Týden po volbách je v podstatě vše hotovo. Normálního člověka trapné povolební hrátky většinou nezajímají. Jen úzká skupina zvláště aktivních lidí v politickém hledišti dál napjatě sleduje zdánlivě dramatické tanečky na téma ustavení parlamentu a sestavení vlády. Pro cynické nevolené politiky z médií (především její mocné havlistické části), jsou bezmocným publikem, křovím k jejich luxusnímu parazitickému životu, jenž se čas od času mění v bojové jednotky totality.
Tihle stále dokola recyklovaní rozumbradové se nyní ze všech sil snaží znehodnotit totální vítězství Andreje Babiše (ANO), a jako vždy uvést zemi do nějakého typu chaosu. Na víc nemají, protože byli na hlavu poraženi a jejich koně – štamgasti Pražské (a Brněnské) eurokavárny – již týden u svých vysychajících koryt jen bezmocně a vztekle ržou.
Publikum se tím buď baví, či se naopak (zbytečně) rozčiluje obvyklými horami mediálních manipulací. A uniká mu současně, že západní svět se nezastavil v úžasu nad výsledky našich voleb, ale dramaticky pokračuje v práci na budování pokrokové tyranie v euro-atlantickém civilizačním okruhu a v přípravách války proti drzému Východu, který se na báječném dobru blahobytného otroctví odmítá podílet. Nikoli Babiš, ale válka v různých podobách je určující slovo našich dnů.
Boje, kam se podíváš
Válka občanská, právě hrozí propuknout v Katalánsku, které se za vysokou cenu probouzí ze svého naivního „eurosnění“. Jiná, zatím studená, pokračuje ve Spojených státech. Další pomalu spěje ke svému vrcholu v Sýrii. Ještě další pokračuje na východě (a uvnitř) Ukrajiny. NATO dále obkličuje Rusko a vyhrožuje mu za to, že se chce hrozbám bránit. Logicky proto právě proběhlo dosud největší cvičení ruských strategických nosičů jaderných zbraní. Za všechno napětí samozřejmě může Putin – ostatně i za to, jak dopadly naše volby.
„Prohráváme hybridní informační válku“, oznámil na Twitteru truchlivý bůh Kavárny Miroslav Kalousek. Chtěl tím naznačit, že by se konečně něco mělo dělat s tím, že k nám prosakují nezávislé informace i „z druhé strany“. Toho se bolševici vždycky děsí. Kalousek už sice nemá k dispozici rušičky, ale zato jeho soudruzi z Bruselu mocně pracují na ucpání „otvorů“, jimiž proudí svobodné informace. Nemají jinou možnost, než z toho opět udělat trestný čin proti (bruselskému) státu. Asi jako když teď chce Madrid poslat na třicet let do vězení katalánského premiéra. Nenápadný půvab demokracie v praxi.
Čtěte ZDE: Agenda lídrů: Svěží vzduch brexitu ztuchl. Reforma EU? Zapomeňte! Eurokraté jsou při chuti. Tusk s Junckerem míchají jedy. Monstrum se bude valit dál. Změny můžeme čekat leda k horšímu
Za všechno může Putin
Připravují to všude. Naše tajné služby na tom makají jako černé – vlastně ne jen jako. Ty vojenské nyní bez jediného důkazu (věrně podle svých vzorů z washingtonských protitrumpovských bažin Deep State) dodávají Kalouskům a jejich médiím munici. A Bakalův Petr Honzejk (HN) už pálí: Ve svém komentáři, poté, co si odskočil z ČT, tvrdí, že prý právě díky tomu uspěly ve volbách „otevřeně proruské strany“. Nikoli tedy, že lidé, masírovaní od rána do večera objektivním a vyváženým mainstreamem, už těch pravd měli plné zuby. I kdež. Navíc je to nečekaně tajemné:
„Jeden ze základních principů hybridního konfliktu vedeného Ruskem spočívá v tom, strčit protivníka na konci do jámy, kterou si sám vykopal a postavil se na její okraj,“ tvrdí poeticky Honzejk a odvolává se na to, že takto výstižně ruskou proradnost popisuje sama velká BIS (tajná služba).
Pokud si to máme přeložit jako překvapivé slovo do vlastních řad (biblické Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá), pak nedává smysl kalouskovský závěr, že Rusko vede proti naší zemi podle poetických ideologů z BIS onu slavnou hybridní kampaň: „Nepíše se tam ale už to, co je stále zjevnější: V tomto konfliktu prohráváme na celé čáře. Ukázaly to bohužel i sněmovní volby. Ne že by byly přímo ovlivněny, ale posunuly nás zase o kousek dál směrem, který Kremlu vyhovuje.“
Tak je to tedy! Ten ďábel Putin sice do voleb vychytrale nezasahoval, ale vůbec se nepokusil zabránit tomu, aby voliči rozhodovali podle svého rozumu a zájmů. Ani nehnul prstem, aby se ho obávali víc než generálů z NATO a šli to tam naházet Kalouskovi, Bělobrádkovi, Sobotkovi, Fialovi a dalším falešným prorokům ruského nebezpečí. Alespoň ovšem zase víme, jaká je podstata té mýtické „hybridní války“.
