Kniha Alexandra Vladimíroviče Šipkova „Sociální tradice“ vydaná nakladatelstvím „AST-Press“ vyšla v nákladu pouze 500 výtisků, ale už teď je jasné, že díky smělému pojetí sociálně-kulturních problémů a úplnosti navrhovaných řešení se zapíše do dějin ruského veřejného myšlení.
Pozoruhodnost díla spočívá rovněž ve faktu, že autor je sám součástí mnoha procesů, které popisuje (Alexandr Šipkov je první místopředseda Synodního odboru pro vztahy Ruské pravoslavné církve s veřejností a médii), a tudíž nemá potřebu dráždit čtenáře ukvapenými závěry. Šipkovova kniha, to je kniha sekulárního myslitele, evropsky vzdělaného člověka, a ve svém díle pracuje nikoliv primárně s teologickými pohledy, ale s dědictvím současného kritického myšlení představovaného spisy Immanuela Wallersteina, Alexandra Panarina, Pierre Bourdieua.
V knize „Sociální tradice“ se nabízí klíč k řešení klíčové otázky dneška: o vztazích Ruska se Západem a o současných postojích ruského národa k vlastním tradicím (socialistickým, pravoslavným, liberálně revolučním).
V jakých tradicích pokračovat?
Které z těchto tradic by měly být respektovány a jaké by se měly podporovat? Kde leží záchrana Ruska v dnešním dramaticky znepřáteleném západním světě: kapitulovat před USA a EU (varianta tak populární mezi příznivci liberální a revoluční tradice v Rusku) a pokračovat v trendu „dohánění“ Západu zvoleného v roce 1990? (V těchto nám tak vnucovaných „závodech“ nemá Rusko podle Šipkova žádnou šanci na úspěch, neboť ve hře podle cizích pravidel vítězství není možné.)
Nebo spočívá spása Ruska ve vlastní cestě a zachování suverenity, navzdory všem obtížím, které ji doprovázejí? A pokud má jít vlastní cestou, jak na to? Co z dědictví socialistické tradice dvacátého století může být prospěšné pro naši budoucnost a čeho bychom se měli vyvarovat? A čím se vyznačuje současné dění v Rusku: odklonem od liberálního projektu prozápadní „modernizace“ všeobecně přijatého dynastií Romanovců (a od hlediska většiny autorů z VŠE a naivní post-perestrojkové žurnalistiky), nebo naopak ještě tvrdohlavějším lpěním na bolševiky přijatém projektu „dohánění Západu“ do úplné likvidace venkova a ekologického vyčerpání?
Čtěte ZDE: Eurasie: Utopie nebo šance pro budoucnost? Prohnilému Západu navzdory. Kam zmizela vrstva vládců? Rusko proti Antikristu. Soumrak ideologií a filosofie konce. Každá civilizace má svoji cestu
Nehoňme se za těmi, kdo míří do propasti
Čím bylo dáno po smrti Stalina „izolované“ postavení Sovětského svazu ve světě, které se teď najednou Rusku vrací v podobě sankcí a nepřátelských základen na hranicích země? Šipkov dokazuje: nezáviděníhodná hospodářská situace „zaostávajícího“ SSSR byla dána mimo jiné také tichým souhlasem sovětského vedení se Západem nabídnutou rolí „periferní“ hrozby. Jak dokazuje Šipkov, tato úloha sovětského socialistického „předhánění“ kapitalismu byla nepostradatelnou součástí světového pořádku příznivého pro Západ („světový pořádek“ je termín Immanuela Wallersteina).
Jak je Šipkov přesvědčen, dnešní západní „jádro“ tohoto světového systému (USA a EU v první řadě) nastavilo kurz na oživení „silového“ kolonialismu na periferii („změnu režimu“ v Libyi, na Ukrajině a v Sýrii, přímá invaze do Iráku atd.), jakož i návratu k „tvrdému kapitalismu“ s odstraněním sociálních závazků státu a zničením zbytků tradiční rodiny a posledních relikvií křesťanského dědictví ve vlastní domovině, ve Washingtonu i v Bruselu. V této situaci se, podle Šipkova, nesmí Rusko v žádném případě připoutat k tomuto vlaku řítícímu se vykolejit.
