Obvykle píšu své zápisky ze vzdálenějších a exotičtějších míst, ale zdá se mi, že např. v Barceloně a Athénách už každý Čech byl, zatímco v severopolském Toruni skoro nikdo. Předesílám, že je to ten Toruň, což jsem netušil. Je to staré historické polské město na severu Polska.
Na vrcholu Sněžky se synem a vnučkou
Začít ale musím o den dříve. Byl jsem – jako již mnohokrát – na svatého Vavřince na Sněžce, což je každoroční česko-polský svátek a společně celebrovaná mše na nejvyšší české hoře. Je tam vždy více poutníků polských než českých.
Polští horští průvodci v jejich typických červených barvách
Pravidelně mne tam vítají polští horští průvodci. Letos mi věnovali nálepky s nápisem 200 let průvodcování v Sudetech. Polákům, zdá se, slovo Sudety nijak nevadí. My to tak nenazýváme. Ze známých a dobrých důvodů.
To mi umožnilo jet následující den z Pece pod Sněžkou do polského Toruně přes Krkonoše, přes Pomezní boudy a vidět část Polska, kterou skoro neznáme. Prvních 100 kilometrů jsem jel Polskem, chci tím říci, že jsem jel po malých, pomalých silnicích a prohlížel si cizí zemi. Městečka a vesnice jsou trochu chudší než ty české, ale to bylo v historii vždy. Polsko je vysoce zemědělská země (oproti nám), což je důvod většího množství evropských dotací a na polském venkově je to v posledních letech vidět.
Dalších 450 kilometrů jsem nejel Polskem, ale dálnicí, ze které nebylo vidět nic. Je to nekonečná rovina, dálnice se důsledně vyhýbá městům a vesnicím, žádné vyšší stavby nejsou, jedině všudypřítomné „větrníky“. Jen novodobé větrné mlýny narušovaly pole, lesíky a oblohu. Žádný vítr v parném srpnovém dni nebyl, větrníky byly velmi „líné“, záchrana energetiky, ani boj s emisemi CO2 to nebyl. Všude dominují protihlukové stěny, u každého jednotlivého stavení (na dříve postavené dálnici kolem Poznaně po cestě zpátky to tak nebylo – ta novější dálnice byla asi více dotovaná).
Oproti nám dvě zvláštnosti. Podél dálnice ve směru Wroclaw, Lodž, Toruň nejsou benzinové pumpy. Buď na ně zapomněli, nebo si města a obce uhájily, že jim benzinové pumpy nesmějí krást potenciální návštěvníky (a zákazníky) a pumpy jsou ve městech, tedy mimo dálnici. Něco takového známe z jižního Německa, na dálnici z Mnichova do Švýcarska. Zvláštní je i to, že podél silnic nejsou žádné reklamní (ani politické) bilbórdy – u nás by jejich zákaz vlivná lobby nikdy nedovolila.
Jedu do Toruně, kde dostávám od univerzity Kolegium Jagiellońskie Jagelonskou cenu. Nejdříve pár slov k městu.
Toruňská radnice
Toruň je starobylé historické město na řece Visle. Je od roku 1997 zapsáno na seznamu památek UNESCO. V srpnu je plné turistů, moc pěkné je to, že ve velkém Polsku je 85 % turistů domácích. U nás po naší zemi my sami cestujeme daleko méně.
Rodný dům Mikuláše Koperníka
V Toruni se narodil Mikuláš Koperník, velký astronom (ale i např. autor významného textu o penězích, jehož kopii jsem od rektora místní univerzity dostal) a všude se tam připomíná, že na něj v Praze navázali Tycho de Brahe a Johannes Kepler. Byl jsem i v jeho dobře zachovaném gotickém domě. Toruň jsou také takové polské Pardubice – město perníku. O pardubickém perníku, však nikdy neslyšeli, zatímco všichni znají Velkou pardubickou. Musíme to v Pardubicích říci.
Město má 200 000 obyvatel, taková dvě naše krajská města. Němečtí rytíři tam založili hrad už v roce 1230, od té doby se tam střetával pruský a polský „živel“. Půvabné je, že mají jako Praha Staré a Nové město (už z 13. století), Staroměstskou gotickou radnici a Staroměstské a Novoměstské náměstí. Bylo i hanzovním městem a opakovaně trpělo pod švédskými nájezdy. Celé 19. století patřilo pod Prusko (a potom Německo) a do Polska se vrátilo až v roce 1920. Složitá historie. Gotická katedrála z červených cihel pro mne vypadá trochu severoněmecky.
