Už za pár hodin se stane malý velký zázrak:
V úterý 9. 1. vstoupí na veřejnou scénu MY (z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska). Tak se totiž jmenuje zbrusu nový tištěný měsíčník určený nejširšímu publiku našich zemí. Pokud se příslušníkům dospělejších generací v té souvislosti vynoří v hlavě matná vzpomínka na časopis podobného jména ze šedesátých let minulého století, nebude to mylné déja vu. Tehdy bylo My jedním z kaménků v mozaice probouzející se národní duše, která po letech umrtvení o sobě dala nakonec vědět ve vzpouře roku 1968. Dnes je doba těhotná něčím úplně jiným – a přece obdobným.
MY, které od úterka koupíte všude, kde se prodávají noviny a časopisy, sice není vzkříšením starého populárního titulu, ale také se netváří, že o svém předchůdci neví. Naopak – s radostí a hrdostí se k němu přiznává. S radostí a hrdostí, protože radost a hrdost nad tím, kdo jsme my, kteří dnes tvoříme naši realitu, je majákem u vjezdu do přístavu MY. V rozbouřených vodách neklidné doby otevírá brány všem plavcům na loďkách svých individuálních osudů, aby na chvíli zakotvili v klidné laguně a odpočinuli si. Ale nejen to.
Moravskoslezský kmotr Jarek
Také aby se rozhlédli a zjistili, že nejsou osamělými mořeplavci v jakémsi šedém a bezbřehém globálním oceánu, v němž státy a národy mají přestat existovat. Protože pevnina, u níž kotvíme – ač třeba mnozí na tisíce kilometrů vzdáleni – je naším dědičným přístavem již více než tisíc let. Z toho jen v posledním století mu říkáme republika. Historicky i geograficky výjimečný kus země v samém srdci Evropy, znovu a znovu vystavený útokům nájezdníků. Nejlepší synové a dcery jeho lidu, často za cenu nejvyšších obětí, ho však s pomocí Boží nakonec vždy dokázali ubránit, a předat nám ho. Zemský ráj to na pohled, jak občas zpíváme. My.
A protože i my současníci věrně – vědomě či nevědomky – ve své největší většině neseme tu tisíciletou tradici v dobrém i ve zlém, jsme také často „tradičně“ nesvorní. Ono to v běžném životě vlastně není zase nic tak hrozného, jak se z toho často dělá. Jde spíše o projev přirozené rozrůzněnosti zájmů normální v každé normální rodině. Někdy se jen pohádáme, někdy si i nafackujeme. Což skvěle zachytil ve svém asi nejznámějším obraze (Hospodská rvačka v Hrusicích) Josef Lada. A jak to souvisí s prvním číslem MY?
Zcela bezprostředně, protože MY je o kráse obyčejných věcí, obyčejných lidí a jejich (ne)obyčejných příběhů. A Ostravák Jarek Nohavica, je zase bezkonkurenčně největší „bard zázračné každodennosti“, náš kamarád a jeden z kmotrů a stálých spolupracovníků nového časopisu. A tak se přirozeně muselo stát, že se v MY potkali. Jarek napsal nádhernou báseň či text písně (bez hudby), kterým Ladovu hospodskou rvačku „analyzuje“. Protože nám ji dal také ve zvukové podobě, můžete si ji v autorově podání dokonce i poslechnout.
Ona je totiž nesvornost a nesvornost. Je dobré si připomínat, že v klíčových chvílích našich národních dějin šly obvykle malicherné spory stranou a dokázali jsme se naopak postavit nebezpečí jako jeden muž a/či žena. Také o tom je a bude MY. Abychom nezapomínali. Protože bez paměti nejsme nic – nebo přinejmenším to už nejsme my. Právě o to se dnes mnozí v našem okolí i u nás doma usilovně snaží.
Normální je – být normální
Přístav normálnosti, jehož klidnou a přátelskou lagunu v úterý otevře MY pro každého, je v dnešních časech vlastně docela exkluzívní stavba. Před pár dny jsem se třeba dočetl: Mezinárodní výzkum (Eurobarometr) zjistil, že Česká republika je nejhorší země EU v hodnocení genderové rovnosti. Neušlo to webu a2larm.cz, který se nad tím rozzlobeně ušklíbá: „Neuvěřitelných 77 procent Čechů vidí hlavní poslání ženy v péči o rodinu a domácnost.“
Já se na ně naopak nezlobím. Ale ta číslovka 77 mě zaujala. To se takhle ptá apoštol Petr svého Mistra, zda má svému bratru odpustit třeba i sedmkrát. A zakladatel naší civilizace odpovídá, že i sedmasedmdesátkrát. To není ústupnictví či poraženectví, ale naopak projev síly. Té vnitřní, která nás nakonec na mapě světa zachovala do dnešních dnů, přestože na sílu „fyzickou“ , také vzhledem k relativně jen středně velkému počtu obyvatel, zvláště v moderních dějinách Evropy, jsme nikdy moc spoléhat nemohli.
Je vlastně zázračné, jak jsme si v poněkud šílejícím světě většinově stále udrželi svou normálnost („neuvěřitelných 77%“). Je v tom povědomí mnoha hodnot a národních tradic, o nichž se u nás obvykle příliš nemluví. Což je škoda. Protože na všech místech naší vlasti žijí úchvatní lidé, kteří tradice a zděděné hodnoty prověřené tisíciletím nadále udržují. Nikoli jako relikvii, ale živou realitu i obrannou pevnost. V MY se s nimi budeme potkávat.