Naopak, Rusko se musí pokusit rychle dostat na pro ně spásnou „nezápadní“ trať, ale nikoliv v izolaci od zbytku světa, jako tomu bylo v sovětských dobách. Rusko musí postupovat společně s těmi zeměmi a skupinami obyvatelstva, které již dnes volí zachování tradičních hodnot a sociálních výdobytků. Mezi takové spojence Ruska je možné zahrnout například tradicionalistické „euroskeptiky“ v zemích EU, kteří protestují proti demontáži „sociálního státu“ a proti experimentům s rodinou, katolické proudy v Latinské Americe sledující teologii osvobození, nebo Malajsii, jež postavila svůj hospodářský úspěch na islámských hodnotách premiéra bin Mohammada, atd. – alternativ, jak Šipkov dokazuje, je ve skutečnosti mnoho.
Ruská otázka
Ve druhé části knihy Šipkov věnuje velkou pozornost „ruské otázce“, místu ruského národa v historii a volbě jeho budoucího historického vzoru. Zde Šipkov uvažuje velmi odvážně: coby přesvědčený pravoslavný věřící nešetří „posvátné krávy“ marxismu a monarchismu, protože zná skutečnou pravoslavnou dogmatiku a nemíní ustupovat populárním předsudkům o neslučitelnosti pravoslaví s demokracií, či o zaostalosti a „antisocialistickém charakteru“ ruské zemědělské občiny.
Slovutné „poevropštění“ Ruska v osmnáctém a devatenáctém století se mění pod perem Šipkova ze zdroje svobody naopak na zdroj zotročení ruského, převážně pravoslavného, obyvatelstva malou vrstvou poevropštěných dvořanských elit, jež uvrhly Rusko do osidel „světové ekonomiky“ za podmínek podobných těm, jaké přijal Čubajs a jeho tým reformátorů v roce 1990. Připomeňme, že v osmnáctém a devatenáctém století se i církev v Rusku dostala do utlačovaného postavení, ztratila téměř veškerý majetek a žila v „synodní“ podřízenosti dynastii Romanovců „shora modernizující“ Rusko.
V sedmnáctém století se z Ruska stala „obilnice“ Evropy, ale přes efektní pojmenování tento status nic dobrého většině lidí nepřinesl ... Nepřetržité zásobování světového trhu obilím vyžadovalo zavedení drakonických opatření proti vlastním rolníkům a tak integrace ruských elit do západního světa byla vykoupena orientální despocií vůči poddaným ... Edikt cara Petra I. „O nevolnictví rolníků“ z roku 1711 zpřísnil podmínky nesvobody: rolníci mohou být prodáváni jak s půdou, tak i bez půdy, odloučeni od členů svých rodin, posláni na Sibiř ... To byla cena za pomyslnou „europeizaci“.
Čtěte ZDE: Brzezinski: Had, který přežil vlastní jed. Neznámé epizody studené války. Jak USA vypustily afghánského džina z lahve? Zámořská šelma a slizcí sluhové. Nenávist k Rusku až za hrob. Poslední tažení Západu na Východ?
Jalovost politické korektnosti
Vraťme se ale do současnosti. Nejsilnější část Šipkovovy knihy je obsažena v úvodu knihy s vyčerpávající kritikou víry lidí v „nezastavitelnost“ liberálního pokroku. Krize Západu, kterou mnozí raději ignorují pod rozpadající se reklamní fasádou, dostává pod perem Šipkova jasné kontury, přičemž autor většinou používá termíny ze slovníku západních nekonformních autorů. Tak například pro popis barevných revolucí typu ukrajinského Majdanu, nebo „tlukoucího srdce Evropy v Kyjevě“ v předvečer vyslání bombardérů na Doněckou a Luhanskou oblast našel Šipkov výstižný výraz „simulakry revolucionářství“. (Simulakrum – napodobující projev s vyprázdněným obsahem – pozn. překl.)
A tyto „simulakry“ pasují, bohužel, nejen na Ukrajinu. Rusku (a všem západním zemím – pozn. překl.) prostřednictvím liberálních médií vnucované experimenty kulturní fronty, podobně jako nevyhnutelná móda, nejsou nic jiného, než předstíraná „vzpoura současného umění“ postavená „na zákonech hravého postmoderního vědomí a šokující estetiky spojené s tzv. moderním uměním“. To vše jsou stejné „simulakry revolucionářství“, byť zatím v zárodečném stavu.
