Jistě není žádné tajemství, že zastupitelé, které si volíme, jsou obecně neschopní nebo hanební lidé. Data z průzkumů potvrzují, že popularita kongresmanů a kongresmanek je nižší než popularita marketingových manažerů a dýmějového moru. Jediná záhada je, že si je tam ještě držíme. Zčásti to bude asi tím, že nás nenapadá žádná alternativa, která by nebyla mnohem, mnohem horší. Jak praví známé bonmot, demokracie je nejhorší věc na světě, ale pořád je lepší než všechno ostatní.
V celé rozmanitosti
Ale co když ne? Co kdyby existoval lepší způsob výběru vrchnosti? Vlastně – jeden by tu byl. Losování (sortition) neboli náhodný výběr. Mohli bychom to zkrátka dělat, jako to kdysi dělali Athéňané, a hledat zákonodárce tak, jako ostatně dneska v Americe hledáme členy soudních porot – vybrali bychom občany ze seznamu a požádali je, aby řídili naši zemi.
Představte si, že by místa zákonodárců nebyla tradičně zaplněná nestvůrami, zvrhlíky a Majiteli Menších Podniků. Představte si, že by místo nich rozhodovali učitelé, instalatéři, knihvazači, opraváři psacích strojů, plavčíci, břišní tanečnice, kapitáni velrybářských lodí, letušky a sběrači jahod. Občas by se mezi ně samozřejmě omylem dostal i nějaký ten zlodějíček nebo youtuber. Takový je ale náš národ ve své rozmanitosti. Náhodně zvolený Kongres by odrážel pestrý průřez kromobyčejnou americkou společností.
Už je to tak, že naši zákonodárci jsou vždycky neakceptovatelní lidé. To, že si je můžeme sami volit, na tom nic nemění. Výběr, který je k mání, prostě lepší výsledky dát nemůže. Něco se tedy někde muselo pokazit. Kdybychom byli věnovali pozornost svým řeckým předchůdcům, asi by nás to nepřekvapilo. Už Aristoteles říkal, že volby vedou k oligarchii a náhodný výběr k demokracii. Něco by na tom mohlo být.
Plně reprezentativní Kongres sestavený losováním by zajistil, aby naše řídicí orgány skutečně připomínaly populaci, za kterou mají schvalovat zákony. Možná by se nám nelíbilo, jak by takový Kongres vypadal, ale aspoň by vypadal jako my.
Čtěte ZDE: Konec parlamentní demokracie v ČR: Úpadek politických stran. Smysluplné vládnutí znemožněno. Kam spěje naše společnost? Rozmach soudcokracie a neziskovek. Mít názor se nenosí. Od Havla přes Zemana k Babišovi
Reprezentanti
Jistě existují argumenty ve prospěch voleb. Volit zákonodárný sbor všeobecným hlasování nám prostě připadá správné. Je to přece zlatý standard demokracie po celém světě – dřív zkorumpovaný stát se rázem „stane“ demokratickým, stačí uspořádat svobodné, spravedlivé volby.
Máme obecně pocit, že zákonodárný sbor musí lid, který ho zvolil, nějak „reprezentovat“, když mu dal svůj hlas. Z jakého hlediska ho ale reprezentuje? Z demografického? Všichni víme, že to není pravda. Vezměte si například současný Kongres, který tvoří z 80 procent muži, z 95 procent lidé s vysokoškolským vzděláním a z 50,8 procenta multimilionáři. Populaci, kterou zastupují, tvoří muži z 50 procent, vysokoškoláci z 30 procent a milionářů je pět procent. Takže ani zdaleka.
Mohli byste říct, že zastupitelé nemusejí být dokonalým zrcadlem populace, pokud ji zastupují ideově. Pokud váš kongresman prosazuje politická opatření, která byste sami chtěli prosadit, záleží nějak na tom, že oba náhodou pocházíte z diametrálně odlišných poměrů?
To by byl vynikající argument, kdyby Kongres většinou prosazoval politiku, se kterou Američané souhlasí. Jenže tak to bohužel není. Ze statistického hlediska mají preference 90 procent amerických voličů podle odhadů studie z Princetonské univerzity „téměř nulový“ vliv na tvorbu politik. Mnoho právních reforem s vysokou publicitou a širokou podporou veřejnosti se navíc nikdy nedostalo ani na dohled prezidentova stolu, jako například zalátání gun show loophole (díry v zákonu o střelných zbraních, která umožňuje na veletrzích prodávat zbraně komukoli bez nutných kontrol kupujícího a zaznamenání jeho údajů; pozn. překl.) Jak je něco takového v „reprezentativním“ Kongresu možné?
Ti, kteří myslí za nás
Odpověď je nasnadě Kongres lid v žádném myslitelném ohledu nereprezentuje. (Pár důvodů, proč je to tak nasnadě: vysoké bariéry – kdo se do Kongresu chce dostat, musí mít vzdělání a kapitál; výdaje na kampaně jsou zcela mimo kontrolu; naprosto neúměrný vliv dárců a lobbistů, stranicky řízené nominace; posedlost znovuzvolením atd. atd.) Aha, ale můžete říct, že slovo „reprezentovat“ znamená něco úplně jiného. Zákonodárce není osoba, od které čekáte, že bude uvažovat jako vy: je to někdo, koho pověříte myslet za sebe, protože má k takové práci zvláštní předpoklady.
