V historii existuje několik událostí a souvisejících fakt, která jsou považována za nesporná. To znamená, že o nich nikdo nepochybuje a nemá v úmyslu je dále prověřovat. Jednou z takových událostí je požár v Moskvě v roce 1812. Ve škole nás učili, že Kutuzov záměrně zapálil Moskvu, aby Francouzi obsadili zcela vyhořelé město. Tak Kutuzov nastražil past Napoleonově armádě. A oficiální historie při tomto názoru zůstala...
Jenomže již v roce 1812 byly důvody slavného požáru posuzovány s rozpaky. Pro Rusy sám fakt odevzdání starobylého hlavního města k vyrabování napoleonskými vojsky byl velmi nepříjemný a zbytečná upomínka k němu nebyla vítána. Pro Francouze bylo zničení velkého města požárem příliš ostudné a neslučitelné s rolí moderního civilizovaného národa, za jaký se oni sami samozřejmě pokládali. A přímých svědků ohně schopných jasně a podrobně popsat celý incident zůstalo nemnoho: Moskvané, zejména ti z vyšších tříd, sami opustili město a většina uchvatitelů zahynula přímo v Moskvě, nebo během neslavného útěku z Ruska...
Mnoho vysvětlení, pravda žádná
Dnes, kdy historici, novináři i přemýšliví lidé pojali skeptický postoj k tomu, čemu je učili ve školách a na univerzitách, stále převládají tři verze vysvětlení: Moskvu záměrně zapálili Francouzi; Moskva byla úmyslně zapálena ruskými vlastenci; Moskva vzplanula požárem v důsledku nedbalého chování jak uchvatitelů, tak i velmi malého zbytku původních obyvatel. V románu „Vojna a mír“ Lev Tolstoj rozebral možné verze a dospěl k závěru: Moskva nemohla neshořet, protože při absenci jakéhokoliv organizovaného pořádku i malý požár hrozí zachvácením celého města.
„Moskva se vznítila od kouřovodů, od kuchyní, od pazdeří, z neopatrnosti nepřátelských vojáků a nezvaných obyvatel domů. Pokud i docházelo ke žhářství (což je velmi pochybné, protože k zapalování neměl nikdo důvod, a v každém případě to bylo obtížné i nebezpečné), nelze žhářství považovat za příčinu, protože i bez žhářství by to bylo stejné.“ Tolstoj, jak se říká, zaujal stanovisko „ani naše, ani vaše“. Tato verze, stejně jako každá jiná, má právo na existenci, ale příliš důvěryhodně nevypadá. Co se týče žhářství Rusů nebo Francouzů, ani s tím to není tak jednoduché. Žádná ze stran neměla zájem o zničení města, takže pravděpodobnost úmyslného žhářství je velmi malá, dá se říci zanedbatelná.
Nicméně verze o smrti Moskvy z rukou francouzských vojáků byla aktivně využívána ruskou vládou pro účely propagandy. Již ve vládní zprávě ze dne 29. (17. podle starého kalendáře) října 1812 byla veškerá odpovědnost za požár svalena na Napoleonovu armádu a žhářství bylo označeno za dílo „pominutého rozumu“. Avšak na jedné císařské listině z roku 1812 podepsané jménem generálního guvernéra Moskvy, hraběte Rastopčina, se již uvádí, že smrt Moskvy, jež znamenala spásu pro Rusko a pro Evropu hrdinský čin, který proslaví ruský národ v historii, byla výsledkem Božího záměru. Jiná listina označuje za viníka požáru Francouze. Jinými slovy, ani Rusové nevěděli, na jakou stranu se mají postavit.
Mezi ty, kdo nepochybovali o rozhodující úloze generálního guvernéra Moskvy Rostopčina při organizaci požáru, patří ruský historik Dmitrij Buturlin, který napsal, že „v situaci, kdy nemohl učinit nic, aby zachránil město, které mu bylo svěřeno, rozhodl se ho vyvrátit do základů, aby ze ztráty Moskvy vzešel užitek pro Rusko.“ Podle Buturlina připravil Rostopčin dopředu zápalné prostředky. Do města byli rozmístěni najatí žháři řízení převlečenými policejními důstojníky.
Jiní historici (ruští a sovětští) považovali žhářství Moskvy za projev Kutuzovova génia. V sovětských dobách dostala otázka příčin požáru v Moskvě politickou nálepku. Pokud první sovětští historici nepochybovali o rozhodující roli Rostopčina (nebo Kutuzova, samotný Rostopčin nemohl takové rozhodnutí učinit sám!), potom v budoucnosti nese historiografie na toto téma ideologický punc.
