Povšimli jste si, že jsme se dostali na pokraj války mezi dvěma zakládajícími členy NATO? Ne? Nebylo by divu. Naše média se o tom zmiňují jen okrajově, s nechutí a tak nějak na půl huby. Jako o něčem, co se sice stalo, ale co se, víte, mezi slušnými lidmi jaksi nehodí propírat na veřejnosti.
O co jde? O ta obrněná vozidla, která američané poslali na pomoc kurdským milicím. Mají prý za úkol vytvořit nárazníkové pásmo mezi Kurdy a tureckou armádou v syrské provincii Sanlifura. Protože dřívější spojenci v boji proti „terorismu“, Turci a Američané, se poněkud rozešli v názoru na Kurdské milice. Zatímco Američané je považují za spojence, Turci v nich vidí typické teroristy, které mají právo vybít do posledního.
Strategické území
Ze svého úhlu pohledu mají Turci pravdu. Kurdové se už totiž už po desetiletí snaží uskutečnit svůj sen o velikém Kurdistánu, samostatném státě Kurdského národa. Drobnou komplikací jeho ustanovení je ovšem skutečnost, že Kurdové žijí na území 4 států – Sýrie, Turecka, Iráku a Íránu. A všechny tyto státy se odvolávají na celistvost svého území, nezrušitelnost hranic a kurdským touhám a národním aspiracím intenzivně brání. Přesněji řečeno, s výjimkou asadovské Sýrie, je dlouhodobě a velice usilovně hubí ohněm i mečem…
Proto se také Kurdové radostně chápou zbraní pokaždé, když vypukne nějaký konflikt v „jejich“ oblasti. Když si mohou oficiálně a veřejně vystřelit na armády těch států, které považují za utlačovatele. A ve skrytu duše doufají, že jednou už si to území pro svůj stát konečně vybojují. Otázkou však je, proč jim právě teď začali pomáhat Američané? Vždyť kurdské milice bojují (také) proti ISIL. A to velice úspěšně! Poškozují a ničí tak americký výtvor, který stál obamovskou administrativu takové peníze…
Odpověď nám dá pohled na mapu. Co se nachází (anebo nacházelo) mezi Saúdskou Arábií a Evropou? Irák a Sýrie. Dvě poměrně slušně prosperující země. A obě dvě měly, shodou okolností, svéhlavé a „nadměrně samostatné“ vůdce, kteří se odmítali hrbit před USA a bezmyšlenkovitě kývat na všelijaké nápady americké administrativy. Až jednoho dávného dne nepřikývly na návrh vést jejich územím rouru se Saúdskými uhlovodíky do Evropy. Na strategický plán odpojit Evropu od trubek nepřítele, tedy Ruska, a připoutat ji ke spojenci – Saúdům a té partě sunnitské drobotiny okolo.
Čtěte ZDE: Připravujeme se na válku: Nikoli obrannou, ale útočnou! K čemu slouží houfnice? Proč vláda vymetla sklady osobních zbraní? Jsme průchoďák pro NATO. Ani parlament si už neškrtne. Jen pěkně všechno potichu...
Nečekané komplikace
Cílem mělo být strategické oslabení jak Ruska, které by ztratilo velkou část svých příjmů, tak i Evropy. Protože spolu s ropou teče sunnitskými rourami i wahábismus, nejradikálnější varianta islámu. Jen si pak zkuste, holoubkové, vyskakovat proti stupňujícím se muslimským požadavkům ve vašich zemích, když na druhé straně trubky s plynem k vašemu sporáku, i té druhé, s palivem pro vaše auto, stojí u kohoutku hlavní sponzor a organizátor téhle islamizace. Že se přitom Tillersonův Exxon Mobil napakuje, je jen drobnou přidanou hodnotou…
Ovšem vůdcové Sýrie a Iráku tehdy nekývli, a tak dopadli, jak dopadli. Pravda, syrský Bašár se držel zuby nehty. První, tak pěkně rozehraný pokus o jeho odstranění, pamatujete, tehdy kvůli chemickým zbraním, zkazil Spojeným státům nepřející Rus. Jakýmsi mezinárodním jednáním o jejich likvidaci. Následné Arabské jaro Bašár taky ustál - a tak musel nastoupit ISIL. Ten se povedl! V prvé řadě měl zatopit Bašárovi a ve druhé pak vytvořit území, přes které by se ta roura od Saudů k Turecku už nějak „natáhnout“ dala. Turci jsou přece taky sunnité, jako Saudi, tam by problém být neměl.
