Důsledky návštěvy saúdského krále v Rusku jsou stále analyzovány v různých částech světa. Půjde o dlouhodobé sblížení mezi Moskvou a Rijádem, nebo je v tom něco jiného? A pokud ano, co leží v jeho základech? Zájem Saúdů o Rusko se vysvětluje různě – válkou v Sýrii počínaje a energetikou konče. V každém případě mají obě země společné fundamentální zájmy, které předurčují možnost jistého sblížení.
Cesta krále Salmána do Moskvy není zajímavá tím, že Saúdská Arábie byla předposledním velkým státem světa, jehož vedení nikdy nebylo v Rusku (zbývají jen Demokratická republika Kongo, bývalé Zaire, malé státy Oceánie a Bhútán, jehož monarcha nikdy nejezdí do zahraničí). Návštěva hlavy centrální islámské země je zajímavá především tím, jaké důsledky může mít pro regionální i světovou politiku.
Ačkoliv jsou reakce na návštěvu saúdského monarchy velmi různorodé, mají jeden společný rys – všechny zdůrazňují rostoucí vliv Ruska na Blízkém východě. Článek v The Spectator nese název „Jak Putin začal řídit Blízký východ.“ Při vší nadsázce a snahou být realističtí, asi opravdu lze říci: Rusko se postupně stalo nejvýznamnějším vnějším hráčem na Blízkém východě. Částečně obnovilo vliv bývalého SSSR. Stalo se tak hlavně díky Putinovu obratnému používání technik „geopolitického juda“ – obrátit energii soupeře proti němu samotnému.
V konkrétním případě: válka v Sýrii a snaha USA omezit své nepříliš úspěšné zapojení do záležitostí regionu vedly k tomu, že Rusko převzalo úlohu moderátora. Washington nechtěl opustit místo hlavního prostředníka, ale přivedl své záležitosti na Blízkém východě do slepé uličky, a vytvořil tak pro Rusko okno možností, které Putin využil. Takže nyní působí v regionu dva hlavní externí hráči: USA a Rusko.
Historická zátěž
Podobná situace byla na počátku 70. let – a nyní se vrátila v pro Rusko příznivějším rozložení sil.
To si zaslouží vysvětlení: Tehdy SSSR vystupoval jako protikoloniální a anti-imperialistická síla. Arabové však chápali podporu Moskvy nikoliv založenou na komunistické ideologii, ale na společných geopolitických zájmech: Arabové i Rusko měli zájem na oslabení pozice Západu v regionu. Nicméně s řadou zemí z regionu neměl Sovětský svaz žádný druh vztahu. Mimo Izraele (s nímž se vztahy zpřetrhaly po válce v roce 1967) šlo také o Saúdskou Arábii a o další monarchie Perského zálivu, které se na počátku 70. let osvobodily od britské nadvlády. Všechny byly nadále doménou Anglosasů - a ti děsili krále a emíry, že „rudá Moskva“ je nepřítelem islámu a jejich trůnu.
Samozřejmě vůdcové z Kremlu neměli žádné anti-monarchistické myšlenky, ale Saúdové, s nimiž SSSR měl výborné vztahy před druhou světovou válkou, neradi viděli v šedesátých až osmdesátých letech silné přátelství SSSR s jejich sousedy v Jemenu a Iráku, kde byly světské a socialistické nálady.
Po pádu SSSR ztratilo Rusko na Blízkém východě téměř všechno a obnovené vztahy se Saúdy v devadesátých letech se nerozvíjely ani z ruské, ani ze saúdské strany. Rovněž upadající globální váha Ruska a jeho pozice na Blízkém východě nedělaly z Ruska životně důležitého partnera pro saúdskou monarchii.
Čtěte ZDE: Pod povrch konfliktu USA se Saúdy: ISIS, ropa vrabci a kontrolované úniky dat o účasti na 11. září. Co se to děje? Poznáme pravdu o atentátu na ruské letadlo? Tyranské monarchii neradno se smát. Jsme další na řadě
Svět se mění
Vše se začalo měnit po 11. září 2001 a po válce v Iráku v roce 2003. Saúdští princové začali jezdit do Ruska a Putin v roce 2007 přicestoval do Rijádu. Mnohem rychleji se ale vše začalo vyvíjett během posledních pěti šesti let.