Čtvrtý odboj v ČT a spol.
Naturalizovaný americký novinář Erik Best – bezpochyby také Putinův agent jako Trump a spol. – to charakterizoval takto:
„Čtvrtý odboj vedou na rozdíl od toho Třetího (míněn „protikomunistický“, pozn. aut.) média. I přes drtivou volební porážku ČSSD zpravodajství České televize i nadále ovlivňuje muž, který nese nejvyšší míru odpovědnosti za zničení politické strany se 139 lety tradice - právník Radek Pokorný (Marek Dalík premiéra Sobotky, pozn. aut.).
Do svého prvního velkého panelu, který analyzoval povolební situaci, ČT 24 pozvala šest novinářů. Kariéry čtyř z nich přitom dlouhodobě závisí na penězích ze dvou největších Pokorného švindlů, ČEZu a OKD. Agrofert měl v panelu správné poměrné zastoupení (33 %), v opozici ale byla výhradně média podporující ČSSD a. s. Čtvrtý odboj tedy vedou Pokorného Česká televize, Economia Zdeňka Bakaly, Czech News Center Martina Romana a Seznam Iva Lukačoviče. Nenechte se zmást. O liberální demokracii tady nejde. Jde o peníze.“
Poznamenejme k tomu, že tento Čtvrtý odboj pokračuje jako uhranutý celý povolební týden v nekončící předvolební protibabišovské kampani, aniž si všímá, že se jeho mužný chór mění v kvílivé rekviem havlistické Kavárny. Asi že dirigent s čírem už spí.
Čtěte ZDE: Máme po volbách: Kdo jsme a kam jdeme? Triumf apolitické politiky neslibuje nic dobrého. Svoboda byla zničena. Tváří v tvář migrační hrozbě a liberální anarchii. Vše má jeden účel. Dokážeme se ještě jednou vzepřít?
Už dost!
Právě to si zjevně řekl Andrej Babiš, když po několik dnů sledoval tu politicky vyprahlou zoufalost hranou mediálně jako hrdinství (zvláště pokud jde o Fialovu ODS) – a sdělil, že rovnou vytvoří menšinovou vládu. A opět následoval řev, že je to nechutné. Takže sice s ním nikdo do koalice nechce (kromě Okamury, s nímž ovšem zase nechce Babiš), ale menšinovou vládu, jediný model, který zbývá, rovněž odmítají. Samozřejmě, mohou si stěžovat na poště, nebo na nádraží, ale roztomileji svou bezmoc už asi projevit nemohli.
Vtip je totiž v tom, že případných předčasných voleb se všichni děsí ze všeho nejvíc. Jejich kdysi nadité peněženky jsou prázdné, v mnoha případech (nejen ČSSD) totálně zadlužené – a tedy bez šance na jakoukoli další kampaň. Předčasné volby by Andrej Babiš vyhrál tentokrát již s minimálně oněmi více než sto poslanci, tedy nadpoloviční většinou v parlamentu. Jenže ani to už nepotřebuje. A přestalo ho bavit pozorovat myši a krysy v akváriu české politiky.
Ví, co je čas, a tak se rozhodl spěchat. Potřebuje co nejdříve vstoupit do ministerských skříní svých bývalých koaličních partnerů – a vytáhnout odtud „kostlivce“. Bude jich bezesporu nepočítaně. A nejen na lidovce či ČSSD. Na ministerstvu vnitra například mohou vylézt pozoruhodnosti také na všechny Kalousky. Což spolu s dosud nevyužitými „peckami“ Nahrávacího studia plukovníka Šlachty, za doprovodu prokurátorského Bandu Lenky Bradáčové může dát docela tvrdou muziku.
O co rozhodně nejde?
Pokud si někdo nechce nechat dál cuchat nervy zdrcujícími šlágry, měl by tuhle pokleslou zábavu nechat těm, o které (a jejich krky) nyní půjde. V důsledku jsme to sice my všichni, ale volby nějak dopadly, a teprve příští to teoreticky mohou změnit. Což je ovšem krajně nepravděpodobné, protože Babiš je na rozdíl od všech ostatních příštipkářů Hráč. Až na to za pár měsíců příštipkáři přijdou, budou stát s prosíkem v řadě. Pozdě a marně. Babiš je už potřebovat nebude.
