Po pěti letech jsem opět v srpnové Sicílii – vedro, žluto až hnědo, zelené (ale ne moc jasně a svěže) jsou jen stromy. Nic jako tráva tu neexistuje. A obilí je už dávno sklizeno.
Pro pořádek chci dodat, že na Sicílii jsem už potřetí. Prvně to bylo před více než půl stoletím, před 51 lety, když jsem měl v unikátní druhé polovině šedesátých let možnost půl roku navštěvovat postgraduální kurs v Neapoli. Během jarních (či asi spíše velikonočních) prázdnin jsem se jel podívat na Sicílii. Tehdy autostopem. Cesta vedla Kalábrií, tehdy ještě (a dnes asi také) nesmírně chudou, daleko chudší než tehdejší komunistické Československo.
Podruhé jsem tu byl před pěti lety, ještě jako prezident, proto letadlem, obklopen – dobře naladěnými a velmi přátelsky se chovajícími – sicilskými „carabinieri“ (kteří mne po pěti letech ihned poznali).
I letos jsem zde na konferenci, kterou každoročně pořádá Světová federace vědců a sicilská nadace „Ettore Majorana Foundation and Centre for Scientific Culture“. Vlastně ji ale pořádá slavný italský fyzik prof. Zichichi. Tématem jsou Planetary Emergencies (planetární hrozby) se specifickým důrazem na vědu a roli vědy. Je tu více než 80 účastníků, převážně fyziků, z 30 zemí všech kontinentů.
Prof. Zichichi je ve svých 88 letech neuvěřitelně čilý, na mou neutrální otázku, jak se mu daří, řekl, že má moc práce. Při své úvodní přednášce, kterou konferenci zahajoval, celou dobu chodil po pódiu a bez papíru mluvil hodinu a čtvrt. Potěšilo mne, že prof. Zichichi obhajoval redukcionismus oproti holistickému přístupu vědy, komplexitu nepovažoval za nový, žádoucí přístup vědy, ani chaos za „origin“ (původ, příčinu) života. Dílčí subtémata jsou od vznešených a vysoce abstraktních – byl vědecky cennější Einstein nebo Paul Dirac? – až k daleko přízemnějším – jako např. virus Zika v Indii.
Zajímavé bylo vystoupení polského ministra životního prostředí prof. Szyszky, původem ekologa, který mezi základními atributy „udržitelného rozvoje“ (což je pojem, který já rezolutně odmítám) na prvním místě jmenoval „pokračování ekonomického růstu“. To je mezi environmentalisty (on je snad spíše ekolog) nepřijatelnou formulací. Stejně tak obhajoval např. používání lesa oproti ponechávání ho pralesem. To by našemu ministrovi životního prostředí neprošlo. Vůbec bych si nedovedl představit vystoupení našeho ministra životního prostředí na takové konferenci. Prof. Szyszko se mne ptal, kdy už Česká republika začne v těchto otázkách v Bruselu zastávat racionální postoje. Pokrčil jsem rameny.
V této věži jsem bydlel
Je tu šílené vedro. Jako nejvýznamnější host mám pokoj ve věži, postavené v roce 1542, kde však není klimatizace. Jen občas průvan. Už tehdy to bylo studijní a kulturní centrum, zcela nesakrální.
Erice je starobylé městečko. Nachází se na vrcholu hory 751 metrů vysoké přímo nad přístavním městem Trapani na severozápadě Sicílie. Do Trapani se z Erice jede buď úzkou silnicí plnou nebezpečných zatáček nebo lanovkou. Erice se skládá z úzkých křivolakých uliček, v dnešní době plných turistů. Je obdivuhodné, že sem turisté jezdí – téměř v zástupech – místo aby leželi u moře.
Pěší zóna v Trapani
V Erice na člověka dýchne historie, staré domy, zavřená okna s okenicemi, ulice plné ve vedru ležících psů, staré chrámy a paláce, téměř arabsko-africká architektura a hlavně šedivé střechy. Čas se tady zastavil. Buď jsou tu turisté celý rok, což je možné, nebo městečko v mimosezóně spí. Ve městě jsou sice tisíce turistů, ale bydlí tu permanentně asi jen 500 lidí – v minulosti to bylo mnohokrát více. Když se člověk dostane k moři, najde tam krásné pláže, zejména v San Vito lo Capo. Ale je to velmi dlouhá cesta.
