V Německu přesně za týden proběhnou parlamentní volby (24. září) a atmosféra tam houstne možná víc než u nás. Jen to není tak zjevné z médií. Ta naše, pod vedením pražské kavárny v čele se Sobotkou, Chovancem a Kalouskem (za přispění části policie), vedou dál vyhlazovací válku proti Andreji Babišovi. Tedy alespoň si to myslí, protože jsou hloupí. Současně jsou totiž hlavními aktéry kampaně, která přivede do volebních místností s lístkem ANO rekordní počet voličů.
V Německu, velmoci vládnoucí skrze Brusel Evropě, je to zdánlivě jiné. Logicky. Narozdíl od nás, tam „bažiny“ produkují opravdovou vysokou hru. Ne že by bylo něco skutečného v sázce, třeba jako před rokem ve Spojených státech. Ale přece jen: V gravitačním jádru Čtvrté říše (zvané mystifikačně EU) se rozhodne o tom, jak velkou moc dostanou ti, kdo chtějí co nejrychleji dokončit přeměnu Evropy na „soft“ chalífát. V tomhle rozdíl mezi hlavními „soupeři“ není. CDU-CSU a SPD, reprezentované Angelou Merkelovou a Martinem Schulzem jsou jen žlutá a černá verze téhož zla.
Proč kampaň v Praze?
Ač se formálně vydávají za pravici a levici, jsou obě uskupení jen dvě křídla těchže radikálních socialistů. Jak je v zemi tradicí. Ostatně i Hitler přece vedl socialistickou stranu (Národně socialistickou stranu Německa, NSDAP). A většina lidí u nás si neuvědomuje, jak dramatická je aktuální proměna Německa v „totalitu liberální demokracie“. Protože o Německu, povšimněme si, se u nás fakticky úzkostlivě mlčí. Jak by ne? V německých volbách jde o náš krk daleko výrazněji, než v těch našich.
Minulý týden navštívil Pražský hrad německý prezident F. W. Steinmeier. Mnozí si pak lámali hlavu, proč vůbec do Prahy v této době přijel. Odpověď je obsažena už v otázce: přijel právě a jedině v této době – dělat předvolební kampaň. Německý socialista, který byl ve dvou Merkelové vládách a (s jejím souhlasem) do formální funkce hlavy státu nastoupil letos v březnu, nejel za prezidentem Zemanem, aby o něčem jednal. Pouze chtěl být vidět, a protože na německé půdě se to politicky korektně nehodí, potřeboval být doma slyšen alespoň z Prahy.
Neshodli se samozřejmě na ničem, ale kupodivu to nikomu nevadí. Miloš Zeman opět odmítl přijímání uprchlíků. Walter Steinmeier zase opět odmítl nerespektování rozsudku Evropského soudního dvora zeměmi V4. A rozešli se na ubikace. Ve skutečnosti byla Steinmeierova návštěva klasická německá drzost. Rovněž u nás přece vrcholí předvolební kampaň – a on přijel současně podpořit umírající TOP 09 a lidovce, vedle zelených anarchistů vedení zdejší Páté kolony. Vlastně to měla být agitace, kterou tureckému prezidentu Erdoganovi v Německu zakázali – a vůbec ho k sobě nepustili. My ano. Ale dopadlo to příznačně trapně.
Dobře to vystihl P. Markup: „Ano, nejprve paní Merkelová flagrantně poruší všechny myslitelné unijní imigrační předpisy, následně ohrozí bezpečnost schengenského prostoru přijímáním nelegálních migrantů, potom se dožaduje jejich redistribuce dalším členským zemím, kterým hrozí za jejich nepřijetí řízením a pokutami a nakonec její ministr vnitra navrhne, aby si všichni upravili finanční dávky pro tyto migranty na německou úroveň, aby pro ně Německo bylo méně atraktivní. Tomu říkám pravá německá nehorázná drzost a arogance.“
Čtěte ZDE: Německo: Pro další milión migrantů dveře otevřeny. Navracení Afghánců zastaveno. Proč to Němci strpí? Kdo chce zastavit islamizaci, je zločinec. Stín nacismu zničí Evropu podruhé - a možná definitivně
Náckové s lidskou tváří
Jedinou opozicí této „nehorázné drzosti a aroganci“ je Alternativa pro Německo (AfD). Je to v poválečné německé historii něco tak nepředstavitelného – mít v parlamentu opoziční stranu, navíc mírně pravicovou – že s ní také podle toho zacházejí. Kdo? No všichni. Je to v tomto smyslu obdobné jako u nás, kde zase jdou všichni proti Babišovi. I když inspirace je jiná, jsou si hodně podobní.
