Čas plyne poměrně rychle. Od vydání mé knihy „Modrá, nikoli zelená planeta“, která měla podtitul „Co je ohroženo: klima nebo svoboda?“, uplynulo už více než deset let. Kniha se dočkala celkem 18 cizojazyčných vydání, což považuji – protože se jednalo o knihu politicky zcela nekorektní a politickým establishmentem prakticky na celém světě odmítanou – za velký a nečekaný úspěch. I to je potvrzením toho, že ne všichni přijali náboženství klimatického alarmismu za své.
Své názory na toto téma jsem za uplynulých deset let nezměnil, ale říci k tomu něco dalšího – na základě desetiletého prožitku masivní a bezohledné indoktrinace lidí a hlavně dětí ideology klimatického alarmismu – považuji za potřebné. Je třeba něco zopakovat, něco doplnit, něco vyargumentovat lépe.
Stará a nová kniha
Mé tehdejší poselství bylo naprosto nekompromisní: ohrožena je lidská svoboda, klima je v pořádku. Tento výrok mi klimatičtí aktivisté nikdy neodpustili a asi nikdy neodpustí. Přesto na něm trvám i dnes. Neméně rezolutní byla i má druhá hlavní teze: nepokoušejme se klima řídit. Ani to se demiurgům dnešního světa nelíbilo, protože oni chtěli klima – a prostřednictvím boje s klimatem nás všechny – řídit. Připomínal jsem jim (i nám všem) staré známé komunistické heslo „poručíme větru, dešti“ (kterému jsme se i tehdy smáli) a varoval jsem před podobnými, jakkoli vznešeně či bohulibě se tvářícími pokusy.
Nejsou ničím jiným než variantou původního poroučení větru a dešti, ale v moderním převleku a s ještě hrozivějšími dopady na naše životy. Chtěl jsem některým – environmentalistickou propagandou svedeným, ale stále ještě racionálním argumentům naslouchajícím – lidem pootevřít oči. Snad tuto svou roli má tehdejší kniha splnila.
V nové knize (která není převyprávěním knihy staré) se zamýšlím nad tím, co všechno se za uplynulých deset let změnilo, i když musím předeslat, že mám strach, že se toho změnilo málo – a když, tak spíše k horšímu. Environmentalistické propagandě bylo za toto desetiletí do značné míry uvěřeno. Fenomén lidmi způsobeného globálního oteplování je dnes většinou lidí považován za nepopiratelný fakt. Je to považováno za fakt i přesto, že se žádná nová statistická data neobjevila, že klimatologové s žádnými novými, průlomovými argumenty nepřišli a že globální teploty téměř na dvě desetiletí přestaly růst.
Čtěte ZDE: Klimatická změna: Dogma, jež nelze zpochybňovat. Největší podvod na lidech. Pařížská dohoda a zamlčená fakta o globálním oteplování. Další zadlužování pro dobro planety Země? Nadnárodní investoři koupí celý svět
Kdo z koho?
Mediální četnost debaty o globálním oteplování (dnes už se raději říká o klimatických změnách, protože průměrná globální teplota ne a ne pravidelně a nepřerušovaně růst) sice výrazně ustoupila, ale je to spíše proto, že se hlavní bojovníci na obou stranách vyčerpali. Že už jsou z marných sporů unaveni a že je to nebaví. Někteří kritici klimatického alarmismu dokonce na toto téma rezignovali, neboť to vedlo k jejich profesnímu, a někdy i osobnímu ohrožení či diskreditaci. „Vyčerpala se“ už i veřejnost a o toto téma ztrácí zájem.
Vzpomínám si na konferenci před pěti lety v Chicagu. Řadou řečníků z celého světa tam bylo opakovaně argumentováno, že obhájcům alarmistické doktríny lidmi způsobeného, svým rozsahem nebezpečného globálního oteplování došly argumenty. Zastával jsem názor opačný. Tvrdil jsem, že to spíše vidím tak, že klimatičtí aktivisté získali dojem, že definitivně vyhráli. Proto se už veřejné debatě na toto téma věnují méně. Abych to upřesnil: někde a v něčem snad vyhráli, někde a v něčem určitě nevyhráli, ale poměr výsledků těchto soubojů byl v mediálním světě, tedy ve veřejné diskusi, mimo jakoukoli pochybnost výrazně v jejich prospěch.
Určitě nevyhráli v blogosféře, kde zatím stále ještě dominuje lidská svoboda. Tam prohrávají dnes stejně, jako prohrávali před deseti lety, ale definitivně (alespoň pro představitelnou a mne zajímající budoucnost) vyhrávají v tisku, rozhlase a televizi.
Určitě také vyhráli ve sféře politiky jak na národní, tak nadnárodní úrovni. Politici v důsledku toho v průběhu desetiletí – bez velkého odporu – prosadili v parlamentech i vládách hospodářsko-politická a technicko-organizační opatření, která jsou věrnou kopií návrhů environmentalistických aktivistů a propagandistů.
Zelené myšlenky i produkty
Vyhráli – a to považuji za naprosto zásadní (a bohužel za smutné a tragické) – zcela a jednoznačně ovládnutím školní výuky, výchovy a vzdělávání mladých generací prakticky na celém světě. Zelená ideologie a tato její extrémní odnož (klimatický alarmismus) jsou servírovány našim dětem a vnoučatům jako nesporné pravdy – a ti je také jako nesporné pravdy berou. Rodiče se tomu příliš neprotiví, neboť nemají silný názor (jsou do značné míry i oni sami svedeni z cesty) a nemají (a nesnaží se mít) dostatečné argumenty.
