iniciativy jim odpíral i příděly potravy, na niž měli dle protektorátních zákonů nárok, celkově činil podmínky v táboře horší, než se po něm žádalo. Po vypuknutí tyfové epidemie byl z místa velitele odvolán a nahradil jej někdejší velitel tábora v Hodoníně u Kunštátu – Štefan Blahynka.
Tábor v Letech s převahou etnicky cikánského obyvatelstva byl v provozu jeden rok (od 2. 8. 1942 do 6. 8. 1943). Odjely odtud dva hromadné transporty do Osvětimi. Na následky tyfu došlo k úmrtí 60 osob. Z 1.300 vězňů prokazatelně zemřelo na nedostatečnou hygienu, či špatnou stravu 362 lidí a také 30 zde narozených dětí.
V květnu 1943 bylo propuštěno zhruba 200 vězňů a mnoho dalších uteklo. Ti ostatní byli odesláni do moravského cikánského tábora v Hodoníně nebo do donucovacích pracoven v Praze-Ruzyni či Pardubicích. Tábor byl spálen, prostor dezinfikován.
Režim v táboře v Letech byl odlišný od života v klasických koncentračních táborech. Vězňové neměli vytetovaná čísla, mohli přijímat návštěvy příbuzných žijících vně, tábor nebyl obehnán ostnatým drátem či pod proudem, ale dřevěnou ohradou. Nebyly zde strážní věže s ostrou střelbou. Za celou dobu tábora nebyl nikdo popraven.
Tábor v Letech se nenacházel na seznamu koncentračních táborů berlínského Hlavního říšského bezpečnostního úřadu (RSHA). Lety nebyly ani pobočkou nějakého koncentračního tábora (tzv. Aussenlager - venkovní koncentrační tábor), jejichž vězni byli v evidenci některého takzvaného kmenového koncentračního tábora. Německé orgány neměly v průběhu nacistické vlády žádný problém nazývat koncentrační tábory tímto názvem a nijak se s jejich názvem netajili. Přesto podle nařízení německého vedení nesměly být na území Protektorátu koncentrační tábory.
Zločin genocidy se v Letech neprokázal.
Ohýbání pravdy
Koncentrační tábor prostě neznamená, že je to tábor kde se koncentrují lidé. Je to tábor, který naplňuje určitá kritéria. Ta tábor v Letech nenaplňoval, nebyl to tedy tábor koncentrační ani vyhlazovací.
Což ovšem nic nemění na utrpení a smrti všech těch Cikánů a jejich rodin, kteří v něm byli zavřeni.
Jde ale o to, že pravda nesmrdí. Snahou nás všech by mělo být popsat věci jak byly, pátrat po pravdě a nepřizpůsobovat ji politickým ani ekonomickým záměrům. Možná někdo vyvrátí něco z toho, co jsem zde napsal, možná to někdo potvrdí. Odmítám však vytváření dalších a dalších tabu, o kterých se nesmí diskutovat. Sympatizant s cikánským etnikem by neměl dějiny upravovat tak, aby cikánský příběh dostal na roveň tomu židovskému se všemi důsledky. A ten, kdo je naopak z nějakého důvodu rád nemá, by neměl popírat to, co se prokazatelně stalo.
Ostatně celý problém souvisí s tím, čemu se dnes říká „vyrovnání se s minulostí“. Dává se nám za příklad Německo a jeho způsob, s čímž hluboce nesouhlasím. Německý způsob je podle mě jeden z nejhorších, jaký si mohl národ zvolit, a Němci za něj zaplatí svou cenu.
O tom zase příště.
Zdroj.