Ti humanističtí, politicky korektní a bohatí představitelé německého establishmentu jsou právě tak jako ti naši ve skutečnosti stále otevřeněji „náckové s lidskou tváří“ (podle vzoru čs. reformních komunistů z roku 1968). Tak či onak, pod těmi či oněmi názvy svých v zásadě stejných politických stran směřují k témuž. K nezvratnému nastolení diktatury, jíž se kdovíproč říká liberální demokracie.
Tento politický směr, jak se v posledních téměř již třech desetiletích denně přesvědčujeme, je totiž něco úplně jiného než demokracie bez přívlastků. Jejím poznávacím znamením je, že se v ní vládne bez mandátu z voleb. Skutečnou moc má všechen ten neslýchaný balast neziskovek: ekologických, feministických, homosexualistických a imigračních lobby, placených jak z Bruselu, tak ze státních rozpočtů jednotlivých zemí – plus všech těch Sorosů a politických „nadací“, co jich kolem sebe máme. Volení politici jsou už jen převodní pákou téhle další socialitické revoluce.
Němci se nemění, jen přestavují kulisy
Po šoku ze zvolení Donalda Trumpa zatím nedokázali američtí „neokoni“ z celého politického spektra USA, naplno prosadit pro Clintonovou připravené válečné plány na zavedení „liberální demokracie“ v Rusku. Zklamaně proto předali žezlo „führera“ opět Německu – respektive Angele Merkelové. To ona prý má nyní „vést Západ“. Neskrývá se za tím úkolem nic menšího než definitivní podrobení si Evropy – tentokrát bez Wehrmachtu a Luftwaffe.
Německý establishment – ten, který bude opět zvolen (je úplně jedno, zda se Merkelová opět spojí se socialisty, se Svobodnými nebo někým jiným) – je této své „dějinné roli“ opět zcela oddán. A opět, jako ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století, je tomuto „vyššímu cíli“ připraven obětovat – a skrze muslimskou invazi a naruby obrácený velkoněmecký etnický experiment číslo 2 – třeba vyhubit i německý národ. A strhnout s sebou do propasti celou Evropu, v ideálním případě i zbytek světa.
To je politickým cílem oné „liberální demokracie“, která byla povýšena na zákon – aniž o něm kdokoli hlasoval. Jak si bystře povšiml Ladislav Jakl (IVK), v žádné evropské ani naší ústavě nic o „liberální“ demokracii nenajdeme. Všude se mluví jen o demokracii jako takové. Ale vůdcové Čtvrté říše dávno pochopili, že stačí nastavit „hlavní proud“ – a média už dílo zkázy dokonají. Proto je dnes takový mocenský a ekonomický tlak na nezávislá internetová média. Ta totiž ještě v Goebbelsově době nebyla. Jinak je to v podstatě stejná situace – jen s jiným slovníkem a nástroji k totální (a totalitní) dominanci Čtvrté říše.
Čtěte ZDE: Intriky v Německu: Vyhnání čerta belzebubem. K čemu je dobrá chcípající kobyla? Imigrace neexistuje, kostlivci zamčeni ve skříni. Jak nejlépe zlikvidovat opozici? Uvidíme, co vymyslí na nás
Hymna i vlajka nové toality
Přímo symbolicky je to vidět na „hymně EU“ – Beethovenově Ódě na radost z jeho Deváté symfonie. Přestože podle Lisabonské smlouvy EU žádnou hymnu ani vlajku nemá, všude na státních budovách modré hadry se zlatými pěticípými (zednářskými) hvězdami vlají, bohužel včetně Zemanova Pražského hradu – a „hymna“ se vesele hraje.
Merkelová ji arogantně nechala provést i na koncertu pro hlavy států při summitu G20 v Hamburku. Jak si s jistou obavou povšiml dokonce i deník New York Times (lídr západního mediálního mainstreamu), Merkelová s tím cajdákem prý doslova pronásledovala účastníky summitu.
Chtěnechtě museli vyslechnout Devátou s „Ódou na radost“, která vypráví o „utopickém světě“, ve kterém „všichni muži jsou si bratry“, konstatuje NYT a dodává: „Ačkoli je tato skladba, podle německé vlády, hymnus lidskosti, míru a vzájemného porozumění, je obtížné najít melodii, která by více oslavovala velikost německé kultury.“
A bezmála „protiproudně“ připomíná, že se tato skladba velmi líbila také Adolfu Hitlerovi, který Devátou zahájil Olympijské hry v Berlíně v roce 1936. Milovali ji prý i sovětští vůdci, byla to vedle Internacionály druhá „komunistická hymna“. Pro celou svou kontroverzní historii se Devátá stala „hymnou nacionalismu a globalismu, kolonialismu a svobody.“
Že vám to, soudruzi z NYT, nedošlo dřív...