Co se stalo? Svět, v němž se konstituovalo saúdské království, se rychle hroutí a dokonce i neuspěchaným obyvatelům paláců v poušti začíná být jasné, že království, které jim odkázal jejich otec Abd al-Azíz ibn Saúd (a všichni králové – potomci otce zakladatele Saudské Arábie), nemusí tuto zásadní přeměnu přežít.. Saúdská Arábie, která se stala po Egyptu nejlidnatější arabskou zemí, vznikla v roce 1926 pod kuratelou britských zájmů, a 40 let jí šéfovali Američané. Není to sice anglosaská kolonie, ale její zahraniční politika byla založena na tom, že bezpečnost království garantují Američané.
Jestliže Japonsko a Německo (nejsilnější země Asie a Evropy) byly poraženy ve válce a okupovány Američany, v důsledku čehož mají dosud omezenou svrchovanost, potom Saúdská Arábie, možná nejvlivnější země v arabském světě (i vzhledem k tomu, že kontroluje Mekku a Medínu, dvě nejdůležitější svatyně islámu), nebyla sice nikdy okupována, ale měla také jen omezenou svrchovanost.
Jednoduše proto, že neměla žádné státní tradice – až do dvacátých let 20. století byla součástí Osmanské říše, chalífátu, pod jehož vládou žili Arabové po několik staletí. S nezávislostí Saúdové vyměnili Turky za Anglosasy, aby odpovídali za jejich zahraniční politiku, a na nějakou dobu to vyhovovalo všem. Zejména proto, že saúdští princové se více orientovali na sokolnictví, nebo na kasino v Bejrútu, než aby řešili zahraniční politiku.
Po čase se pochopitelně v mnohatisícové rodině al-Saúdů začala formovat národnostně uvažující vrstva, která už měla obecně arabské a islámské ambice. Ale rozvinout se pro ni bylo obtížné – království neustále žilo obklopeno nepřáteli, vládli mu přímí potomci otce zakladatele, přičemž všechny globální otázky přenechávali Američanům. Ti navíc obratně směrovali energii princů na boj proti „nepřátelům víry“: například proti SSSR v Afghánistánu.
Procitnutí saúdských princů
Avšak již v devadesátých letech Saúdové zjistili, že SSSR je pryč, Afghánistán byl osvobozen od komunistů, dokonce i Irák byl poražen a uvázl v blokádě, a přitom jejich země je stále tatáž loutka USA. Těch USA, které urychlily uspořádání světa americkým způsobem, čili naprosto neslučitelně s muslimskými představami o správném světovém pořádku. Američané se navíc nedokázali vypořádat s palestinským problémem, to znamená odstranit napětí v nejbolestivější otázce pro všechny arabské vlády.
A pak nastalo 11. září, kdy sjednaný bin Ládin (saúdský občan) udeřil na včerejšího spojence. Saúdy nikdo z ničeho neobviňoval, jejich vláda samozřejmě neměla nic společného s bin Ládinem, ale všechno se začalo měnit. Začalo se mluvit o válce proti „islámskému terorismu“ a Washington okamžitě vtrhl do Afghánistánu a pak do Iráku. Navzdory skutečnosti, že Saddám byl vždycky odporný Saúdům, byl Irák stále „bratrskou arabskou zemí“, Saúdové proto odmítli poskytnout Američanům své území pro rozmístění jejich vojsk.
Rijád však počítal s tím, že použije „americký militarismus“ na tlak proti Íránu, ne-li na jeho zničení. Írán, to nejsou jen Peršané, kteří svého času vládli Arabům, nebo šíité stojící proti sunnitům, ale také země, která stejně jako Saúdská Arábie usiluje o vůdčí roli v islámském světě. Jenomže všechny ty roky od počátku třetího tisíciletí USA pouze slibovaly vypořádat se s „hroznými ajatolláhy“ utužováním sankcí a o aktuální vojenské operaci jen hovořily. A pak pod vedením prezidenta Obamy začaly hledat cestu ven ze slepé íránské uličky, aby ve výsledku s Íránem uzavřely „jadernou dohodu“. Saúdové pochopili, že byli podvedeni.
Washington navíc začal zrazovat své spojence (jako prezidenta Mubaraka) během „arabského jara“, a to Saúdy rovněž dráždilo. Vedle toho Američané odmítli během války v Sýrii udeřit na Asada, na což Saúdové velmi spoléhali.
Ve výsledku se ve vztazích mezi USA a Saúdy podlomilo to hlavní: důvěra ze strany vládců z Rijádu. Uvědomili si, že USA už nejsou těmi, kdo zaručují jejich bezpečnost, ale naopak znamenají hrozbu pro saúdskou monarchii. Na podzim roku 2013 začal Rijád otevřeně projevovat svou nespokojenost s jednáním USA.
