Pro mnoho občanů naší republiky zůstává její první polistopadový prezident idolem, jemuž ostatní politici doby nedávno minulé i současné nesahají ani po kotníky. Podíváme-li se však na jeho prezidentské působení nezaujatě s odstupem téměř patnácti let, které uplynuly od jeho odchodu z aktivní politiky, zjistíme, že mnohé problémy, s nimiž se naše republika potýká v současnosti, mají svoje kořeny v nepříliš šťastných koncepcích Václava Havla.
Jeho vliv na naši vrcholnou politickou scénu i celou našispolečnost byl v devadesátých letech tak obrovský, že každý, kdo chtěl v té době v politice uspět, musel alespoň částečně akceptovat jeho levicově liberální, kosmopolitní a často velmi naivní pohled na svět. Otevření oponenti neměli šanci na úspěch.
Z disidenta presidentem
Nikdo nezpochybňuje Havlův statečný postoj v době tzv. reálného socialismu, kdy naši zemi ovládala všemocná komunistická strana. Zvláště v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století patřil Václav Havel k nemnoha statečným, kteří nesklonili trpně hlavu a navzdory hrozbě právní perzekuce otevřeně deklarovali své politické postoje. Byl významným disidentem, nebyl však jediným a určitě ani tím nejtvrději perzekuovaným.
Od poloviny osmdesátých let patřil spíše k disidentům privilegovaným a je otázkou, zda zde hrálo větší roli jeho renomé světově uznávaného dramatika, či jeho politické postoje, které jej činily zajímavým pro jasnozřivější hlavy ve vedení Státní bezpečnosti, uvědomující si blížící se kolaps totalitní komunistické diktatury a hledající bezbolestnou formu přechodu k pluralitní demokratické fasádě našeho státu.
Tyto spekulace však ponechme stranou, jsou zajímavé pouze z hlediska historického a pro naši současnost nemají bezprostřední význam. Pro ni jsou důležité kroky Václava Havla jako prezidenta ČSFR a posléze České republiky.
Zrod kavárny
Na utváření politického systému polistopadového Československa a následně pak i samostatné České republiky měla doslova zhoubný vliv Havlova koncepce „nepolitické politiky“ a jeho patologický odpor vůči standardním politickým stranám. Produktem této koncepce bylo Občanské fórum, rozplizlé všeobjímající hnutí, postrádající jednotící ideologii, konkrétní program i pevnou organizační strukturu.
Dominance tohoto subjektu (především personální a ekonomická) na české politické scéně počátku devadesátých let, vyjádřená sloganem „Strany jsou pro straníky, OF je pro všechny“, znemožnila rehabilitaci pluralitní stranické struktury první Československé republiky, která byla víceméně dokonalá.
Překonat tento handicap a zachovat si tak potřebnou kontinuitu nakonec dokázaly pouze strany, kterým umožnil existenci komunisty prosazený poválečný Košický vládní program a které si tudíž udržely alespoň formální existenci i v době komunistické diktatury. Levicové strany a jakékoli situaci se přizpůsobivší lidovci tak měli základní ekonomické a personální podmínky pro rozvoj své činnosti i po roce 1989. Stejnou šanci měli i národní socialisté, ti ji však vlastní vinou promarnili.
Pravicové strany takovou možnost neměly. Ty, které vznikly a relativně uspěly na počátku devadesátých let (ODS, ODA), nenavazovaly na žádné starší tradice a vyrůstaly z podhoubí výše zmíněného Občanského fóra a jemu blízkých organizací, což zákonitě ovlivnilo jejich programový profil. Úspěch byl vykoupen alespoň částečným přijetím havlistického vidění světa; konzervativní a národní orientace byla zapovězena.
Čtěte ZDE: Obraz falešného proroka: Tvrdý kult osobnosti Václava Havla v českém a slovenském mainstreamu. Pokrytec a neschopný politik. Stavění mediálních pomníčků na věčné časy?
Od Havla k Babišovi
Pokusy o obnovu tradičních českých pravicových stran v pozdějších letech zatím příliš výrazný úspěch nepřinesly. Snaha o obnovení strany agrární několikrát zkrachovala. Navázat na politiku strany živnostenské se usilovně snaží Strana soukromníků ČR. Uznání pak zasluhuje především úsilí o obnovení Národní demokracie, strany, jejíž kořeny sahají hluboko do 19. století a která stála za obrovským rozmachem tvůrčích sil českého národa. I tady ale zatím není výraznější voličský ohlas, neboť chybí ony zmiňované ekonomické a personální podmínky.