Zastírání neznalosti pravých příčin požáru
Co se týká Rostopčina, ten v roce 1823 napsal esej „Pravda o požáru v Moskvě“, kde se podrobně rozepisuje o domnělém obvinění proti němu, a uvedl konkrétní fakta, pro něž by zničení Moskvy bylo přinejmenším nepraktické. Zvláště hovořil o nepřiměřenosti takových příčin požáru ve vztahu ke zničení zásob potravin a bydlení pro vojáky. Kromě toho Rusové nepřijali žádná oficiální opatření pro evakuaci civilního obyvatelstva, nebo alespoň za účelem varování o nutnosti opustit město v blízké budoucnosti. Je obtížné si představit, že by guvernér dal příkaz k zapálení města, v němž zůstalo několik desítek nebo dokonce stovek tisíc obyvatel.
Pokud shrneme všechny informace a provedeme alespoň minimální analýzu toho, co se stalo, vyvstane několik závěrů. Za prvé, neexistuje žádná oficiální verze příčin požáru v Moskvě, která by souhrnem skutečností a argumentů převažovala nad ostatními. Všechny stávající verze jsou do určité míry politizovány. A to znamená, že skutečné důvody nebyly dosud odhaleny.
Zadruhé, ani pro Rusko, ani pro Napoleona nebyl požár žádoucí.
Zatřetí, většina očitých svědků zaznamenala neobvyklou povahu požáru, který po uhašení na jednom místě znovu vzplanul na jiném místě.
Za čtvrté, propaganda nám lže o tom, že Moskva byla dřevěná. To má vyvolat dojem o vysokém nebezpečí vznícení celého města v naší představivosti. Faktem ale je, že celé centrum města v okruhu 1,5 km od Rudého náměstí bylo kamenné.
Abychom pochopili, že Moskva na počátku 19. století nebyla v žádném případě dřevěná, stačí se obeznámit s historickým pojednáním „Kamenné konstrukce Moskvy v XVIII. století.“ Obsahuje spoustu zajímavých věcí. Už sto let před popisovanými událostmi bylo v centru města zakázáno stavět dřevěné konstrukce, v důsledku čehož v roce 1812 byla většina budov v Moskvě, nepočítaje předměstí, postavena z kamene a z cihel, což výrazně zvyšuje odolnost města proti požáru. Přičemž po požáru zůstávají stěny kamenných budov neporušené a vyhoří pouze vnitřní prostory. Zatímco podle dobových svědectví po požáru z roku 1812 nezůstalo v centru hlavního města prakticky nic.
Za páté, několik dní po katastrofě byli lidé z postižené oblasti v šoku. Ozbrojení protivníci se navzájem nepovažovali za hrozbu. Po Moskvě se volně potulovalo asi 10.000 ruských vojáků a žádný z Francouzů, kteří tam byli více než měsíc, se je nesnažil zadržet.
Za šesté, ztráty způsobené katastrofou byly nepředstavitelně těžké. Francouzi ztratili v Moskvě 30 tisíc lidí, což je více, než činily jejich ztráty v bitvě u Borodina. Moskva byla zničena ze 75 %. V totální ruiny se obrátily dokonce i kamenné stavby, což se nemůže stát při běžném požáru. Zřítila se významná část Kremlu a masivních řadů kamenné tržnice, což musela propaganda vysvětlit neadekvátními zkraty Napoleona (údajně nechal všechno vyhodit do povětří). A skutečnost, že míra destrukce Kremlu byla na různých místech odlišná, se vysvětluje tím, že žháři ve spěchu nestačili zapálit vše, nebo něco uhasil déšť a tak podobně.
Za sedmé, francouzská armáda nedisponovala dostatečnými prostředky na zničení tolika masivních kamenných budov. Polní dělostřelectvo se pro to nehodí a ani střelného prachu nebyl dostatek. Pro takovou zkázu by bylo potřeba několik kilotun trhavin v ekvivalentu TNT.
A konečně za osmé: Až do dnešního dne dosahuje zbytkové radioaktivní záření v Moskvě úrovně, jaká naznačuje stopy dřívějšího jaderného výbuchu. Odborníci na otázky jaderných zbraní jasně identifikovali epicentrum výbuchu a korónu rozptýlení radioaktivních zplodin výbuchu. Umístění epicentra odpovídá pozorování očitých svědků a směrové rozložení koronárního rozptylu kopíruje popsaný směr tehdejšího větru.
