Je ale dobré nejprve si říci, co vlastně taková strana je, či by měla být. Politická strana je nejvyšší dosud známou formou sdružování lidí s cílem prosazovat určitý světový názor a jeho průmět do všech stránek života veřejnosti. Je tedy o něco komplikovanější a hlavně komplexnější formou sdružení, než třeba zahrádkáři nebo církve, neboť tam jde obvykle o sdružení s jedním zvláštním cílem či tématem, který nemusí (i když může) pronikat do života celé pospolitosti či obce, chcete-li.
Církví a spolků může být mnoho, ale politika je jen jedna. Politiku jde – či měl by jít – dělat ten, kdo se cítí aktivně spoluzodpovědný za chod obce (polis). Proč tento banální exkurs úvodem? Protože připomenutím základních pravidel rázněji pochopíme, v čem pochybili pohlaváři Občanské demokratické strany v onom období po roce 2002 a čím tuto stranu dostali na samý okraj útesu, z něhož je podle většiny pozorovatelů už jen jediná cesta – strmý pád dolů.
Svoboda provázená odpovědností
ODS vznikla jako uskupení jedinců, které vynesla na obrazovku dějin listopadová změna roku 1989. Šlo z velké části o lidi, kteří měli špatnou zkušenost s předchozím režimem, jenž slovu strana vnutil výrazně záporný emotikon. Tito „otcové zakladatelé“ vrátili pojmu politická strana standardní obsah, popsaný svrchu, a navíc ještě přišli s do té doby neslýchanými představami o tom, že svoboda provázená odpovědností má vyšší cenu než dobro, jakkoli a kýmkoli „garantované“. Svoboda je totiž hodnota absolutní, zatímco dobro relativní. Převrat roku 1989 nesl na vlajce slovo svoboda, nikoli dobro.
V nesvobodném, regulacemi sešněrovaném ekonomickém a společenském kontextu se svobodomyslný člověk nutně ocitne v pozici outsidera a opozičníka. Naopak svobodný trh osvobozuje i otroky, chtějí-li.
První generace zakladatelů ODS kolem Václava Klause a nemnoha dalších (je nutné zmínit alespoň Miroslava Macka, Ivana Kočárníka, Karla Dybu, Jana Stráského) se vyznačovala skutečnou snahou dosáhnout změny spočívající v otevření společnosti směrem ke svobodě. Ta pochopitelně mohla mít řadu podob – od svobody myšlení po svobodu trhu. Přičemž jedno bez druhého si těžko představit. V nesvobodném, regulacemi sešněrovaném ekonomickém a společenském kontextu se svobodomyslný člověk nutně ocitne v pozici outsidera a opozičníka. Naopak svobodný trh osvobozuje i otroky, chtějí-li.
Rok 2002 pro ODS znamenal nejen (ne)dobrovolný odchod prvního předsedy a jeho lidí, ale také postupnou erozi toho všeho, na čem ODS vznikla a rostla přes deset let.
Drobná zvláštnost dnešní Evropy tkví v tom, že v ní dramaticky převládají tendence otroky dobrovolně zůstat, protože je to pohodlnější. Ještě nedávná hospodářská konjunktura vybudovala v lidech dojem, že hmotný dostatek je samozřejmý a nárokový, není třeba se nijak podílet na odpovědnosti za rozhodování – o věcech kolem nás, ani o sobě samých. Z toho na jedné straně mohou růst totality (jedna taková přičinlivě kvete v Bruselu), ale zároveň to otevírá velké příležitosti pro bezskrupulózní podnikavce pohybující se nebezpečně blízko kriminální hranici, a mnohdy i za ní.
Postupná eroze ODS
Rok 2002 pro ODS znamenal nejen (ne)dobrovolný odchod prvního předsedy a jeho lidí, ale také postupnou erozi toho všeho, na čem ODS vznikla a rostla přes deset let. S druhým předsedou Mirkem Topolánkem přišla strategie řídit politiku jako eseróčko. Jako podnikatelský projekt, na jehož konci je profit. Na stranu se nabalily podnikavé partičky, které dovedně využívaly toho, že politici mají moc dohodit veřejné zakázky (za příslušnou provizi), a je v zásadě jedno, děje-li se to v lokální či celostátní dimenzi. Samozřejmě, že zavedení krajů jako mezičlánků, zhusta posílené transfery bruselských dotací, jen potvrdilo, že politika v Česku přestala být o myšlenkách, a je jen o tom profitu. Hmotném – a většinou osobním.
Problém dnešní ODS a hlavní důvod k pochmurné prognóze o jejím nevyhnutelném pádu do tmy je skutečnost, že nemá už vůbec nic, na čem by mohla stavět svoji budoucnost.
Topolánek tyto dveře otevřel a jimi pak vstoupil Petr Nečas. Druhdy považovaný za Klausův klon, jak se však (již za Topolánkových časů) ukázalo, člověk značně nepevný v názorech a prioritách, člověk, který v žádném případě nedokázal vrátit ODS původní ideovou koncepci a smysl. On se o to totiž ani nikdy nepokusil. Spokojil se s vrcholovou pozicí a pocitem moci a opravdovou politiku nechal na těch v pozadí – nebo v jiných stranách. Jestliže s Topolánkem přišla ODS o svoji někdejší výlučnost a komparativní výhodu - ideovou jasnost a jednoznačnost, za Nečase se ze strany stalo naprosto nehomogenní sdružení povýtce ekonomických zájmů, do kterého stačilo strčit jen vlastně dosti malicherné vidle, aby se celá shnilá pyramida zhroutila jak zámek z popela.
Nikdo ze současného vedení nenabízí pro ODS řešení
Problém dnešní ODS a hlavní důvod k pochmurné prognóze o jejím nevyhnutelném pádu do tmy je skutečnost, že nemá už vůbec nic, na čem by mohla stavět svoji budoucnost. Ideje to nejsou, faktická exekutivní moc rovněž ne, ekonomické zájmy stojí nad stranami a bez mrknutí oka se upnou na kohokoli jiného, kdo bude mít sílu je prosadit. A hlavně: chybí jí lídr. Nikdo z těch, kdo by se o tu funkci nejspíš rádi ucházeli (Němcová, Kuba, Pospíšil a kdoví kdo ještě) nejsou pro ODS celostním řešením.
Každého provází nějaký handicap a nikdo z nich nemá v ODS většinovou, natož absolutní podporu. A hlavně nikdo z nich nepřichází s receptem na ODS roku 2014 a dál. Přitom to není zas taková věda: stačí vrátit straně její smysl a důvod existence, na němž vznikala. Evropský socialismus k tomu dává báječné kulisy, tak povědomé z časů před listopadem 1989.
