Evropská komise oznámila, že zahájí „trestnou operaci“ proti zemím, které odmítají akceptovat diktát takzvaných povinných kvót na přijímání imigrantů. Ministři vnitra V4 (Polsko, Maďarsko, Slovensko a ČR) tomu v ústrety znovu vzkázali, že jejich země bez ohledu na „trestní následky“ žádné migranty brát nebudou.
Jedním z důvodů vzdoru jsou bezprecedentní rizika terorismu, která Merkelové „Vítejte!“ v Evropě způsobila a jimž se státy V4 zatím ubránily. Krásou nechtěného přišla téhož dne ráno ilustrativní zpráva – která pro občany zemí, jež své brány migrantům doširoka otevřely, se už také stala „normou“:
Několik lidí bylo dnes zraněno při střelbě na zastávce příměstské linky S8 v Mnichově. Těžce zraněna je také jedna policistka ze zhruba stovky zasahujících. Terorista ji odzbrojil a střelil do hlavy. Prý se ho podařilo dopadnout - a policie si rychle přispěchala s tradičním „předpokladem“, že nic neukazuje na teroristický čin. Pochopitelně. Jako skoro vždycky – vrah bude buď blázen, nebo „osamělý vlk“. Normál. Na muslimský terorismus – i podle mnohých našich „euro-politiků“ – si přece musíme zvykat.
Solidární dělení vrahů
Současně jsme se však navíc oficiálně dozvěděli veřejné tajemství: Německá policie neví nic nejméně o 351 islamistech, na které dokonce už vydala zatykač. Jsou z těch několika tisíc, které německé tajné služby a policisté vyhodnotili jako teroristy – ale ještě na ně (kdo ví proč) zatykač nevydali. Přibližně stovka z nich čelí podezření z teroristických aktivit včetně formování teroristického uskupení či přímo přípravy zabijáckého útoku.
Část z nich se dostala mezi hledané kvůli trestným činům jako ublížení na zdraví, obchod s drogami nebo loupeže. Na otázku, proč policie islamisty už dávno nezadržela, ministerstvo vnitra sdělilo, že se často zdržují v zahraničí nebo místo jejich pobytu není známo. Bezduší „disciplinovaní“ Němci tohle možná spolknou. Nám se to ale zadrhává v hrdle.
A nikoli náhodou právě v této situaci Brusel pod vedením předsedy „evropské vlády“ opilce Junckera – a za chápavého přikyvování „české“ soudružky komisařky Věry Jourové (ANO) – se právě zabývá „vyhlášením sankcí“ proti těm zemím EU – včetně České republiky – které tyto vraždící dobráky nechtějí podle diktátu povinných kvót do své země „solidárně“ přijímat.
Čtěte ZDE: Migrantské hordy jsou již na obzoru: Nechceš? Musíš! Politici budou předstírat odpor jen do voleb. Co se to děje na východě impéria? Nenápadný půvab agitek. Bruselští bolševici přecházejí do útoku. Dojde na facky?
Nejde o procenta
Jinak vždy bystrý europoslanec Jan Keller (ČSSD) si v článku pro Právo povšiml:
„Podle posledního zjišťování stavu z poloviny května tohoto roku nepřijaly na své území ani jednu jedinou osobu Maďarsko, Polsko a Rakousko. O Rakousku se ovšem v souvislosti s trestáním zatím nemluví, protože přislíbilo přijmout padesát osob z Itálie.
Na lavici obžalovaných však směřuje Česko, které sice dvanáct osob přijalo, v oblasti slibů však zaostává za Rakouskem. Ani o Slovensku se v souvislosti s kárným řízením nemluví. Vzalo totiž na své území o čtyři osoby víc než Česko, navíc se zavázalo přijmout další do budoucna, i když o deset osob méně než Rakousko.
Tolik, co se týče relokace. Kromě toho však země neplní očekávání ani ve věci přesídlování, což se týká ochoty přijímat žadatele o azyl z nečlenských zemí EU, a to především z Turecka.
Tady máme štěstí, Komise na Českou republiku zapomněla. Neuvádí nás ani mezi zeměmi, které své závazky plní, ani mezi zeměmi, které je neplní. Mezi neplniči je naopak uvedeno Řecko, jako kdyby už nemělo migrantů na svém území dostatek.
Pokud se do středy nic nezmění, bude se v souvislosti se zahájením řízení mluvit výhradně o zemích, které z přidělených kvót nesplnily ani jedno či dvě procenta. Naopak na státy, které splnily alespoň tři procenta, se bude pohlížet jako na ty, kdo předepsané regule dodržují.“
Keller má samozřejmě pravdu, že to zní jako nebetyčná absurdita. Právě tak ostatně argumentuje jeho stranický kolega, ministr vnitra Chovanec. Jenže o to ve skutečnosti vůbec nejde. Hra s procenty je přece pouze způsob výběru hole k napráskání zlobivým psům. Především těm ze střední Evropy – nás nevyjímaje. A to navzdory tomu, že v nejméně stejně závažné „šílenosti“ jsme se v postavě premiéra Sobotky dostali na vytoužené evropské „čelo pelotonu“.