Typická ulička v Erice
Erice je známá už tři tisíce let. Žili tu – kromě původních obyvatel – Řekové, pak Kartaginci, Římané (od roku 241 před Kristem), Arabové (od roku 831), Normané a konečně od sicilského povstání v roce 1282 tu už dominují Siciliánci.
Zažijete tu zvláštní přírodní úkaz – výška a blízkost moře vedou k výrazným rychlým změnám v denní teplotě, město je často v mracích. Chodit po starobylých úzkých uličkách mezi valícími se mraky je něco, co člověk nikdy nezažil.
Mraky v tuto chvíli pod městem
Zmínil jsem bydlení ve věži. Vypadá velmi malebně, úzké schody uvnitř však moc pohodlné nejsou. Výhled na měnící se oblohu je úžasný, často strašidelný. Věž se jmenuje La Torre del Pensiero, věž myšlení, a musím přiznat, že k myšlení vybízí. Bylo by tu ale asi třeba být delší dobu.
Zaujal mne postřeh jednoho z účastníků – při strašném vedru – proč se ta konference dělá právě zde. Zúčastnění vědci jsou většinou starší lidé a těm to vedro přece nemůže dělat dobře. Zdá se mi, že má na to prof. Zichichi obří italské a evropské dotace. To je jediné možné vysvětlení.
Cestou z palermského letiště do Erice vnitřkem Sicílie člověk přemýšlí, čím se zdejší lidé živí. Průmysl neexistuje, masová turistika a obří hotelové komplexy také ne. Napadlo mne, jak by asi Sicílie dopadla, kdyby byla – jako Řecko – samostatným státem. Má pět miliónů obyvatel a plochu asi jako třetina ČR. Čili větší hustotu obyvatel. Co by bylo, kdyby nežila společně se severem a středem Itálie a přesto měla euro stejné jako Německo? Kalábrii a Sicílii nesmírně poškodilo sjednocení Itálie v roce 1861, neboť zavedením jedné měny zakonzervovalo odlišnost italského jihu a severu. Fakticky na věky.
Hlavní náměstí v Erice
Na konferenci jsou zajímaví lidé. Japonský profesor (prý denně jezdí šinkansenem do práce z Nagoje do Tokia – hodinu čtyřicet minut, je to skoro 500 kilometrů) mluví klidně, rozvážně, uvážlivě, s rozmyslem váží slova, ctí starou japonskou kulturu a způsoby chování. Jeho obor je energy economics, ekonomie energetiky. Ptám se na Fukušimu – považuje to, co se stalo, za selhání Japonska, za které se stydí. Nikoli za přírodní katastrofu, ale za reakci země. Měli prý možnost, prostředky, znalosti a techniku, aby tomu zabránili a neudělali to. Takovou sebekritiku celého národa vůbec neznám. V Evropě by nebyla možná.
S jedním Američanem diskutuji, co se před týdnem stalo ve Virginii. Dominantní interpretaci těchto událostí a nezodpovědnou a zcela nespravedlivou kritiku Trumpa považuje za „svět postavený vzhůru nohama“. Souhlasím s ním, že bourání soch je zlo. To, že dnešní američtí levicoví aktivisté bourají sochy jižanských generálů je pokusem zbavit se minulosti, což v žádném případě nejde. Válka Jihu proti Severu je neodmyslitelnou součástí amerických dějin a vidět ji zcela černobíle není možné. Byly to tehdy dvě půlky Ameriky, ne pár aktivistických extrémistů na obou stranách.
Začíná to – podle něho – sahat až na samotné základy USA. Brzy se prý řekne, že Thomas Jefferson, autor Deklarace nezávislosti, také měl otroky. Bude se přepisovat všechno? V letadle jsem viděl německé noviny s fotografiemi aktivistů americké levičácké Antify (používali německou terminologii), kteří bourali pomník neznámého vojáka z jižanské armády. Vypadali jako nedávní „bojovníci“ zapalující auta a zraňující policisty v německém Hamburku. Opravdu se už ta Amerika úplně zbláznila?