Nepotřeboval je samozřejmě ani nyní. Chtěl jen vylepšit umělecký dojem ze své jízdy. A nejen v tomto smyslu je na dlouho neporazitelný. Stojí za ním daleko významnější síly, než je on sám. Sorosové a spol. mu nyní z výše bankovních domů blahosklonně kynou. Jen si poslechněte to „nečekaně“ spokojené brumlání linoucí se na jeho adresu z bruselských skleněných paláců. A náhle je při tom vůbec nezajímá, že Babiš mluví (zatím) opovržlivě o euru i Bruselu. Potřebují ho – a on je. Řeči se vedou...
Čtěte ZDE: Vlna hněvu i nad naší zemí: Fantastický fenomén Babiš. Tomio Okamura a Václav Klaus jr. – dva další vítězové. Nepoučitelná ODS? Trapná hysterie v ČT. Zajímavé zisky i ztráty. Před námi Katalánsko?
Přijde i kouzelník?
Ona shora zmíněná úzká skupinka, která stále ještě napjatě sleduje (domnělé) povolební vyjednávání, spekuluje třeba i o (případné) roli prezidenta Zemana, významu lednové prezidentské volby a o dalších z hlediska našich životů pod Babišem zcela nepodstatných věcech, může být v příštích dnech jeho kabaretními kousky docela překvapena.
Bude-li třeba. objeví se třeba „nečekaná“ jména jako „americký profesor“ Švejnar, který k nám zajede vždy, když jde o nějaké volby, z nichž by mohl trhnout nějakou funkci. Tento zapálený Sorosův socialista (a Babišova peněženka přes ČSOB) klidně může být za jisté konstelace premiérem. To pak bude hodně těžké, aby mediální Čtvrtý odboj volal do zbraně! Přes tu hrůzu, jež je s tímto jménem spojena, by si ten obrat čelem vzad jeden možná přál vidět. Ostatně nikoli náhodou si toho „pána pro všechno“ vzal Moravec do své první nedělní povolební ČT „nalejvárny“. Anebo toho nebude třeba – a zase odjede do svého luxusního exilu za mořem.
Nakoupeno v supermarketu EU
Je to však úplně jedno. Voliči Andreje Babiše brzy pochopí, jakou budoucnost svým spoluobčanům zvolili. A mnozí třeba ani nebudou zklamaní. Sympaťák Andrej umí své jedovaté zboží dobře balit. Podobně jako ty potraviny v supermarketu, které vypadají jako ony „západní“ – s tím rozdílem, že jsou to jen drahé a nekvalitní chemické náhražky. A přece je kupujeme.
Právě tak jsme koupili Andreje Babiše. A všichni příštipkáři z takzvaně tradičních stran to velmi dobře vědí. Jsou totiž stejní. Ani v nejmenším jim nejde o naši národní a státní budoucnost. Právě tak jako velkému Andrejovi, jde jim jen o sebe. O posty, malé mocenské hry – a o peníze. Až jim doopravdy dojde, bude to brzy, že teprve teď mezi ně přišel sekáč, který se nezakecá, bude pozdě. Smete je z cesty. Právem.
A nám (některým) při tom radostném blahobytu třeba dojde, že jsme byli stejní, jako ti naivní Katalánci. Oni vzhlíželi k Bruselu, protože si mysleli, že je to jejich vzdálená naděje na suverenitu. Museli dostat drasticky přes ústa, aby pochopili, že jde o něco úplně jiného. My jsme na tom podobně. I u nás – zvláště ve vzrušující předvolební atmosféře – si mnozí nechají rádi vsugerovat, že jde o demokracii. O lidovládu. A vždy znovu zapomenou na starý bonmot občana „nejdemokratičtější země světa“, amerického spisovatele Marka Twaina: „Kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zakázali.“
Díky za Babiše
Aby nedošlo k omylu - tohle není poraženectví. Naopak. Pouze s tímto vědomím se totiž můžeme opravdově a s reálnou nadějí na úspěch pustit do záchrany toho mála, co nám po skvělých letech v sovětské unii ještě zbývá. Zbytcích státní suverenity a národa na místě prvním. Jak? To už je kapitola z jiného thrilleru. Raději z něj zatím nebudu citovat. Nemám zájem dopadnout (předčasně) jako jeden katalánský premiér. Raději to pro tuto chvíli řeknu tak, jak se to zatím ještě smí:
Díky, Pane, za Babiše! Poselství tohohle Tvého dopuštění je přece zcela jasné a jednoduché: Neztrácejme cenný a krátící se čas duchamornými spekulacemi o nesmyslech. Jsou mocnější síly než ty, za něž bojuje Čtvrtý odboj z Kavčích hor a spol. Aktivační heslo: Když Bůh s námi, kdo proti nám?
Jak toho dosáhnout a zvítězit? To je přece známé a osvědčené odjakživa, ač to dnes mnohým nic netušícím kandidátům na otroky připadá směšné – a moudří politologové ze Čtvrtého odboje ČT se při tom budou určitě smíchy za břicha popadat:
Modlit se. A pracovat.