Objevují se nová fakta
To, co změnilo Moskvu na sutiny a popel, otřáslo očitými svědky natolik, že utrpěli šok. Pouze tak lze vysvětlit „fantomový“ stav obyvatel města, kteří se před nikým neskrývali, a chování desítky tisíc ruských vojáků, z části ozbrojených, kteří už nepomýšleli na boj s Francouzi, jen zmateně opouštěli město (demoralizovaní a dezorientovaní), a rezignovanost francouzských vojáků, kteří rovněž nevěnovali pozornost přítomnosti ozbrojeného nepřítele.
Všechna tato fakta a okolnosti nemohly nepřinutit přemýšlivé vědce a historiky, aby začali hledat jiné příčiny požáru Moskvy. Verzí bylo předloženo (a dále se předkládá) mnoho. Ovšem nedávný objev nám umožňuje vyslovit novou a zcela neočekávanou hypotézu.
Před několika lety jistý úředník z Moskvy získal opuštěné panství na jihu Francie, v okrese Toulonu. Po nabytí vlastnických práv zahájil rekonstrukci starého panského sídla a během přípravy nábytku pro restaurování objevil v jedné z tajných zásuvek psacího stolu deník jistého Charlese Artoise, nadporučíka v Napoleonově armádě, kterému se poštěstilo vrátit se domů. Deník popisoval události v Moskvě a podrobnosti o návratu armády z Ruska. Nyní rukopis prochází řadou expertíz, ale výňatky z něj se podařilo se svolením majitele získat.
„Stál jsem na dvoře velkého ruského domu. Nevysoké slunce zaplavovalo Moskvu zlatým světlem. Najednou se rozhořelo druhé slunce, světlé, bílé, oslepující. Nacházelo se dvacet stupňů nad prvním, skutečným, a svítilo ne více než pět sekund, ale stačilo opálit tvář Paula Bergera oddychujícího na balkoně. Ze stěn a střechy domu se začalo kouřit. Přikázal jsem vojákům vylít na střechu několik desítek věder vody, a jen díky těmto opatřením se podařilo zachránit usedlost. V ostatních usedlostech položených blíže k nově zjevenému zdroji světla začaly požáry. Právě onen tajemný nebeský záblesk se stal příčinou hrozného požáru, který zničil Moskvu ...“
A nyní pasáž ze stejného deníku zapsaná o týden později: „Začaly mi vypadávat vlasy. Svěřil jsem své smutné zjištění Jerdenovi, ale u něho nastaly stejné problémy. Obávám se, že se brzy celý náš oddíl, ale co oddíl, celý náš pluk stane plukem plešatců... Mnoho koní je vážně nemocných a veterináři jsou bezradní. Stejně tak lékaři dvounohých, všichni tvrdí, že celá příčina tkví v ošklivé nákaze rozptýlené v moskevském vzduchu... Nakonec bylo rozhodnuto: opustíme Moskvu. Odejdeme, aniž bychom něčeho dosáhli, poraženi neduhy, oslabení, nemocní, bezmocní. Pouze jediná naděje, uvidět rodnou Francii, nám dodává odvahy, jinak bychom raději zůstali ležet na zemi a zemřeli – tak špatný je náš stav...“
Zmar, nemoci, smrt lidí i zvířat
Pozoruhodný je popis útěku napoleonských vojsk z Ruska. Jak známo, pro ústup zůstala Francouzům (ve skutečnosti ovšem bylo složení Napoleonovy armády mnohonárodnostní, Francouzi v ní měli menšinu) rozoraná Smolenská cesta. Nedostatek jídla i krmiva a žádné zimní uniformy změnily kdysi mocnou armádu na dav zoufalých, umírajících lidí. Byli ale „generál Mráz“ a „generál Hlad“ jedinými viníky neštěstí, které udeřilo na armádu?