A také pěstovat náš mateřský jazyk, onen „Chrám i tvrz“, v současnosti rovněž značně „pobořený“ především mediální virtuální realitou. V ní (zpotvořená) angličtina – tak, jako v minulosti především němčina – vytváří (zpotvořený) jazyk, který je nám cizí, a v němž se nenápadně ale stále více sami sobě odcizujeme. Nikoli náhodou začínali naši předkové národní obrození právě péčí o jazyk. A MY (nejen v tomto směru) na jejich úsilí navazuje.
Věci časné a trvalé
Co naopak v novém měsíčníku nenajdete, jsou nekonečné politické spory, které otřásají naší (mediální) realitou. Říkám-li, že MY je klidný přístav v rozbouřené době, platí to právě o této nejvrchnější (a často i nejpovrchnější) slupce naší reality. Noříme se do naší reality však hlouběji. Proto ponecháváme věci časné s radostí jiným médiím a hledáme ty trvalejší a trvalé. Ty, které nás spojují, nikoli rozdělují.
Což neznamená, že žijeme ve vzduchoprázdnu. Kdo si už poslechl „analytickou“ báseň Jarka Nohavici (nebo dokonce už proklikl na webovou stránku MY – mesicnikmy.cz – kde si ji může přečíst jako ochutnávku), snad již tuší, o čem je – a bude – řeč.
Především vyprávíme příběhy. Ty současné na místě prvním. O paní doktorce, která musela volit mezi kariérou a dětmi, její krásnou rodinou. Pro co se rozhodla a proč – vypráví ona sama. Zabýváme se našimi neopakovatelnými„fenomény“: Od tradiční hospody, přes kuchyni a jídlo, až třeba k trampingu, jenž ve světě je zcela unikátním projevem (nejen) trávení volného času. A nemůžeme minout ani humor, naši snad největší zbraň. Ne náhodou si říšský protektor R. Heydrich povzdechl, že „Češi jsou smějící se bestie“. I když v jeho případě ho život nakonec stálo něco jiného.
Pod povrchem
Bývalý diplomat a spisovatel Jaroslav Bašta vypráví o středověké „volební kampani“ hlavy státu, jež se od současného soupeření o Pražský hrad kupodivu tak příliš nelišila. Významný bývalý zpravodajský důstojník Miroslav Pohlreich, který se po roce 1989 stal šéfem bezpečnostního odboru ministerstva zahraničí, zase přináší pozoruhodné informace o tom, jak naše rozvědka přímo ovlivňovala světové události. A skvělý investigativní novinář Stanislav Motl líčí příběh dokonale připraveného atentátu na prezidenta Masaryka. Utajená kauza, o které se až do dnešních dnů nevědělo.
Šéfredaktor partnerského časopisu Zem & Vek vede rozhovor s jedním z našich autorů:
A mnoho, mnoho dalšího, co tvořilo a tvoří naši realitu. V každém čísle se blíže zaměřujeme na jeden z našich regionů – v tom prvním na Slovácko a Jižní Moravu, v následujícím pak na Severní Čechy – a postupně tak projdeme celou zemi. Moc nás zajímají naši krajané. I ti, co se vracejí. První z našich doktorů, který se stal členem Britské královské společnosti vypráví o nových léčebných metodách, kterými chce své vlasti vrátit „dluh“.
Všichni jsme MY
Jo a víte, proč jsou v názvu časopisu (MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska...) ty tři tečky? Míří právě na (minimálně) tři kontinenty, v nichž žije většina z více než dvou miliónů (!) našich spoluobčanů, kteří na svůj původ po generace nezapomněli a hlásí se k nám. Jsou také my. Přestože se o nich v našich médiích téměř dokonale mlčí, jsou obrovskou silou, která své zemi velmi pomáhá. Budete překvapeni jak.
MY je prostě dokořán otevřeným přístavem pro všechny. A protože (jak se dočtete) vznikl současně Spolek a Nadační fond Má vlast, s nimiž MY úzce spolupracuje, máme možnost nejen o sobě nyní lépe vědět, ale také si (po sousedsku) vzájemně pomáhat. Třeba tím, že o sobě či dalších pozoruhodných „obyčejných“ lidech a jejich příbězích dáte prostřednictvím MY vědět ostatním. Nebo že společně najdeme prostředky pro dnešní „zapadlé vlastence“. Je tisíc cest.
Doba zázraků
A v čem spočívá onen úvodem zmíněný zázrak? Už v tom, že MY nepatří žádnému velkému vydavatelskému domu. Není na nikom z „velkých hráčů závislý. MY pouští do světa nové vydavatelství Česká citadela, v níž dalo dohromady své prostředky několik lidí, kteří myšlence MY věří. Patřím mezi ně, a proto jsem se rozhodl tento nový měsíčník řídit.
Po Reflexu, který jsem přivedl na svět obdobným způsobem na počátku devadesátých let, se tak se skupinou svých spolupracovníků a širokým okruhem zajímavých autorů vracím do světa tištěných časopisů. S vírou, že nám to vzájemně spolu se čtenáři půjde právě tak dobře jako tehdy.
Je jasné, že nemáme moc peněz. Kampaně na MY proto neuvidíte v televizi ani na billboardech. Ale to bylo podobné jak s Reflexem, tak na počátku Protiproudu, jemuž bude za pár týdnů již pět let. Přesto má náš web již tisíce a tisíce věrných čtenářů a podporovatelů.
Nový měsíčník je v tomto smyslu něčím podobným. Jiným než jeho ukřičené okolí. Je skromný, konzervativní a snad i zábavný. Uprostřed vřavy hledá klid. Hodnoty. Tradice. Obyčejný svět neobyčejných lidí. Naději na lepší příští.
Bude proto skvělé, když řeknete o MY svým přátelům a známým. Vůbec nejvíc nám pomůžete, když si časopis (za velmi výhodných podmínek) předplatíte. A teď už nezbývá, než abychom se pravidelně začali spolu potkávat.
MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska...
