31. října uplynulo 500 let ode dne, kdy mladý profesor teologie Němec Martin Luther (1483 - 1546) vyvěsil svých 95 tezí na dveře zámeckého kostela ve Wittenbergu, v nichž kritizoval praxi odpustků a katolickou církev. Od této události se datuje začátek procesu, který byl později nazván reformací a položil základy pro vznik nového myšlenkového proudu – protestantismu.
Navzdory skutečnosti, že se protestantismus na rozdíl od centralizovaného katolicismu okamžitě rozpadl do mnoha sekt, měl rozhodující vliv na historii Evropy a nastavil vektor jejího vývoje na staletí dopředu. Protestantismus především vyjádřil ducha „nové Evropy“ a z něho vycházející protestantská etika předznačila ducha kapitalismu.
Protest proti odpustkům v katolické církvi
Formální příčinou Lutherových protestů byla rozšířená praxe odpustků. Obvykle se míní, že šlo o odpuštění hříchů za úplatu. To ovšem není celá pravda. Abychom pochopili pozadí této otázky a podstatu protestantismu jako společensko-politického jevu, musíme vzít v úvahu pojetí Kristovy oběti. Jestliže v pravoslaví se klade akcent na spásu lidstva ze zajetí hříchu a smrti, pak v katolicismu je Kristova oběť vnímána především jako vykoupení. Stejně tak byl postaven i duchovní život věřících, kteří měli své hříchy vykoupit osobními zásluhami. Bůh je chápán jako soudce-vykupitel, který na miskách „vah spravedlnosti“ porovnává hříchy a zásluhy člověka.
Proto osobní spasení je v katolicismu potřeba od Boha vykoupit. Za tímto účelem, a také za účelem obohacení katolické církve, byl zaveden pojem „Pokladna zásluh“, kde se shromažďuje všechno, co věřící dělali a obětovali pro Krista a církev od počátku její existence, a z této pokladnice zásluh církev za dary kostelu nadělovala věřícím „plody vykoupení.“ Ve skutečnosti tak prodávala „zásluhy světců“, jimiž bylo možné se „zakrýt“ před Bohem a převážit jimi vlastní hříchy, aby se tak duše hříšníka zachránila před věčným trestem (viz. Katechismus katolické církve, kap. 1471-1473).
Obyčejní lidé si sotva uvědomovali tuto kasuistiku, ale peníze dávali ochotně, zejména po začátku výstavby nové katedrály sv. Petra na počátku 16. století, kdy se odpustky staly jedním z hlavních zdrojů jejího financování. Jako protihodnotu člověk dostal odpustek a všechno bylo prostě vnímáno jako odpuštění hříchů za úplatu. V sociálním smyslu tomu tak i leckdy bylo.
Luther se vzbouřil proti této nemravné praxi a vyzdvihl odlišné chápání Kristovy smrti jako „ospravedlnění“. „Hříchy věřícího – přítomné, budoucí a minulé – jsou odpuštěny, protože jsou přijaty nebo sejmuty Bohem skrze dokonalou spravedlivost Kristovu, a proto nejsou použity proti hříšníkovi. Bůh nechce naše hříchy vkládat, připisovat na náš účet (charakteristické zavedení obchodního termínu do teologie), ale namísto toho rozsuzuje naši spravedlivost spravedlností Druhého, v nějž věříme,“ napsal.
Nový protestantský proud z toho učinil dogma: člověk je již ospravedlněn. To mělo obrovské společenské a politické důsledky.
Čtěte ZDE: Největší spor evropských dějin: Kam vedou kořeny všech tyranií? Princip popírající sám sebe. Argumenty hovoří jasně: Chaos se stal nevyhnutelným. Doplácíme na to i dnes - a zítra ještě více
Jedinec se postavil nad společenský celek
V samotném názvu „protestantská reformace“ je obsažen celý patos nového proudu, který se stal ideologickým základem novověku, éry moderny. Jedná se o reformu prostřednictvím protestu. To, co se dnes ukazuje našim očím, je produktem protestantismu. Pokud ve středověké Evropě nespokojenost člověka ve svém založení požadovala překonání sama sebe skrze sebezdokonalení (samozřejmě v rámci katolické tradice), reformace učinila zásadní převrat. Nyní nespokojenost na individuální úrovni začala vyžadovat přetvoření církve, společnosti a státu.
