Globální komise pro drogovou politiku před pár lety konstatovala, že protidrogová politika selhala s devastujícími účinky pro jednotlivce a společnosti po celém světě, rozdmýchala naopak organizovaný zločin a způsobila smrt tisíců lidí. Její zpráva uvádí, že užívání opiátů, kokainu a dalších narkotik naopak vzrostlo o desítky procent.
Zasvěcení vědí, že tento grandiózně pojatý program byl v podstatě zástěrkou pro převzetí trhu s drogami pod kontrolu CIA, která se mezitím stala největším dealerem drog na světě. Mohu zde připomenout havárii letadla CIA, jehož útroby byly plné drog, mohu připomenout kvetoucí drogový byznys v Kolumbii či Mexiku, který přes hranice kontrolují americké úřady, a v neposlední řadě exponenciální nárůst pěstování opia v Afghánistánu obsazeným americkou armádou, či Kosovo jakožto malý velký drogový ostrůvek v lůně Evropy, nad nímž drží ochrannou ruku nejmenovaný světový hegemon a jeho filiálka v Bruselu.
Protidrogová válka už vyčpěla
Zatímco protidrogová válka už značně vyčpěla, objevily se nové války „dobra se zlem“: boj proti globálnímu oteplování nebo válka proti terorismu. Jak a pod jakými pohnutkami probíhá válka proti jeskynním mužům v turbanech snad už ví každý. Jaké důsledky má agenda globálního oteplování začínají už mnozí tušit. Ale jak je to s aktuálním šlágrem- tzv. bojem proti korupci?
V posledních letech si kladu naléhavou otázku, zda se více obávat korupce nebo boje proti ní. Plody této kampaně, která rozhodně není českým specifikem (naopak jde o další americkou specialitu v naší přebalené mutaci) dávají varovný signál, čeho se bát více. Lze oprávněně očekávat, že tato kampaň neodstraní korupci, ale spíše spláchne poslední zbytky občanských svobod. Korupce prezentovaná médii, „experty“ a státními zástupci školenými v USA jako klientelistické vazby mezi podnikateli a politiky tvoří svůdnou hru na PROBLÉM, který se musí řešit masivním bombardováním. Podstata boje proti korupci obsahuje dva ďábly v samé jeho podstatě:
Odvedení pozornosti a ztráta odpovědnosti
Za prvé: Odvedení pozornosti od skutečné, masivní a globální korupce. Na korupci byla postavena zmíněná válka proti drogám, kdy jen došlo k centralizaci a kontrole trhu s narkotiky. Na korupci je postavena válka proti terorismu a s tím spojený neokolonialismus zvaný „vývoz demokracie“; dále všudypřítomná centralizovaná mediální propaganda, medicína ovládaná farmaceutickým kolosem a ostatně celé fungování globálních finančních trhů pod kuratelou bankovní oligarchie (včetně MMF, ECB…). Na korupci je založena juvenilní justice jako byznys, přes něhož se k statisícům dětí násilně odtržených od funkčních rodin dostanou ty správné „svazky“. Máme se domnívat, že tato mezinárodní zkorumpovaná třída pravých oligarchů a jimi ovládaných „nezávislých“ buněk typu Transparency International nabízí řešení něčeho o několik pater méně významného pro dobro kohokoliv jiného než jich samých?
Za druhé: Ztráta naší odpovědnosti a tím i svobody. Vadí-li někomu, že děti mluví sprostě, navrhne důslednější rodinnou výchovu nebo úřední zákaz vulgárních slov a penalizaci těch, kdo je vyřknou? Stále znova tvrdím, že korupce tak, jak je prezentována v rámci onoho „boje“, vůbec neexistuje. Existují jednotlivá provinění lidí, za která si musí nést svou odpovědnost. Existují jednotlivé vraždy, ale souhrn vražd nerovná se genocida. Nesou snad politici odpovědnost za to, že lidé stále dokola volí ty samé strany, které pak z korupce obviňují? Nikoliv, je naší a jenom naší zodpovědností chovat se občansky tak, abychom politický systém zlepšili. Žádná slavná válečná tažení nám v tom nepomohou.