Rozsáhlým systémem dotací a subvencí byl „polapen“ i byznys, od kterého bychom očekávali, že bude hájit elementární tržní principy. Opak je pravdou. Nehájí je. Brzy pochopil, že se vyplácí věnovat se nikoli produkci nejefektivnějších, nejproduktivnějších, nejlacinějších a hlavně nejžádanějších výrobků (spotřebních předmětů, strojů a zařízení), ale výrobků vůči CO2 (a skandalizací hrozícím alarmistům) údajně přátelským.
Čtěte ZDE: Exprezident extrémista: Na palubě s nezvoleným Karlem. Jakým jazykem se mluví v Rakousku? Zkušenost s komunismem zapomenuta. Elitářská ghetoizace a nežádoucí zemědělství. Volíš klimanáboženství nebo islám?
Byznys byl „přesvědčen“ nikoli argumenty, ale penězi – státními dotacemi (nedobrovolně financovanými odběrateli energií) – a úsilím zbavit se smrtící státní regulace. Brzy pochopil, že se zisk dá maximalizovat nejrůznějšími způsoby. „Zelené“ produkty jsou díky státním dotacím ziskově velmi výnosné (vidí to u nás na vlastní oči každý např. na žlutých lánech řepky, která se stala tak oblíbeným produktem českého zemědělství).
Diskuse ve vědě – v klimatologii a ve vědních disciplínách, z nichž klimatologie vychází – je už dávno jinde. Mluvím o vědě, tedy o skutečné vědě, nikoli o aktivitě vědě se podobající, která jako na běžícím pásu produkuje výstupy, které jsou na zakázku vytvářenou obhajobou klimatického alarmismu. Tomu nejde o klima, ale o potlačení lidské svobody.
Cesta k totalitě
Za uplynulých deset let se v této problematice leccos událo. Byly popsány tuny papíru. Konaly se stovky konferencí. Točily se zcela zkreslené a zavádějící filmy. Měnily se učební osnovy. Zakázaly se různé typy elektráren. Životní úroveň lidí byla drastickými zásahy snížena. Ale ideový spor zůstal na stejném bodě jako před deseti lety.
Mnohé z těchto věcí jsem diskutoval již ve své Modré, nikoli zelené planetě a nevidím nic skutečně významného, co bych právě teď měl ve svých názorech změnit, co bych dnes viděl jinak. Trochu se však posunul způsob a styl argumentace a i příroda nám za těch deset let leccos „vyvedla“. Přes výrazně rostoucí emise CO2 minulého století od konce 90. let průměrná globální teplota téměř dvě desetiletí nerostla.
Mé závěry jsou prosté a jednoznačné: důsledky klimatického alarmismu považuji za evidentně negativní. Nejvíce je ohrožena lidská svoboda, která u environmentalistů stojí na úplně posledním místě. Neříkají to sice nahlas a veřejně, to by se neodvážili, ale člověk u nich znamená strašně málo. Svým přirozeným jednáním – podle nich – škodí, a proto je třeba chování lidí přísně regulovat. Environmentalisté se navíc tváří, že vědí, jak se lidé mají chovat. Mají nesmírné ambice nás všechny k takovému chování dotlačit. To musí vést k totalitě – nejdříve snad měkké, ale postupem času stále tvrdší.
Čtěte ZDE: Už i vědci se bouří: Přijde po Brexitu CLEXIT? 42 miliard platíme do „fondu zničení civilizace“ každý rok. Zvykáme si? Je čas říci Dost! Klaus mezi disidenty. Je pět minut po dvanácté
Nevzdávat boj
Druhou obětí totalit všeho druhu, resp. všech systémů, kde je něco jiného než člověk předsazeno lidské svobodě, je prosperita. Environmentalisté považují i lidskou prosperitu za druhotnou. Myslí si, že západní svět je už bohatý dost (a bohatší být nepotřebuje) a rozvojový svět je jim – přes zdánlivě vstřícnou rétoriku – zcela lhostejný. Jeho ekonomickou zaostalost ignorují (někdy ji dokonce dávají za příklad původního ráje na zemi). Je to nafoukaně zbohatlický západní pohled na svět.
Životní prostředí je environmentalisty sice rétoricky velebeno, ale v podstatě je jen zástěrkou, která ospravedlňuje útoky na lidskou svobodu a lidskou prosperitu. Pro ideology environmentalismu (na rozdíl od skutečných ochránců přírody) je příroda jen argumentem, prostředkem či výmluvou. Nechápou přírodu jako prostředí pro dobrý život člověka, berou ji jako jakési nedotknutelné posvátno, za které jsou právě oni povoláni mluvit.
Environmentalismus musí být poražen ideově. Musíme odhalit jeho faleš, neudržitelnost jeho argumentů, nebezpečnost jím prosazovaných hospodářsko-politických opatření, nepřijatelnost jeho ambicí násilně měnit chování lidí a celé lidské společnosti, včetně jeho ambice znásilnit lidskou přirozenost.
Environmentalismus (ve svých nejrůznějších převlecích) musí být poražen i politicky. Voliči mu musí říci ne – nejen přímo stranám zeleným, ale i současným nákrokům prakticky všech mainstreamových stran ke stále více zeleným postojům. Jde jen o to, je-li v současném postpolitickém a postdemokratickém světě volič natolik významným subjektem, že může být schopen těmto tendencím zabránit. Nejsem o tom přesvědčen.
Naší povinností je však tento boj nevzdávat.
Zdroj. Knihu "Zničí nás klima, nebo boj s klimatem" vydalo v květnu 2017 nakladatelství Grada. "Křest" knihy spojený s autogramiádou proběhne v Paláci knih Luxor na Václavském náměstí v Praze 30. května od 16 hodin.