Rozmyslete se, jestli to není holý nesmysl. Především – nikdo přece ve skutečnosti nevěří, že naši zákonodárci mají ke své práci zvláštní předpoklady. (Zběžně můžeme zmínit, že víc než 40 procent Kongresu tvoří právníci, které veřejnost údajně vnímá jako nejméně užitečnou profesi v Americe – pokud jde tedy o to, jak jsou užiteční pro celou společnost.) Myšlenka, že bychom u takových lidí outsourcovali svoje myšlenkové procesy, je naprosto děsivá.
Nejsou ale volby příležitost k tomu, abychom špatné zákonodárce mohli povolat k odpovědnosti? Ne, nejsou. Míra udržení členů Kongresu v úřadě se pohybuje mezi 85 a 90 procenty. Celková míra spokojenosti s jejich působením ve funkci je 19 procent. Tenhle argument byl hodně slabý, bylo pošetilé vůbec ho vytahovat.
Čtěte ZDE: Tichý ústavní převrat: Demokracie prý už nestačí. Liberální teror politiků a médií. Kdo napsal tuhle ústavu? A kdo ji schválil? Pouta se utahují
Nemůžete zvolit toho, kdo tam opravdu nechce
Tak dobře, teď víme, že volby jsou špatně. Proč by ale náhodný výběr měl být lepší? Proč by měl být výhodnější než řekněme volební systém s omezenými funkčními obdobími a přísnějším omezením výdajů na kampaně a reklamu?
Už z podstaty mají volby dvě vady. První je „politické podchycování“. Náš současný systém je neuvěřitelně náchylný k manipulaci ze strany dobře zorganizovaných a profinancovaných politických zájmů, které diktují jak nominace, tak potom chování zákonodárců ve funkci. Těžko si představíme, že by volební reformy mohly eliminovat podobné politické ovlivňování, přestože by ho mohly ztížit. Druhý problém je v tom, kdo se rozhodne kandidovat.
I kdyby se vám podařilo odstranit některé finanční a institucionální bariéry pro vstup potenciálních zákonodárců do funkce, pořád máte jeden zcela zásadní problém – sto procent kandidátů budou nakonec vždycky tvořit lidé, kteří opravdu chtějí být v Kongresu. Volby tedy nevyhnutelně vyberou lidi, kteří v nich chtějí nejvíc vyhrát, a lidé, kteří chtějí vyhrát ve volbách ze všech nejvíc, budou s neúměrně velkou pravděpodobností lidé, kteří jsou náchylní ke korupci a prospěchářští.
Už od dávných dob se traduje otřepaná fráze: ti, kteří usilují o moc, si ji zaslouží nejmíň. Jen si vzpomeňte, jací lidé v běžném životě rádi jako první mluví na poradách a ochotně rozhodují za celou skupinu. Zpravidla jsou otřesní. Možná vás napadne někdo, kdo je otřesný o maličko míň, ale kdybyste si měli vybrat, stejně byste nechtěli, aby 535 jeho klonů vytvářelo pravidla pro celou zemi.
Stroj na třídění čokolád
Zkusme to nasvítit ještě z jiného úhlu. Představte si, že máte početnou suitu vděčných a pozorných nápadníků a že na Valentýna dostáváte pravidelně spoustu, velkou spoustu bonboniér. Víte, že v některých z nich budou pravděpodobně chutnější pokroutky – lanýže, karamelové bonbony a tak podobně. Jiné nevyhnutelně mají odporné náplně, například kokosový krém a limetkovou pěnu, což žádná příčetná bytost nemůže co živa pozřít. Kde bude jaká čokoláda, na pohled nepoznáte, takže si koupíte stroj, který vám je protřídí. Ten stroj je neuvěřitelně složitý a spotřebuje spoustu drahého paliva, ale funguje tak, že do něj vložíte krabice a vypadnou jen ty dobré bonbony.
A teď si představte, že váš stroj na třídění čokolád pracuje bez přestávky celé hodiny, jenže jak ke svému rozhořčení zjistíte, padají z něj většinou jiné bonbony, a to pěkně divné. Na každou chutnou pralinku připadá nejméně pět čokolád plněných nějakou růžovou neidentifikovatelnou břečkou. A docela dost bonbonů je tak nechutných, že se vám z nich až navaluje a dřevění vám z nich jazyk. Jen stěží si dokážete představit, že by je takhle někdo schválně vyrobil. Pojmete podezření, že bonbony ve skutečnosti kazí váš stroj. Dokonce i dobré pralinky začnou mít nepříjemnou pachuť. Co pak uděláte? Zavoláte výrobci a vyžádáte si složité úpravy stroje? Necháte si postavit úplně nový stroj? Nebo řeknete, bodám na to, nechám to náhodě a budu jíst bonbony stejně jako normální lidi a budu doufat, že některé z nich budou víceméně jedlé?
A v takové situaci v podstatě je naše země, pokud jde o výběr zastupitelů. Volby mají představovat důmyslný třidící mechanismus k vyfiltrování těch nejlepších a nejkvalitnějších pralinek/členů Kongresu. Namísto toho vyplivují toxickou břečku. Je tedy lepší třidící stroj poslat do šrotu a začít vybírat náhodně. Nikdo nenaznačuje, že by náhodně vybraní občané mohli být nějak zvlášť schopní zákonodárci. (Nikdo nakonec ani nepodotýká, že náhodně vybíraní porotci jsou zvlášť schopní při posuzování důkazů, ale stejně je necháváme důkazy posuzovat.)
Jediná otázka zní: mohli by být horší? Patrně ne.
Zdroj. (kráceno)