Příznivci Václava Havla budou následujícím výrokem zděšeni, přesto si troufám tvrdit, že v současnosti navazuje na koncepci „nepolitické politiky“ a dědictví Občanského fóra Babišovo ANO 2011. Opět tu máme beztvaré rozplizlé hnutí pro všechny, postrádající jakoukoli ideovou a programovou profilaci. Pouze jalové pseudohumanistické řeči byly vystřídány účelovým ekonomickým pragmatismem a organizační chaos byl nahrazen pevnou hierarchickou strukturou v čele s vůdcem, bez něhož je samotná existence tohoto hnutí zcela neudržitelná.
Národní nezájmy
Vliv prezidenta Václava Havla na českou zahraniční politiku v devadesátých letech znamenal především rezignaci na jakékoli její samostatné kroky a na obhajobu českých národních zájmů. Česká zahraniční politika přesně kopírovala linii vytyčenou ve světovém měřítku USA a v evropském prostoru Německem. Česká republika neochvějně spěla k začlenění do struktur NATO (což se zpočátku jevilo jako rozumné) a Evropské unie (což byla chyba od samého počátku).
Jako kouzlo nechtěného se v současné době ukazuje Havlova iniciativa směřující k založení tzv. Visegrádské čtyřky. Po změně vlád v Maďarsku a Polsku se toto uskupení stává rozumnou základnou pro boj s evropskou byrokracií, omezující suverenitu národních států.
Tragikomickým vyvrcholením Havlovy zahraničněpolitické linie byl čin hodný absurdního dramatika. Havel schválil bombardování Bělehradu leteckými silami NATO. Velký humanista a pacifista tak schválil útok na zemi, která v minulosti v kritických chvílích československého státu stála vždy na jeho straně.
Konec Československa
Samostatnou kapitolou Havlovy politiky je jeho podíl na rozpadu československé federace. Václav Havel opakovaně prohlašoval, že byl vždy pro zachování federace a není důvodu mu v této věci nevěřit. Svými konkrétními činy a výroky však k tomuto rozpadu nemalou měrou přispěl. Nedostatek nadhledu a tolerance v otázkách víceméně deklarativního charakteru způsobil nedůvěru slovenské politické reprezentace a její nechuť k zachování společného státu.
Výrazně se tento nedostatek nadhledu projevil v historickém hodnocení období Slovenské republiky z let 1939 – 1944 a jejího prezidenta Jozefa Tisa. Václav Havel nedokázal pochopit, že po mnichovské zradě a zbabělé kapitulaci československé vlády a prezidenta Edvarda Beneše bylo ustavení samostatného slovenského státu sebezáchovným činem a že Jozef Tiso udělal v dané historické situaci pro svůj národ to nejlepší, co mohl.
Na obranu Václava Havla nutno říci, že takovou míru politického a historického nadhledu v sobě nenašel žádný tehdejší český politik, nicméně, jak již bylo řečeno v úvodu, Havlovo slovo mělo váhu největší.
Čtěte ZDE: Mrtvý Havel versus živý Klaus: Zatímco disidenti vyspávali, Klaus kmital a objížděl republiku. Havlovy podrazy jeho soka nezničily. Objeví se český Reagan?
Chybějící hesla ve slovníku
Ekonomice Václav Havel nikdy nerozuměl a ke cti mu slouží skutečnost, že se do ní ani nesnažil přímo zasahovat. Nicméně některé jeho postoje ekonomický vývoj naší země ovlivnily nepřímo, samozřejmě v negativním směru.
Asi nejzhoubnější byl jeho ideologický pacifismus, který na začátku devadesátých let prakticky zničil československý zbrojní průmysl. Zatímco američtí kongresmani tleskali Havlovým naivním humanistickým vizím, americké koncerny obsazovaly uprázdněné pozice na světovém zbrojním trhu.
Bylo již zmíněno, že o několik let později nahradil Václav Havel pacifismus bezpodmínečnou oddaností zahraničněpolitické linii USA včetně podpory jimi řízených vojenských intervencí. Negativní důsledky měla i Havlova zášť vůči subjektům aplikovaného výzkumu a vývojově-výrobním komplexům vzniklým v éře reálného socialismu (všeobecně známý je jeho výpad vůči slušovickému agrokombinátu). Je však nutno uznat, že přehlíživý vztah k této sféře měli i bankovním sektorem odchovaní konstruktéři jinak relativně úspěšné české ekonomické reformy.
Výsledkem byla likvidace celé sítě resortních výzkumných ústavů, které sice trpěly obecnými neduhy socialistické ekonomiky, disponovaly však značným množstvím mnohdy unikátních technologií, které nyní s velkými náklady objevujeme a obnovujeme.
Havlovi následovníci v prezidentském úřadě samozřejmě také občas dělali a dělají chybná rozhodnutí. Jejich kroky jsou však mnohdy motivovány snahou hájit české národní zájmy. Slovník Václava Havla a jeho ctitelů pojmy „národ“, „národní zájem“ či „národní suverenita“ nikdy neznal.