Šipkov přitom odhaluje zajímavý jev, který dává rovnítko mezi barevné revoluce posledních let a bolševickou revoluci. Jakmile totiž Západem podporované politické síly uchopí moc, končí požadavek „revolučních stran“ na svobodu slova sdělovacích prostředků a nastupuje tvrdá cenzura spojená s potíráním „ruky Moskvy“ a dalších vnitřních nepřátel. Jak je dobře známo, „revoluční utopie přeroste v totalitní ideologii, jakmile proběhne úspěšný státní převrat.“
Ghetto pro alternativy
Šipkov nachází přesné definice nejen pro známou realitu inovativního svrbění v zábavě a pro nekonečné znásilňování „městského prostředí“. Poukazuje rovněž na žalostný dopad „liberálního pokroku“ do humanitních věd, které při bezzubém výkaznictví a rozlezlé byrokracii prožívají neméně krušné časy „absence jakýchkoliv jasných kritérií pro vědecká hodnocení“.
Na pozadí pokusů odsunout náboženství a část společenských věd kritických k liberalizaci do ghetta různě označkovaných podivínů (s kolonkami pro beznadějné „sovětské tradicionalisty“, „pravoslavné fundamentalisty“, atd) samotný liberální mainstream nám leckdy předvádí výšplechty „nekritického, neo-magického vědomí se sklonem k naivnímu vnímání politických idejí a projektů“.
Zrovna nedávno jsme například ve Francii mohli vidět výron právě takového myšlení v případě fascinace liberálních médií jimi podporovaným kandidátem Emmanuelem Macronem – 39 let starým politickým homunkulusem bez konkrétní ideologie a konkrétních výsledků. Navzdory téměř vyprázdněnému politickému programu vložily veřejné sdělovací prostředky do vítězství Macrona v prezidentských volbách ty nejrůžovější naděje s nedostižným poukazem na příchod „hospodářského zázraku“. Je zajímavé, že liberální mainstream odmítající jakékoli křesťanské svědectví o zázraku náhle připouští zázraky v oblasti, v níž se údajně vždy drží přísné vědeckosti, totiž v ekonomice.
Čtěte ZDE: Čtyři neobyčejné večery s PRIMOU: Vladimír Putin dal jasně najevo, že Rusko válku nechce. Rozběsnil tím Kavárnu od Washingtonu po Prahu. Normalizační novináři opět ve službách moci. Horší, než za Husáka
Je-li nevyhnutelná archaizace
Šipkovova kritika současného liberalismu jako „scénáře bez alternativy“ je natolik úplná a přesvědčivá, že leckdy vede autora k popření jakýchkoliv úspěchů liberálního světového pořádku. Nevidí proto pro něj žádné vyhlídky do budoucna: „Liberální systém bude nevyhnutelně ztrácet zbytky legitimity, bude se zplošťovat, přitvrzovat a archaizovat. Jinými slovy, bude se propadat do své vlastní koloniální minulosti. Jelikož zůstane bez podpůrné politické síly, bude stále více a více agresivní."
Západní podpora jednoznačně archaického „galicijského“ projektu na Ukrajině („galicijský“ projekt znamená podporu haličského nacionalismu zdůrazňujícího „neruský“ galský původ Ukrajinců – pozn. překl.) a aliance (i když dočasná) s wahhábistickými odpůrci prezidenta Asada v Sýrii, s jejich středověkými praktikami od klanového monarchismu k islámu, nuže všechny tyto podivné koalice se západní účasti mluví ve prospěch Šipkovem naznačené archaizace celého západního liberálního projektu.
Mezitím se již v Rusku vytváří alternativa k současnému ultraliberalismu, a právě proto vyvolává dnešní Rusko takovou širokou škálu emocí na Západě, od démonizace na straně veřejných sdělovacích prostředků po leckdy vysněné naděje různých sympatizantů Ruska.
Ačkoli je „pokání“ Západu před Ruskem v nedohlednu, přece to, co se zdá být nemožné pro člověka, je docela možné pro Boha, jak mnozí víme.
Zdroj.