Profesor z anglické University of Buckingham, který vystupoval – v podstatě velmi podobně jako já – na mé sekci o problémech současné vědy, má rudo před očima, když slyší slovo Brexit a Trump. Je to pozoruhodné. Je to jediná skutečně soukromá anglická univerzita (dostal jsem tam před 20 lety z rukou Margaret Thatcherové čestný doktorát). Je to universita téměř libertariánská a pan profesor přiznává, že se velmi liší od mnoha svých kolegů. Jeho naivita je téměř bezmezná. Jako kdyby poslouchal jen CNN nebo četl FAZ. Ale asi i BBC.
Takto stroze vypadají uličky v Erice
Bývalý německý velvyslanec u NATO vzpomíná na iniciativu nukleárních fyziků z Erice v 80. letech vytvářet porozumění mezi Sovětským svazem a Západem setkáváním vědců z obou těchto světů. Přichází s nápadem dnešních setkání světových vědců s vědci Severní Koreje s nadějí, že by to mohlo být jediné spojení světa s touto zemí. Něco takového je třeba dělat. Kéž by se to podařilo.
O Severní Koreji nic nevím, ale jsem přesvědčen, že musí mít i svou daleko normálnější stránku běžného života, než se to zvenku zdá. My přeci dobře víme, jak si Západ trivializoval náš život za komunismu. Ale Severní Korea je Asií a může být blíže Kambodži 60. a 70. let než Rumunsku či Bulharsku ve stejném období. Ale nemysleli jsme si i my sami totéž o nám zcela neznámé Albánii? O to větší bylo naše překvapení na počátku 90. let, když jsme zjistili, že i v nejhrůznější éře bylo zcela běžné v Albánii sledovat italskou televizi.
Takto to vypadá v Trapani
Vystupoval jsem na konferenci s projevem s názvem „Věda v období postdemokracie“ (existuje jen v angličtině zde) spolu s profesory z MIT, z Princetonu, z Yale a z Buckinghamu. V podstatě jsme měli velmi blízké názory ohledně zneužívání vědy (prof. Zichichi protestoval, že to není zneužívání vědy, ale pseudovědy. Nevím, ono se to jako věda tváří a za vědu je to považováno). Prof. Lindzen z MIT hovořil o klimatickém alarmismu umožněném opuštěním požadavku na replikovatelnost vědeckých výsledků a o rozdílu mezi vědou jako kariérou a vědou jako posláním (mluvil o „calling“). V podstatě vycházel ze stejných argumentů jako ve své nedávné přednášce v Praze, kterou organizoval náš IVK (zpráva v Newsletteru IVK z června letošního roku).
Pohled z okna mé věže
Prof. Happer z Princetonské university ve svém velmi chytrém a zajímavém projevu připomínal nám ekonomům známý Greshamův zákon – špatná věda vytlačuje dobrou vědu (Gresham to před půl tisíciletím formuloval o penězích). Prof. Gelernter z Yale nazval svůj příspěvek „Vpád politické korektnosti do vědy“. Mimo jiné mne potěšil výrokem, že „internet je jedním ze zdrojů ignorace“.
Při projevu na konferenci
Já jsem ve svém projevu zdůrazňoval:
- důsledky post-demokracie současného Západu na vědu;
- výrazné zkrácení cesty od idejí k politice;
- přes obrovskou expanzi vědy (v kvantitativním smyslu) narůst intelektuálního konformismu, intelektuální monokultury a směřování k monoideologickému světu;
- nebezpečí rozsáhlých grantů do vědy. Odlišoval jsem boj o granty (grant-seeking), problémy udělování grantů (grant-giving) a důsledky získávání grantů (grant-getting);
- ošidnou roli vědeckých poradců vlád (kteří jsou často spíše aktivisty než neutrálními poradci), atd.
Celkově musím říci, že zde mezi zúčastněnými vědci cítím jisté „Wunschdenken“ (přání otcem myšlenky), jistou víru, že dávat doporučení je dostatečná cesta jak něco změnit, že politici jsou „benevolentními vládci“, kteří mají na srdci jen blaho svých zemí. Tuto naivitu my – po komunismu, a po politické zkušenosti v dnešní EU – nesdílíme.
Koupání v San Vito lo Capo
Erice je mimořádné místo.
Zdroj.