Toruňská katedrála
Návštěvu jsem zahájil v Toruňské radnici, kde primátor města uspořádal nesmírně milé přivítání za účasti městských a regionálních celebrit (vojvoda, maršálek, rektoři, náměstkyně ministerstva školství z Varšavy, atd.), každý se seriózním projevem. Byl jsem označován za „jednoho z nejvýznamnějších a nejcharizmatičtějších politiků v naší části Evropy“, za „věrného přítele Polska a Poláků“, za politika, který se „zasloužil o rozvoj střední a východní Evropy“. Nesmírně mne potěšil výrok „že jsem střední a východní Evropě dodával tolik potřebné a tolik chybějící sebevědomí“. Polský prezident Duda poslal dopis, v němž zdůraznil, že „ve mně mají Polsko a Poláci oddaného a už vyzkoušeného přítele“ (přečetl ho poradce prezidenta, profesor místní university prof. Zybertowicz).
Slavnostní přijetí na Toruňské radnici
Vrcholem bylo vystoupení dalšího místního profesora Czyžniewského, který o mne dokonce napsal habilitační práci (která vyšla knižně) a jehož znalosti jsou zcela mimořádné. Ve svém děkovném vystoupení jsem řekl, že jsem jeho znalostmi zcela šokován a že mám obavu, že kromě 2-3 nejbližších spolupracovníků by toto o mně nemohl přednést nikdo u nás doma.
Druhý den jsem jako součást promoce letošních absolventů školy dostal od toruňské vysoké školy „Kolegium Jagiellońskie“ Jagelonskou cenu, jejich nejvyšší vyznamenání. Vyzvali mne k projevu na téma „Mohou země střední a východní Evropy uhájit v Evropské unii svou identitu?“, který je k dispozici anglicky i česky na a (a jehož mírně zkrácená verze byla v sobotu 12. srpna publikována v MfD). Moje odpověď na tuto otázku byla – stručně řečeno – že to sice možné je, ale že by to vyžadovalo provést v EU radikální změnu. A že tu neočekávám.
Mé názory na evropské otázky byly přijaty bez protestů. Uváděli mne jako „liberálního ekonoma“. Proti tomu nic nemám, ale opakoval jsem, že už jsem dnes daleko více zastáncem konzervativních hodnot v politické, sociální, kulturní, společenské a obecně civilizační rovině než čistým ekonomem, bojovníkem za trh proti státu. To, co se v této oblasti dnes děje v Evropě, považuji za daleko větší hrozbu.
Návštěvy jsem využil i ke konsultacím o dnešní politické situaci v Polsku. Na straně jedné to byly standardní postoje regionálních politiků – dominují domácí, místní či regionální témata, Varšava je daleko. To znám velmi dobře nejen z české politiky, ale i z politiky německé – běžně to vídám na svých setkáních s německou AfD. Na druhé straně se ohledně situace v Polsku projevuje relativní sebevědomí, podle stejného klíče „Brusel je daleko“. Vidím to jako obrovské podcenění dnešního reálného bruselského nebezpečí. Neznám politickou příslušnost lidí, se kterými jsem se v Toruni setkával, ale žádné bojovníky proti současné vládě jsem tam neviděl.
Při rozhovoru s poradcem polského prezidenta jsem narazil na tvrdý protiruský, protiputinovský, pro-ukrajinský postoj v podobě, které znám z psaných textů, nikoli z osobního setkání. Úplně mi to vyrazilo dech. Díky tomu tam není ani masová migrace do Evropy velkým tématem. Bojí se více Putina než muslimských radikálů.
S primátorem města před sochou Mikuláše Koperníka
Toruň je daleko. Ukázalo se lepší nejet domů přes jih Polska, ale nejdříve na východ a přes Německo do Prahy. V jednu chvíli jsme byli 32 km od Berlína. Vidět v Německu vedle dálnice nekonečné množství politicky korektních větrníků je hrozný zážitek.
Zdroj.