„Okolo nás dál zuří požáry. Statek, v němž jsme se utábořili, nás zachránil, ale jako by neštěstí nebylo dost, nové utrpení zasáhlo naše řady. Hnilobná ruská voda, nestřídmost v jídle nebo jiný důvod, ale všichni naši lidé trpí ukrutným krvácivým průjmem. Celková slabost, závratě, nevolnost přecházející v nesnesitelné zvracení, to vše zvyšuje naše neštěstí. A v takovém stavu nejsme sami – stejně tak všechny prapory našeho pluku, všechny pluky z Moskvy. Lékaři mají podezření na úplavici nebo choleru a doporučují co nejrychleji se vzdálit nehostinnému městu. Právě teď přijel Pierre Duroy. Ležení jeho oddílu stojí deset verst od hranice Moskvy, všichni jsou zdraví a veselí, pravda, bojí se ruských partyzánů. Při pohledu na náš žalostný stav se okamžitě vrátil zpět z obav před nákazou...“
Válečné statistiky uvádějí, že v Moskvě přežila pouze jedna třetina vojáků francouzské armády, kteří vstoupili do města. Doslova takovýmito slovy popisuje „Požár Moskvy 1812“ ve svých pamětech brigádní generál hrabě Philippe de Ségur: „Z francouzské armády, stejně jako z Moskvy, přežila pouze jedna třetina...“ V moskevském vydání novin z roku 1814 se v článku „Rusové a Napoleon Bonaparte“ dočteme: „Podle přiznání samotných francouzských vězňů je devětatřicetidenní pobyt v Moskvě stál 30 tisíc lidí...“ Z hlediska srovnání jde o zajímavý fakt. V roce 1737 došlo v Moskvě k jednomu z nejhorších požárů v historii, shořelo několik tisíc dvorů a celé centrum města. Rozsahem byl tento požár srovnatelný s požárem roku 1812, ale zabil pouze 94 lidí. Jak mohla katastrofa z roku 1812 při stejném požáru pohltit dvě třetiny francouzské armády usazené v Moskvě? Nemohli snad chodit? A pokud nemohli, tak proč?
Ale zpět k deníku Charlese Artoise. Stránky popisující zpáteční cestu Francouzů jsou těžkopádné a žalostné: Artoisův oddíl ztrácel lidi každý den, ale ne v boji, neměli sílu bojovat, nýbrž ze slabosti a vyčerpání způsobených záhadným onemocněním. Dokonce i chudá strava, kterou se jim podařilo získat, nikoho neposílila, prostě ji nemohli strávit. Vojáci byli pokryti záněty a vředy. Umírali lidé i koně. Před Rusy je bránily ty oddíly, které nevstoupily do Moskvy, ale jejich řady řídly, zatímco ruská armáda sílila.
Jak víme, velká část napoleonské armády zahynula na rozlehlých prostorách Ruska. Z Charlese Artoise udělala choroba invalidu. Bezprostředně po svém návratu do Francie byl z armády uvolněn, ale dlouho nežil a zemřel bezdětný ve věku 32 let.
Nebyl to normální požár
Nový majitel panství, kandidát matematicko-fyzikálních věd, poté, co si přečetl rukopis a konzultoval ho s odborníky, vyslovil hypotézu: armáda, která obsadila Moskvu v roce 1812, byla vystavena vzdušnému jadernému útoku! Světelné záření roznítilo požáry a pronikavá radiace vyvolala akutní nemoc z ozáření, která zkosila armádu.
Ale odkud se v té době vzala jaderná bomba? Ne-li mimozemšťané, tak kdo tedy? Tak předně, příčinou výbuchu nemusela být bomba, ale pád vesmírného tělesa z antihmoty. Teoretická pravděpodobnost takové události je minimální, ale není nulová. Byl snad úder tělesa naveden na Moskvu „Velkými Praotci“, ruskou „podzemní krypto-civilizací“, v níž někteří věří? Tato verze je bezesporu fantastická, ale Kutuzovovo rozhodnutí opustit Moskvu po takřka vyhrané generální bitvě a bezprecedentní masový útěk obyvatelstva z města také mluví ve prospěch podobné hypotézy. Vláda se rozhodla obětovat zástavbu ve jménu usmrcení nepřítele.
Francouzský císař, který byl v době výbuchu v kamenné budově, dostal poměrně malou dávku ozáření, jejíž následky se projevily až na ostrově Svaté Heleny. Oficiální lékařská věda tvrdila, že Napoleon zemřel na otravu jedem, pravděpodobně arzenem. Ale je známo, že příznaky otravy arzenem a následky ozáření jsou si podobné.
Samozřejmě můžeme předpokládat, že deník Charlese Artoise je další mystifikace. Jakýsi úředník, fyzik a matematik, který odmítá veřejně sdělit své jméno a adresu, a jakýsi kdoví na co zesnulý francouzský poručík, rovněž neznámý, a zda vůbec existoval... Může být podvod! Ovšem paměti hraběte de Ségur v žádném případě podvod nejsou! A v jeho pamětech jsou rovněž vyjádření o tom, že někteří jeho důstojníci viděli, jak se ve chvíli vzniku požáru kamenné budovy rozpalovaly, až se rozpadly. Obecně se v mnoha popisech očitých svědků často setkávají líčení o samovznícení a následném zhroucení budov. Jistě souhlasíte s tím, že při běžném požáru se kamenné budovy nechovají tímto způsobem.