Uměle vyvolaná poptávka po krvi
Zájmy veřejnosti jsou degradovány populismem snadných řešení. Politici tuto zjevenou hru na čisté a špinavé přejali, jelikož na bázi populismu často fungují. Byli-li by však upřímní, přiznali by, že nevědí, co s korupcí dělat, protože žádný zákon o majetkových přiznáních korupci nezamezí. Politici v podstatě dostali nadpolitické zadání v režii vlivů, které zeširoka překračují zájmy naší země. Mediálně dokola omílané téma vytahují různé „kredibilní nevládní“ organizace a dokonce i justice. Zejména justice režíruje v poslední době nechutnou show na potírání korupce a jen zmanipulovanému davu s uměle vyvolanou poptávkou po „krvi“ nedojde, že v konkrétních případech zcela jasně pošlapává zákony, které by měla hájit.
Nejde však o věc zcela novou. Pro neznalé doporučuji přečíst si knihu od Petra Macha Financoval jsem ODS. Mach byl na sklonku 90. let odsouzen ve vykonstruovaném procesu za neproclení auta na pět let, přestože do té doby vybudoval impérium, které mu vynášelo desítky miliónů. V knize popisuje politickou objednávku v rámci Zemanovy „akce čisté ruce“ na jeho odstranění a zcela konkrétní kroky policie a soudkyně, jež ho bez důkazů dostaly do vězení.
Nerozumím tomu, jak někdo může doufat v efektivní vyšetřování korupce ze strany orgánů, jež samy používají mafiánské praktiky.
Nutno říct, že na jeho podnikatelských aktivitách nenašla obžaloba žádné chyby, byť mu „kdosi“ vykradl dům a odnesl řadu dokumentů. Nakonec si našli „celní podvod“, přestože doložil dobrozdání od německých úřadů, že auto ani proclít nemohl, neboť ho měl jen zapůjčené než ho bude moci koupit. Ačkoliv jde o pohled jedné strany, velmi mnoho to napovídá o práci soudní moci, jejíž někteří členové ji sami nazývají justiční mafií.
Nastolování pořádku
Dilema, zda větší nebezpečí představují klientelistické vazby nebo závažné přečiny justice, která v mnohých případech funguje zcela účelově, nechť si každý vyhodnotí sám. Dávám to vedle sebe na váhu, protože jsme denně masírováni problémem A, zatímco problém B je ignorován. Nerozumím tomu, jak někdo může doufat v efektivní vyšetřování korupce ze strany orgánů, jež samy používají mafiánské praktiky. Nabízí se závažná indicie, že takový boj s korupcí povede jen k odstranění nepohodlných a k vyvolání nežádoucí společenské poptávky, aby ještě horší třída „skvělých hochů“ mohla nastolit „pořádek“.
Příkladem pana Macha ale rozhodně nechci tvrdit, že ke korupci nedochází nebo že by se neměla řádně postihovat. Chci tím však ilustrovat, že jedna věc jsou konkrétní údajná provinění a druhá věc společenská poptávka po hledání viníků a práce soudů s tím spojená. Řízené úniky odposlechů a novinářský hyenismus pasoucí se po každé stopě, která sotvaže se objeví, už tu máme „padoucha“ aniž by vůbec začalo soudní přelíčení, jen dotvářejí kulisy, ve kterých se hon na „kmotry“ odehrává. Každý, koho takové mediální úlovky vzrušují a ovlivňují jeho postoj k často ještě ani formálně neobviněnému podezřelému, podléhá nebezpečnému klišé. Nechť tito zpytují sebevědomí, jak dalece si tím myjí vlastní prohřešky.