Rukou společnou
Tatík Juncker si střihl víkend v Praze. Ve zlobivé metropoli se totiž téměř zničehonic uskutečnila jakási „bezpečnostní konference“. Proč nyní – a proč právě v Praze, která si zatím muslimský teror nedovezla? Dostatečně to vysvětluje postava premiéra Sobotky (ČSSD). Ten již před časem přišel s revolučním nápadem na vytvoření „společné“ unijní armády.
Nebylo to samozřejmě z jeho hlavy. Jako učenlivý žáček svého hlavního poradce (bývalého premiéra a poté, co ho socialisté jako neschopného vyhodili, bohatého eurokomisaře) Špidly, to na jeho doporučení vzal za jejich společnou „guru“ Merkelovou. Aby s tím přišla ona, šéfka Bundeswehru, by přece jen na země ne tak dávno obsazené a zčásti vyvražděné touto výkonnou „integrační“ armádou“ nepůsobilo dobře.
Těsně před konferencí uveřejnil washingtonský Wall Street Journal „společný článek“ Bohuslava Sobotky a J.-C. Junckera o budoucí podobě unijní obranné politiky. Europoslance Petra Macha (Svobodní) v něm zaujala věta: „Evropa se stala baštou stability a míru v nestabilním světě.“ Komentoval ji slovy: „Kecy. Dnešní EU a její migrační politika otevřené náruče udělaly ze západní Evropy místo s největším výskytem teroristického vraždění.“
Jenže nešlo pouze o výměnu zdvořilostí. Toho si zase povšiml Ivo Strejček, bývalý europoslanec (ODS), dnes člen Institutu exprezidenta Václava Klause. A ten už se dostal mnohem blíže tomu, co na nás Sobotkova Pátá kolona chystá.
1. Zásadně a zcela rezolutně protestujeme proti rozhodnutí EU zahájit s Českou republikou řízení kvůli tzv. nerespektování přijímání migrantů na základě Bruselem nadiktovaných kvót. Protestujeme proti snaze trestat nás a přinutit nás k poslušnosti.
2. I těm, kteří to ještě nevěděli, ukázala tímto svým krokem Evropská komise, jaké je postavení České republiky v Evropské unii a jaké s námi její vrcholní představitelé mají úmysly.
3. Odmítáme pokračující bagatelizaci toho, co se právě teď, v úterý 13. června 2017, stalo. Jde o novou, dosud nevídanou věc. Odmítáme záměr povinně dosídlovat území našeho státu cizinci. Odmítáme dopustit přeměnu naší země v multikulturní společnost nepřizpůsobivých komunit, jaké vidíme v současnosti ve Francii či Velké Británii. A to ještě nezmiňujeme s masovou migrací spojený dnes už téměř každodenní terorismus.
4. Odmítáme argument, že musíme „být u toho“, že musíme „být přítomni“ rozhodování, že musíme být v tak zvaném „tvrdém jádru“ unie. U rozhodovacích procesů v EU sice dnes jsme, ale my nerozhodujeme. Naše přítomnost nemá fakticky žádný význam. Náš hlas je ignorován. Nerozhoduje se podle nás. Rozhoduje se o nás.
5. Nenechme se vydírat hrozbami ukončení evropských dotací. Dotace nepotřebujeme a nechceme je. Odmítáme jak naše platby do Bruselu, tak dotace z Bruselu. Odmítáme zhoubnou, silou prosazovanou politiku EU jako celek.
6. Z toho všeho plyne jediný možný a současně jediný nutný závěr: nastal čas začít připravovat odchod naší země z Evropské unie. Je to jediná cesta, jak náš stát, který jsme zdědili od našich předků a který máme povinnost jako svébytnou entitu předat budoucím generacím, udržet a zachránit.
Čtěte ZDE: Český stát opět na křižovatce: Věřit v brzké zhroucení EU by bylo naivní. Německo - náš osud? Dovolíme, aby nás bránil Wehrmacht? Co přijde po volbách? Musíme pro naši zemi vytvořit záchranný Plán B!
Ivo Strejček: Kdo ho k tomu zmocnil?
Minulý týden, při své návštěvě v Praze a v průběhu jednání s premiérem Sobotkou, řekl předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker:
„Všiml jsem si v poslední době, že Váš ministerský předseda říká, a opakuje to stále a stále, že se Česká republika chce stát součástí permanentní strukturované spolupráce na evropské obraně. Je to pokračování viditelného úsilí Vašeho premiéra a jeho vlády převzít v Evropské unii zodpovědnosti a povinnosti.“
Hned vzápětí naznačil, co takové „převzetí povinností a zodpovědností“ bude znamenat: „V posledních týdnech spouští Evropská komise obrannou agendu a minulou středu jsme ohlásili vznik Evropského obranného fondu…. Jsem rád, že se Česká republika chce stát součástí této iniciativy“.
