Otázka povolební spolupráce je jedním z nejcitlivějších bodů, o kterých se před volbami proto nejvíce mlží. Téměř každý politik použije kouzelnou mantru, „že koalice se sestavují až po volbách“ - a tím je to vyřízeno. Strany, které mají ambici stát se lídrem národní scény jako Svoboda a přímá demokracie Tomio Okamury (SPD) by ovšem měly být ke svým voličům upřímnější, neboť transparentnost a čitelnost hlásají jako základ svého programu.
Měly by se totiž opírat nikoliv o „elity za oponou“ jako většina tradičních politických stran, ale jejich síla by měla vycházet z přímé a otevřené komunikace s občany, jejichž významná část už má dost současné kolaborantské „eurovlády“ pod oficiálním vedením sociální demokracie.
Změna je třeba
Tito voliči stále ještě doufají v zásadní změnu. K té by ovšem nemohlo dojít, pokud by po volbách pokračovala současná vláda ČSSD, KDU-ČSL a ANO, pouze v obměněném personálním složení, jak s tím mnozí zastánci současného kurzu počítají. Je proto jasné, že SPD bude stát před volbou, zda se snažit pokračování této eurokoalice zabránit (a za jakou cenu), či zda zůstat v opozici.
Každý reálně uvažující člověk ví, že i pokud se Okamurově SPD podaří - a není to vyloučeno - dosáhnout ve volbách třeba i dvouciferného výsledku, padesát procent to určitě nebude. Z toho vyplývá, že SPD bude muset uvažovat o koaličních partnerech. Když vyloučíme eurohujerské strany, které jsou pouze převodovými pákami Bruselu (ČSSD, TOP 09, KDU-ČSL a STAN), příliš možností mu nezbyde.
Fialovo vedení ODS do značné míry rovněž kopíruje "eurohujerskou navigaci" a snad jediné, na čem by se s ním SPD mohla dohodnout, je odmítnutí eura. I když je ve straně jistě pár zajímavých osobností, se kterými se dá v boji proti bruselské hydře a Pražské kavárně spolupracovat, jako je například Václav Klaus mladší či senátor Jaroslav Kubera, vedení je plně v rukou havlistů. Jakákoliv koaliční spolupráce s ODS tak proto zřejmě po těchto volbách nepřipadá v úvahu - ostatně i ODS to tak dává najevo.
Čtěte ZDE: Studená občanská válka v Evropě i v Americe vrcholí: Vládnoucí „bažiny“ se musejí vypořádat s hloupým lidem rychle a brutálně. Němci náš vzor: Šup do díry! Ubráníme se dřív, než nás zmasakrují?
Trpaslíci
Přirozenými partnery pro SPD by byly malé euroskeptické a protiimigrační strany. Do sněmovny jich kandiduje rovnou pět, ale jejich volební potenciál se pohybuje kolem jednoho procenta a v konečném důsledku propad jejich euroskeptických hlasů bohužel nahraje Pražské kavárně. Není předmětem této úvahy zamýšlet se nad tím, kdo z nich tak činí ve snaze získat alespoň jeden a půl procenta a peníze ze státního příspěvku, kdo tak činí z hlouposti a kdo je možná dokonce úkolován, aby oslabil jedinou současnou silnější národní alternativu, kterou bezpochyby představuje SPD.
Když odečteme tyto euroskeptické trpaslíky, zbydou nám strany pohybující se kolem tří procent, z nichž by se některá mohla do sněmovny za určitých okolností dostat. Na jedné straně je to neomarxistická banda vedená „rebelem“ Matějem Stropnickým. Zelení jsou ve svém proevropském a proimigračním vítačském kurzu snad ještě horlivější než TOP 09 a ČSSD - a to už je co říci.
Jejich v mnoha ohledech zdivočelým klonem, který se pere o podobné sluníčkářské voliče. je strana „huličů“ prosazujících legalizaci drog. Ani s těmito „rebely“ samozřejmě žádná spolupráce možná není. Spíš bychom se měli modlit, aby se Zelení ani Piráti do sněmovny nedostali.
Čtěte ZDE: Návrh na změnu volebního systému v USA (i u nás): Volby ztratily smysl. Výběr zákonodárců losováním by byl lepší. Ten kdo chce moc, by ji právě proto neměl nikdy dostat. Stroj na třídění čokolád. Horší to už být nemůže
Umění možného
Podobně malou šanci mají kromě nich i tři strany více či méně protibruselské - Realisté, Svobodní a Zemanovci. Pokud by se nějaká z nich do sněmovny přece jen dostala, byla by jistě možným koaličním partnerem pro Okamuru a docela zásadně by tak změnila povolební aritmetiku. Musíme však počítat spíše s reálnější možností, že SPD nakonec zbyde pouze možnost dohody s komunisty a ANO, které jsou v současnosti havlisty a jejich mediálními artilériemi ostřelováni snad ještě více než národovci z SPD.
Samozřejmě, každá taková spolupráce má svá rizika a limity. Odhlédneme-li od specifické role Andreje Babiše, je ANO rovněž plné sluníčkářů typu Telička, Krnáčová nebo Vokřál. Ostatně komunisté mají také své "liberální" dolejšovské křídlo - a tyto skupiny by jistě udělaly vše pro to, aby takovou spolupráci znemožnily. Nedávná vyjádření místopředsedy ANO Richarda Brabce, že by si spolupráci s Okamurou dovedl docela dobře představit, však ukazují, že tato varianta není zdaleka tak nereálná jak na první pohled vypadá.
Politika je umění možného. Pokud by se SPD podařilo v rámci vlády „Národní obrody“ prosadit referendum o vystoupení z EU, byla by to zřejmě přijatelná cena za takovou koalici. Ale něco takového dnes vypadá spíše jako sci-fi.
Některé fantazie však mají šanci stát se realitou. Zázraky se dějí.