Započala duchovní revoluce: soukromé bylo postaveno nad veřejné. Od tohoto okamžiku musí být společné přeměněno na soukromé, kolektivní na individuální. Externalizace požadavků jednotlivce na celou společnost se stala dogmatem. Něco mi nevyhovuje, tudíž vinen je stát a společnost. Protestanti nejprve obviňovali katolickou církev, ale velmi rychle to rozšířili na stát. Protestantismus přinesl velmi zvláštní chápání dřívější tradice, mělo totiž jít o nesmyslná omezení, která brání individuálnímu úspěchu. Tradice začala být vnímána jako prázdný a zbytečný obřad, jako spousta zbytečných předpisů, bez nichž se může člověk plně obejít. Jednotlivec se svými osobními zájmy se stal centrem filozofie.
„Nepovyšuji se a nepovažuji se za lepšího, než doktoři teologie a jejich katedrály, ale stavím svého Krista nad všechny dogmata a katedrály,“ napsal Luther.
Individualismus prostoupil ducha nové epochy, která v mnoha směrech pokračuje i dnes. Německý sociolog Max Weber (1864 - 1920) poukazuje na to, že právě protestantismus se stal ideologickou bází rodícího se kapitalismu. Protestantská etika zplodila „ducha kapitalismu“. Proto nelze protestantismus považovat za čistě náboženské hnutí.
Kapitalismus
„Kapitalismus je jen víra, že činnost toho nejohavnějšího vyvrhele vedeného nejnižšími motivy se nějak stane přínosem pro všechny,“ řekl slavný britský ekonom John Keynes (1883 – 1946). V katolicismu taková víra nemohla vzniknout, to vyžadovalo zrod nové víry. Protestantismus neodvrhl víru jako takovou. Odmítl starou (katolickou) víru a zplodil novou, která v plném rozsahu zrušila tradici, jíž prohlásila za přežitek minulosti, a postavila do středu jedince, který se přímo a „bez prostředníků“ obracel k Bohu. Tento názor je populární i v současné době: k čemu člověk ve vztahu k Bohu potřebuje „prostředníka“ v podobě církve? Podívejme se na tuto otázku takto.
Katolická církev sledovala imperiální projekt organizace evropské společnosti, v níž společné, ať už to bylo cokoliv, bylo nadřazeno soukromému. Protestantismus to rozhodně odmítl, postavil individuální zájem nadevše a zcela odmítl jakoukoli tradici. Na tom vyrostl kapitalismus, který ve dvacátém století objevil následující výhodu pro přežití v boji proti socialistickému zřízení: zcela odmítl tradici a kolektivní cestu neboli projekt pro všechny. Stal se projektem pro nejúspěšnější, pro vyvolené, jejichž „vyvolenost Bohem“ se potvrzuje jejich materiálním bohatstvím, které nepotřebuje „boží prostředníky“. Úspěšný pak znamená lepší a bližší Bohu, nežli ti, kdo setrvávají v chudobě.
Jak socialismus, tak kapitalismus jsou produkty moderny. Ale individualistickou logiku moderny více a důsledněji vyjadřuje právě kapitalismus. Socialismus se částečně obrací k tradičním ustanovením katolických principů, přestože jsou vnímány jako překážky „pokroku“.
Všechno by byla jen holá teorie, kdyby tím na konci 20. století neprošel sovětský lid. V pozdních sovětských dobách byla velmi populární myšlenka, že ekonomice (a tedy i lidem) by měla být prostě dána možnost samostatně si určit, co je potřeba a co ne. Takže cesta k myšlence neviditelné „ruky trhu“ byla vydlážděna. A říkat, že šlo o nějaké nařízení shora, jednoduše nelze. Lidé uvažovali stejným způsobem, protože mysleli v duchu modernity, nakolik je nejdůsledněji realizována v logice protestantismu a kapitalismu.
Čtěte ZDE: Otázka nejen na neděli: Být dobrým katolíkem znamená nebýt dobrým Čechem? Historie ukazuje, že je to právě naopak. Zachránila nás Bílá hora před protestanským poněmčením?
„Moderna“ je dítě protestantismu
V tomto zdánlivě samozřejmém paradigmatu žijeme dosud. Je to dítě protestantismu. A pokud jsme si osvojili myšlení o modernitě, jsme také dětmi protestantismu. Zejména protest proti církvi má protestantský původ. Protestantismus dospěl přes kritiku zásad katolické církve k nové formě společnosti, až nakonec oddělil církev od státu. Tento stav, který se také stal součástí téměř všech ústav, je prakticky nuceně zahrnut do kontextu západoevropských dějin pojatých jako univerzální cesta rozvoje celého lidstva. Ze stejného důvodu je původně protestantská idea „lidských práv“ považována za univerzální.