Junckerova slova zazněla v pátek, 9. června 2017. Tzv. „Diskusní materiál o budoucnosti evropské obrany“, který (mimo jiné) obsahuje návrh na vytvoření Evropského obranného fondu, byl Evropskou komisí zveřejněn dva dny předtím – 7. června. A hle, „Česká republika již chce být součástí“ tohoto nápadu, oznamuje nám Juncker.
Na základě jaké diskuse se k takovým závazkům premiér Sobotka hlásí (tedy pokud o tom on sám vůbec ví)? Kde si potvrdil k takovým postojům svůj mandát? Po vážné debatě v českém parlamentu? A ví vůbec o této závažné iniciativě členové české vlády? Či to byla jen taková „junckerovská lehkost“ potvrzující, že názor českých politiků už nikoho nezajímá, hlavně že předem se vším souhlasí?
Co však nelze tolerovat v žádném případě, je fakt, že není informována česká společnost. Ta musí mít právo vědět a vyjádřit se, k jakým bezpečnostním a obranným povinnostem ji její vláda – k cizí metropoli – zavazuje. (...)
Obsah materiálu Evropské komise „Budoucnost evropské obrany“ i způsob, jakým byl zveřejněn a jak je neprojednán, jsou alarmující.
Stejně alarmující je ale ochota domácích vládnoucích elit nad tak zásadními tématy s nikým v Čechách nedebatovat. Proto, například, v Čechách nevíme, co je to onen Evropský bezpečnostní fond. A nejen to!“
Jednoduché odpovědi
Na Strejčkovy otázky samozřejmě existují jednoduché odpovědi: Nic, nikdo, nikde – a tak dále. I když je k jádru problému o pár kroků blíže než Jan Heller, k vlastní podstatě Junckerovy arogantní drzosti a šaškárny se také nedostává. Jak „procenta“ migrantů, tak „fond“ jsou totiž jen jednotlivostmi v celkovém tažení B + B (Brusel + Berlín), kterého jsme právě svědky a obětmi.
Po konsolidaci z voličského zemětřesení (brexit, Trump) a zašití ran (francouzské prezidentské a britské parlamentní volby) vyrazili naši věznitelé do divokého protiútoku. Dali jasně najevo, že doba předstírání demokratických postupů v EU je pryč. Teď se bude poslouchat – a pokud ne, tak trestat. Nikoli jen pokutami či „odejmutím evropských peněz“ (které si do Bruselu posíláme, aby tam z nich něco ukradli, a pak nám je zase milostivě vrátili v podobě „dotací“).
Čtěte ZDE: Spiklenci v Berlíně: Sobotkova akce "Klín" proti Varšavě a Budapešti. Merkelová vyzývá k islamizaci německého venkova. Migrační citové vydírání a fake news. Pohrnou se Ukrajinci bez víz do EU po francouzských volbách?
Nová Varšavská smlouva?
To podstatné se skrývá právě v plánu na vytvoření takzvané evropské armády. Nejde o to, že je to utopie, na kterou nebudou peníze – a nikdy se na ní EU neshodne (kdo by velel?, jakým jazykem by se tam mluvilo, když angličtina brexitem z EU vypadla?, atd. atd.). Základní otázka je – proč vůbec?
Brusel tím ve skutečnosti dává najevo něco jiného: Chce vedle NATO znovuoživit Varšavskou smlouvu. Ta také neměla „globální ambice“, na ty si stačil sám Sovětský svaz. Sloužila však, jako v případě „Pražského jara 1968“, ke „společnému“ potlačování odporu v „koloniích“, v satelitech Moskvy. Moskvou je dnes Brusel. A místo Varšavského by měl patrně vzniknout Pražský pakt. Spojené policejně-armádní síly Bruselu, které budou ve vzpurných protektorátech udržovat pořádek.
Zase budeme (někteří) volat Vítejte, bratrské armády! Zatím tak (někteří) volají vstříc projíždějícím americkým konvojům, které si už z naší země udělaly volně průjezdné řešeto – směr ruské hranice. To je, oč tu jde.
Je čas na czexit
V rámci NATO budeme pod německým velením (přinejmenším) provokovat na hranicích Ruské federace. V rámci „Evropské armády“ budeme „umravňováni“, kdyby se nám nelíbilo, že se v případě realizace plánu Barbarossa II (Hitlerův plán na obsazení Sovětského svazu) se staneme jednou ze zemí prvního odvetného úderu napadeného Ruska.
Je čas začít vážně krok za krokem pracovat na tom, jak tento nebezpečný spolek rychle opustit. Čas na czexit je zde. Nechceme-li zde mít hordy migrantů a zvykat si na pravidelné vraždění našich občanů. Nechceme-li zažívat další osmašedesátý. Nechceme-li ztratit svou vlast a domovy úplně a své děti a vnuky vystavit „pokrokové“ násilné islamizaci, která již v západní Evropě probíhá a nyní se má – „kvótami“ – stát realitou také u nás.
Do voleb nás budou (všichni) politici ujišťovat, že to nedopustí. Po volbách na to (většinově) zapomenou. Nejde o „pokuty“, dotace či fondy. Jde o život.
A je pět minut po dvanácté.