Nad čím historici zavírají oči
Ani lidé se tak podivně nechovají po běžném, byť i rozsáhlém, požáru. V pamětech hraběte de Ségur čteme: „Ti z našich lidí, kteří se dříve procházeli po městě, teď, ohromeni zkázou požáru a zaslepení popelem, nepoznávali místa, kde se nachází, nehledě na to, že samotné ulice zmizely v kouři a proměnily se v hromady sutin... Z velké Moskvy se zachovalo jen několik nepobořených domů roztroušených mezi rozvalinami. Tento rozdrcený a spálený kolos, podobný trupu mrtvoly, vydával těžký zápach. Hromady popela, místy se hroutící rozvaliny stěn a kusy krovů, někteří ukazovali, že tam kdysi bývaly ulice. V předměstí narazili na ruské muže a ženy v ohořelých šatech. Podobali se přízrakům bloudícím v rozvalinách...“ Vnucuje se otázka, za čím bloudili? Co hledali na spáleništi?
Memoáry hraběte de Ségur jsou dobře známé, historici však z nich berou jen to, co se jim hodí do jejich pojetí dějin. Například upomínky na několik zadržených žhářů jsou citovány ve všech vydáních, ale nad popisy neobvyklého chování ohně zavírají oči a tyto informace do tisku nedají. Ale jaká že je naše povaha? Prvotní zdroj je nám zatěžko studovat a uspokojíme se s pouhými citacemi...
Existuje ještě jeden zajímavý popis z knihy hraběte de Ségur: „Dva strážní se ubytovali v jedné z kremelských budov, kde se jim odkrýval výhled na severní a východní části města. Kolem půlnoci je probudilo mimořádné světlo a oni spatřili, jak plameny zachvátily palác: Nejprve osvítilo elegantní a ušlechtilé rysy jeho architektury, a pak se všechno zhroutilo ...Svědectví důstojníků sjíždějících se ze všech stran byla shodná. První noc ze 14. na 15. ohnivá koule sestoupila nad palác knížete Trubeckého a zapálila celou budovu“.
Dnešní historici mají sklon připisovat tuto skutečnost fantaziím hraběte. No, že by se z francouzských generálů vyklubali snílci?
Očitá svědectví mluví jinak
Podle očitých svědků se vlivem požáru z Moskvy stala hromada popela, nezbylo prakticky nic. Obrovské množství obětí, které převyšují počty padlých v největších bojích této války, prostě nemůže ani teoreticky odpovídat obyčejnému požáru, dokonce i celého města. Přitom soudě podle popisu hraběte de Ségur, vojáci a důstojníci francouzské armády byli po boji s ohněm naprosto vyčerpáni a seděli na „mokré slámě“ nebo v „chladném bahně“. To znamená, že venku pršelo, nebo docházelo alespoň ke kondenzaci vysoké vlhkosti. To je důležitá okolnost, protože převážná většina běžných požárů se v takových podmínkách nerozšíří, ale rychle hasne, zejména v oblastech s kamennými budovami ...
Nejvíce utrpěl střed města i přes skutečnost, že byl postaven výhradně z kamene a z cihel. Dokonce ani z Kremlu téměř nic nezbylo, i když od okolních budov ho oddělovaly široké plochy a příkopy. Například příkop procházející od Arsenální věže k Beklemiševsko Aloisiovu příkopu (34 metrů široký a 13 metrů hluboký). Tento obrovský příkop byl po požáru zcela zaplněn troskami a sutinami, takže bylo jednodušší ho dorovnat než vyčistit.
Mimochodem, Napoleon, kterého podle první verze obviňují ze založení požáru Moskvy a zničení Kremlu náložemi, během požáru málem nepřežil. Hrabě de Ségur píše: „Tehdy naši po dlouhém hledání našli poblíž hromady kamení podzemní chodbu vedoucí k řece Moskvě. Skrze tuto úzkou chodbu se Napoleonovi s jeho důstojníky a gardou podařilo dostat z Kremlu.“
Shrneme-li to, šlo o velmi podivný požár. Mírně řečeno. Zvláštní světlo, ohnivá koule, plamen rozrušující paláce ... Nikoliv hliněné chalupy, ale vícepodlažní budovy! Plamen, který nejprve jen svítil a teprve v zápětí bořil! V případě ohnivé koule – bez komentáře. Pro ty, kteří se nedovtípili, nebo si zakrývají před zjevnou skutečností oči, stojí za to podívat se na filmové záběry jaderných testů ...
Zdroj.