O nové protestantské víře je možné učinit několik neočekávaných úsudků. Zmíněný Keynesův citát o kapitalismu jako víře velmi výrazně odráží pozadí onoho myšlení, které se později začalo považovat za vědecké. To je způsobeno následující okolností: Ve středověku v Evropě dominovala Aristotelova fyzika, která měla čistě kvalitativní povahu. Aristoteles radikálně oddělil fyziku a matematiku, přičemž fyziku považoval za učení o jsoucím a pohyblivém a matematiku za učení o nejsoucím a nehybném. Z tohoto důvodu bylo použití matematiky pro vysvětlení podstaty jevů nemyslitelné: fyzika měla kvalitativní a popisnou povahu pozorovaných jevů. Nicméně, od šestnáctého století, zejména od Descartese, Galilea a dalších, začínaly být matematické spekulace používány na vysvětlení světa. Abstraktní konstrukce se začínají považovat za adekvátní.
Pouze za těchto podmínek může existovat přesvědčení, že maximalizace vlastního zisku vede k optimalizaci celé společnosti. Jedná se čistě o matematický předpoklad. (Přitom z teorie systémů vyplývá, že systém sestávající z optimálních částí není v obecném případě optimální.) Takže matematizace přírodních věd se podepsala na společenských vědách. Vzhledem k tomu, že toto myšlení bylo později přijato jako vědecké, oproti jiným druhům poznání světa, protestantismus se stal sociologickým vyjádřením ducha vědeckého myšlení. Není náhodou, že největší počet laureátů Nobelových cen pochází z protestantských zemí. Ukažme ještě některé historické důsledky protestantského převratu.
Cesta k evropským revolucím
V protestu Luthera a dalších reformátorů již zaznívají hesla svoboda, rovnost a bratrství, pod nimiž bude pokořena francouzská monarchie. Například požadavek svobody se týkal překladu Bible do národních jazyků, aby ji lidé ze všech zemí mohli svobodně číst a nespoléhat se na výklad katolických kněží. Vatikán trval na tom, že jediným liturgickým jazykem musí být latina, které Evropané té doby nerozuměli. Zájem papežské stolice byl zjevný: mít pod kontrolou interpretaci Písma a duchovní život věřících. Z tohoto důvodu mezi reformátory vznikl protest proti katolickým kněžím jako „prostředníkům“ mezi Bohem a člověkem zabraňujícím přímému obrácení k Bohu skrze modlitbu a čtení Písma. A protestanti si dodnes stojí na tom, že stačí, aby člověk sám četl Písmo a pochopil ho, jak chce. Připomeňme, že tento dnes tak populární názor vznikl v Evropě. V Rusku takový problém nikdy nenastal, protože už v 9. století byla Bible přeložena Cyrilem a Metodějem do staroslovanského jazyka.
Požadavek bratrství byl zaměřen proti nadměrné regulaci katolické společnosti, kde si církev podřídila samotný stát. Protestanti se chtěli vymanit z tyranie zákonů a žít v duchu starověkých křesťanských občin. (Je třeba poznamenat, že katolická církev po staletí tvořila celou evropskou civilizaci rozdělenou do mnoha knížectví, vévodství, království atd.)
Požadavek rovnosti, který vznikl v protestantismu, se týkal vysvěcení biskupů. Vzhledem k tomu, že pouze dva biskupové mohou vysvětit nového biskupa a protestanti zavrhli katolické duchovenstvo, nastal problém, kde vzít své vlastní biskupy? Začali si je tedy vybírat a zasvěcovat v rámci samotné občiny. V praxi to znamenalo, že biskup se jednoduše stal volenou funkcí a apoštolská posloupnost byla odmítnuta ve prospěch samosprávy občin.
Posvátné bylo obětováno politickému. Současně s tím však byla navždy zavržena hierarchie a namísto toho se objevilo nové, moderní demokratické zřízení, radikálně odlišné od starověkého Řecka. Přičemž se toto chápání demokracie týkalo pouze „svých vlastních“. USA jako původně protestantský stát tento přístup demonstrují velmi přesvědčivě. Zvolit je možné cokoliv. Zůstává jediná otázka, kdo a jak to bude dělat. Je třeba si uvědomit, že USA velmi úspěšně vytvořily mechanismy „přímé demokracie“, která není zase tak přímá, a nejde ani o demokracii ve smyslu vlády lidu. Jak se stalo, že v protestantismu, který volal po návratu ke kořenům, povstali „vyvolení“?
Čtěte ZDE: Doutnající oheň svědomí: Dějiny "humanismu" v rukách hulvátů, egoistů a sadistů. Co potřebují revolucionáři nejvíce zničit? Osudové sedmnáctky. Kdo se hlásí k odkazu nemluvňat na bajonetech?