Zrnko písku v namazaném soustrojí
AfD, jako jediná významná německá politická formace stojící mimo hlavní proud, tohle všechno nechce. Má sice sama spousty vnitřních problémů, zatím se ani nedokázala transformovat na politickou stranu a zůstává „hnutím“, které není ani jasně ideově vymezeno. Jedno je však nepochybné: Odmítá Merkelové a Schulzovu verzi vygumování Němců (a s nimi všech ostatních původních Evropanů) pomocí brutální muslimské invaze. Co víc, odmítá i současnou podobu EU.
Jenže vzpoura se v „liberálně demokratické tyranii“ (ani v žádné jiné totalitě) jak známo netrpí. AfD má proto nálepku „extrémisticky pravicové“ či dokonce „neonacistické“ – což je v německém prostředí zničující. Nejen pro politické uskupení, ale také pro jeho jednotlivé členy. Pro jejich zaměstnání, pro normální život. Chce to prostě v Německu daleko více odvahy než kdekoli jinde v Evropě. Neboť tamní blahobytný měšťák je pořád stejný: věří svému vůdci (aktuálně v sukních) a médiím. A disciplinovaně ho většinově volí.
Samozřejmě, že ne každý Němec je z téhož těsta. To by AfD nemohla existovat, respektive s velkou pravděpodobností vstoupit po příští volební neděli do celostátního parlamentu. Jde nyní hlavně o to, s jakou silou. Obecně totiž platí, že i Německo se pomalu probouzí. Proto roste strach establishmentu z toho, že AfD dostane mnohem více hlasů, než tvrdí průzkumy. Mnozí Němci se již opět bojí pravdivě odpovídat na otázky agentur. Nevěří v „anonymitu“ svých odpovědí, obávají se o kariéry, o to, že se dostanou do hledáčku tajných služeb – a mají recht.
Čtěte ZDE: Německo na cestě k zániku: Za 100 let již třetí kapitulace? Barbarství, strach a cenzura. Němci vymírají, islám nastupuje. Pokáním k národní sebevraždě? Imigranti pracovat nebudou. 820 km hranic s chalífátem
Hraje se o hodně
Útoky proti AfD se před volbami stupňují a jistě ještě v předvolebním týdnu něco přijde. Ostrakizace bez přehánění dosahuje rozměrů z již zmíněných třicátých let, kdy nacisté – dnes si samozřejmě říkají „antifašisté“ (ANTIFA a spol.) – rovněž násilnými akcemi znemožňovali demokratickým politickým stranám souboj o voliče. Pak je prostě zakázali. To není vyloučeno ani tentokrát.
Na nedávném předvolebním shromáždění vyloučila Merkelová povolební koalici pouze s AfD. Toto prohlášení má hned tři roztomilé stránky – krásou nechtěného: Jednak AfD o koalici s Merkelovou neusiluje, jednak je v tom ale přiznání strachu ze sílící podpory jediné německé opoziční strany. A současně tím führer říká, že všechna ostatní politická uskupení, kromě AfD, jsou v podstatě totéž.
Také proto přijel prezident Steinmeier do Prahy. Aby právě toto při nepochopitelných „rozhovorech“ s českým prezidentem přesvědčivě demonstroval. Nedělal kampaň pro socialisty či pro Merkelovou – ale pro všechen establishment hlavního proudu. Pro „bažiny“, řečeno Trumpovým slovníkem. Chtěl nám dát najevo, že v Německu je dál hřbitovní klid. A že bychom si z toho měli vzít příklad.
O to důležitější bude skutečný výsledek německých voleb. Ať tak či tak ovlivní i následující předčasné parlamentní volby v Rakousku. Na naše volební rozhodování však patrně vliv mít nebude. Miroslav Kalousek ani lidovci – stojící v předklonu před Merkelovou a Sudeťáky již dlouhodobě – na tom ani nevydělají, ani neztratí.
Jestli ale zasvítí světélko naděje z Berlína i pro nás, kteří si – narozdíl od premiéra Sobotky – nemyslíme, že by byla výhra, kdybychom se stali další spolkovou zemí, nepodstatné nebude. Hraje se o hodně.
O víc, než si většina naší veřejnosti myslí.