Čtěte ZDE: Příčina krveprolití v Sýrii: Špinavý boj o kontrolu zdrojů. Převraty v režii CIA jako obvykle. Není plyn jako plyn. Nepřející Saúdové a hladová americká hydra. Jaká bude role Kataru v dalších konfliktech?
Cesta do Ruska
O rok později zemřel král Abdalláh a za jeho nástupce Salmána se k moci začal drát jeho mladý syn Muhammad. Zpočátku byl jako druhý následník trůnu ministrem obrany – a v této funkci za šest měsíců po nástupu svého otce na trůn odletěl do Moskvy za Putinem. Po několika měsících začalo Rusko své operace v Sýrii. Kvůli nim Saúdové odkládali návštěvu krále v Rusku, ale cesty jeho syna se staly pravidelnými. Za dva roky navštívil ruského prezidenta čtyřikrát. A nyní přijel samotný panovník Salmán, aby zajistil přechod Saúdské Arábie na novou úroveň a udělal z ní suverénní stát.
Vtip je v tom, že Saúdové nehledají v Moskvě záruky na zadržování Íránu, ani dohodu o Sýrii, nebo společnou politiku na trhu s ropou. Ne, přirozeně, také se obávají ruského přátelství s Íránem a budoucnosti Sýrie, mají strach z války v Jemenu (kde má Rusko velmi silné postavení) a z Libanonu, zneklidňují je palestinsko-izraelská jednání, situace v Libyi a v Egyptě – na všech těchto tématech mají s Ruskem mnoho co projednávat.
Ale to není to hlavní, stejně jako není pro Rusko nejdůležitější, kolik si od něj Saúdové koupí protivzdušných komplexů S-400 (a koupí-li je vůbec), či jak dlouho budou dodržovat dohody o snižování produkce ropy (a jestli začnou spolupracovat s Ruskem na zvýšení těžby, nebo spíše na zvýšení ceny ropy), nebo zda pochopí, že jim Rusko nabízí takové schéma, při němž ruské vztahy s Íránem a se Saúdskou Arábií pomohou vyřešit jejich vzájemné rozpory a ne je eskalovat (jak to dělají anglosasové).
Co obě země opravdu spojuje?
Nehledě na to, že jde vesměs o velmi důležité věci, existuje ještě mnohem vážnější téma.
Ono téma je společný pohled obou zemí na směr vývoje situace ve světě. Nikoliv na Blízkém východě, na ropném trhu, nebo kdekoli jinde, ale ve světě jako celku. Jaký by měl svět být? Jestli podle Saúdů takový, jak si ho představují atlantisté, potom je jasné, že strategicky se cesty obou zemí rozcházejí. Jestli jiný, multipolární, postavený na rovnováze sil a zájmů, pak mají Rusko a Saúdská Arábie o čem mluvit a vyjednávat.
Jakou tedy pozici zaujímají Saúdové, jakou chtějí vidět budoucnost? Vyjádřili se o tom bez obalu. Zde je citát výroku ministra zahraničních věcí Saúdské Arábie Adel al-Džubajra z jeho rozhovoru pro list „Izvestija“:
„Máme shodný postoj k mnoha otázkám světového uspořádání. Obě země mají zájem na respektování mezinárodního práva, dodržování zásad svrchovanosti a nezasahování do vnitřních záležitostí států. Nechceme erozi národního státu. Nechceme, aby nevládní organizace ovládaly svět. Obě země jsou proti snahám o vnucování cizích hodnot.“
Dále ministr mluvil o tom, že „existuje celá řada výzev, s nimiž se můžeme vyrovnat při společné práci: palestinsko-izraelský konflikt, syrská krize, Irák, Jemen, Libye“, a také o tom, že „politicky jsou naše postoje bližší, než si mnozí myslí.“ Ale hlavní věc jím byla řečena na samém začátku – „nechceme erozi národního státu. Nechceme, aby nevládní organizace ovládaly svět.“ To znamená, že Saúdové jsou proti globalizaci – americké, anglosaské, atlantické.
Jsou proti procesu, jaký se snaží prosazovat ti, jež Saúdové vždy považovali za své ochránce a garanty své vlastní existence. Stejně tak proti je i Rusko, tudíž existuje základní předpoklad pro spolupráci.
A to je valuta dražší než ropa, silnější než S-400.
Zdroj.