Tři verze protestantismu – tři sociálně politické modely
Jeden z ideologů reformace Jan Kalvín (1509-1564) tvrdil, že posmrtný osud člověka je předurčen Bohem. A koho Bůh vyvolil pro spásu, je možné určit již za života na základě dosaženého hmotného blaha, které se stalo kritériem pravověrnosti. Bohatý a úspěšný – pašák, Bůh ho spasí. Vždyť vidíme, že již během svého života dosáhl úspěchu, což znamená, že ho Bůh miluje. Zatím je zde ještě odkaz na Boha, ale touha po majetku se postupně stala hodnotou o sobě bez jakékoliv vazby na posmrtný osud duše.
Kalvinismus se stal matricí buržoazního liberalismu, který začal považovat katolickou církev za překážku společenské prosperity a vyzdvihl individualistický princip. Ten je běžný v anglosaském světě, v Nizozemí, ve Švýcarsku, méně už v jiných evropských zemích.
Souběžně s tím vznikla v protestantismu myšlenka rovnosti všech lidí před Bohem, ale na Zemi je zakotvena ve zvláštním sociálním modelu. Protestantské občiny, jež očekávaly brzký příchod „posledního soudu“, hlásaly plnou sociální a majetkovou rovnost a návrat k původnímu životu člověka v ráji. Věřili, že začala nová éra Ducha svatého, při němž budou všichni lidé žít v bratrství a rovnosti.
Velký vliv na toto hnutí přinesly myšlenky středověkého italského filozofa Jáchyma z Fiore (1135 - 1202) a v období reformace je uvedl v život kazatel Thomas Müntzer (1489 - 1525), který založil náboženskou komunitu svých následovníků anabaptistů v Durynsku. Později tyto myšlenky převzali utopičtí socialisté Charles Fourier (1772 - 1837), Henri de Saint-Simon (1760 - 1825) a poté i Karel Marx a jeho následovníci.
Myšlenky anabaptistů pronikly také do Ruska a částečně se uchytily v ruském komunismu. V Evropě byli anabaptisté rozehnáni a uchovali se pouze v rozptýlených sektách. Tím je možné vysvětlit, proč ruští liberálové mají systémovou podporu na Západě, zatímco ruští komunisté nikoliv. Důvodem je, že anabaptisté na Západě nepřežili.
Třetí směr představoval vlastní lutheranismus. Upevnil se jako ideologie německých knížat, kteří od samého počátku poskytli Lutherovi maximální podporu a považovali to za ospravedlnění své vlastní politické nezávislosti. Náboženský podtext se zde stal druhořadým a do popředí se dostala idea vojensko-státního zřízení. Tak byl položen základ politického systému Pruska v 18. a 19. století, kdy se národní stát stal samostatnou hodnotou.
Ve třech směrech reformace je snadné rozpoznat tři zdroje základních politických modelů charakterizujících 20. století: Kalvinismus se stal předchůdcem liberálního kapitalismu, anabaptismus – socialismu a komunismu a luteránství – nacionalistických státních režimů.
Co se týká kalvinismu, ten se nyní zvrhl do ideologie „lidských práv“, jimiž se ospravedlňují mnohé zločiny. Kalvinismus v plné míře uskutečnil myšlenku Luthera, že pravověrný je spasen pouze vírou. „Pro tuto víru v Krista Bůh nevidí hřích, který stále ještě zůstává v nás. Bůh spatřuje hřích nikoli v hříchu, byť by se jednalo o skutečný hřích,“ napsal Luther. Stejně tak „civilizovaný svět“ je při svém uctívání „lidských práv“ připraven ospravedlnit jakýkoliv hřích.
Konflikt socialismu a pravoslaví v Rusku
Reformace kardinálně změnila Evropu a celý svět. Její dopad na Rusko je také obrovský. Zvláště socialismus, který pocházel z Evropy a původně měl protestantský původ, překryl ortodoxní kulturní kód ruského národa a vyvolal konflikt s církví. Přívrženci socialismu věří, že ztělesňují křesťanské ideály, a částečně mají pravdu, ale neměli bychom zapomínat, že tyto ideály vycházejí z protestantismu. To je příčina historického konfliktu mezi socialisty a pravoslavím v Rusku.
Obě strany jsou inspirovány mesiášskou (nikoliv filozofickou!) ideou Ruska, ale chápou ji různým způsobem pod vlivem odlišného základu věrouky. Tento příklad dobře ukazuje, jak se zdánlivě obecné teologické problémy časem rozvinou do politických sporů. Možná by se to v roce 500. výročí reformace mělo stát naším hlavním poučením z ní. Pokud by Rusko dokázalo překonat vnitřní světonázorový konflikt mezi pravoslavím a socialisty (komunisty), pak by bylo možné zjistit, kde se od počátku historicky rozcházejí.
Zdroj.