To, že ČSSD ponechává v klidu uvěznění tří poslanců za politickou dohodu nazvanou Karlem „Ištvánem“ Vašem korupcí, vypovídá mnohé o tom, kam to bude pokračovat.
Ve společnosti se rozhostilo zhoubné klima, že se máme tak špatně díky rozkradení majetku. Že údajné a téměř nekvantifikovatelné rozkradení majetku zapříčinilo státní dluh. Jde o nesmysl, který lze lehce vyvrátit. Znamenalo by to totiž, že rozpočtové výdaje a jejich směrování nemají žádný vliv. Že rdousení ekonomiky zcela nesmyslnými omezeními, zákony a dotacemi nehrají roli. Přitom řada západních zemí trpí mnohem větším zadlužením než my. Znamená to snad, že se tam krade ještě více? Stejně tak není pravdivá představa, že až jednou vyhrajeme boj s korupcí, bude mít stát najednou na vše, co nabízí kdejaký populista. Vždy se musím pousmát nad naivními větami typu „Až zamezíme rozkrádání, bude na všechny dávky a na splacení státního dluhu k tomu.“
Zajímavé, že státní dluh se začal zásadně navyšovat za vlád strany, která zahájila akci Čisté ruce a nyní už se třese na návrat na výsluní, používaje politiku jako rukojmí proti třem poslancům konkurenční strany. To, že ČSSD ponechává v klidu uvěznění tří poslanců za politickou dohodu nazvanou Karlem „Ištvánem“ Vašem korupcí, vypovídá mnohé o tom, kam to bude pokračovat. A že netečně sleduje osud vlastního poslance uvězněného čtrnáct měsíců ve vazbě bez vznesení obvinění, nelze snad pro nedostatek pádných slov komentovat. Jak potom můžeme čekat, že se zákonodárci zastanou „běžného“ člověka šikanovaného justiční zvůlí?
Korupce není virus
Korupce není žádný virus, který napadl některé členy společnosti, zatímco jiní mají vrozenou imunitu. Kdo odolá, odolá díky mravní integritě. Selhání se stane, když selže vnitřní morální brzda. Nutno si přiznat, že ne každý, kdo by byl konfrontován s nabídkou „nezasloužené výhody“, by si zachoval čistý štít. Řada z těch, kdo nyní volají po lynčování veřejně obviněných, by se na jejich místě zachovala stejně. To je holý fakt, byť si to mnozí dosud ani nedokázali připustit. Kromě toho, zdaleka ne každý potenciální korupčník je prevítem mezi „námi čistými bezmocnými“. Do každodenní korupce typu různých výhodiček a protislužeb na úkor jiných se dostává spousta z nás, aniž bychom to za korupci považovali.
Celá tato hra na boj s korupcí však není jen o naší malosti a neschopnosti rozeznat manipulaci. Jde především o důsledky, které to přinese. Kontrola sebemenších pohybů na bankovních účtech kohokoliv z nás se stane za chvíli normou. Stejně jako sledování celého našeho života. Politika se sesune o další řád níže, protože už nepůjde o konkurenci idejí, zda si přejeme více svobody, za kterou poneseme větší odpovědnost, nebo nadnárodní paternalismus, jenž nám naoko zajistí „klid na práci“ a falešný pocit bezpečí. Paternalismus se stane veřejným zájmem, jednou z mnoha verzí ideologie „dobra“, a kdokoliv si dovolí zapochybovat o pravdách jednookého, bude a priori režimně odepsán. Bez řádného soudu, samozřejmě.
Takhle to jako přes kopírák začíná vždy. Analogii s válkou proti drogám možná dokoná za třicet let zpráva jakési Globální komise pro potírání korupce, v níž se naši potomci dočtou, že si boj s korupcí vyžádal nezvratné škody na demokratických strukturách a politické pluralitě, tisíce nevinně odsouzených osob, ještě více sebevražd a v neposlední řadě rozvrat společenských vztahů díky vzájemnému podezírání a udavačství.