Plán to byl dobrý, ale nepočítal s Putinem. Ten včas pochopil, odkud vítr fouká a „hodil do toho vidle“. Jak podporou Bašára, tak i spřátelením se s Tureckem. Kterému navíc, ó hrůzo, nabídl konkurenční projekt produktovodu z Ruska. S tím, že se časem může prodloužit do jižní Evropy, Turek se napakuje na tranzitních poplatcích a jeho vážnost v oblasti ještě vzroste.
Nepřátelští spojenci
Nezbylo než vytáhnout Kurdskou kartu. Začít s pomocí kurdským milicím v boji proti Turkům. Tak, aby vzniklo souvislé kurdské území, kde by si vděční Kurdové mohli konečně vybudovat ten svůj Kurdistán. Stát, který by se, když to dobře půjde, mohl rozkládat na části Sýrie a Turecka. Přesně v místech, kde je potřeba vytvořit onen koridor, o který USA už po několik desetiletí usilují.
A jsme v současnosti. Turecká armáda aktuálně bombarduje pozice Kurdů vší silou, které je schopna, a to i na území Sýrie či Iráku, nic nedbajíc na protesty těchto států. Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan se k tomu v sobotu vyjádřil rázně: „YPG (kurdské milice), a vy dobře víte, kdo je podporuje, na nás útočí minomety. Vykopeme jim hrob, nic nás v tom nezastaví.“ Ta slova „a vy dobře víte, kdo je podporuje,“ znějí dost zlověstně. Jsou otevřeným vyhlášením nepřátelství USA, které mají u Erdogana vroubek i za loňský nepovedený protierdoganovský puč.
Takže si to shrňme. Dva státy NATO, tedy dva členové organizace, do které patříme i my a ke které máme jisté závazky, stojí dnes v Sýrii proti sobě na pokraji války. Přes všechny řeči o míru. O zárukách, co NATO představuje… A není to v historii NATO poprvé. Podobná situace nastala již v roce 1974. Na Kypru. Tam se spolu v období od 20. července do 18. srpna radostně řezali dva zakládající členové, Řekové s Turky, a ostatní státy z party se zmohly jen na ostré rezoluce a výzvy k uklidnění situace.
Čtěte ZDE: Západ nakažen virem HIV: Muslimové v ozbrojených složkách. Armády a policie proti vlastním lidem? Imámové namísto kaplanů: Šaríja nad profesní etiku a povinnosti. Rychlost stoupá, záchranná brzda zablokována
Organizace na draka
Takže se tu sama nabízí kacířská otázka: je pro nás členství v NATO přínosem, anebo spíš hrozbou? Projděme si nezaujatě posledních 18 let, tedy období od vstupu České republiky do této „obranné“ aliance a podívejme se, co nám to NATO přineslo: Ano, čeští vojáci si párkrát zaválčili v zahraničí; v zemích, s nimiž jsme nikdy dřív neměli spory. Ve prospěch těchto „spanilých jízd“ do zahraničních misí byl ovšem redukován potenciál AČR k obraně teritoria. Někde se ušetřit musí a jsme přece spojenci s mocným Bundeswehrem a ještě mocnější US Army, že. Navíc nám v té době nikdo nehrozil, nikdo nevznášel vůči nám žádné územní či jiné požadavky.
Pak začalo více a více přituhovat. Zpočátku s Ruskem. Přesněji řečeno administrativa USA přešla (v něčím zájmu) na protiruský, konfrontační kurz. Začalo se jednat o radaru, namířenému proti Rusku, přes naše území začaly „cvičně“ jezdit kolony amerických vojsk, naši letci se začali účastnit misí při ochraně islandského a pobaltského vzdušného prostoru proti zlému Rusovi… NATO se obracelo na východ a otevřeně hrozilo státu, který se provinil pouze vlastní, na USA nezávislou politikou, a který ani jednou nevyšel s nějakým územním či politickým požadavkem proti členské zemi NATO. Pocitů sucha a bezpečí přibývalo…
Vrcholem pak byla tak zvaná „uprchlická krize“. První opravdová hrozba od našeho vstupu do NATO. První skutečné, nevymyšlené a nenahrané napadení Evropy od druhé světové války. A NATO? Organizace, disponující loděmi, letadly a družicemi za miliardy, spolek, jemuž jsme svěřili bezpečí svých domovů? Zcela otevřeně to řekl šéf aliance, Jens Stoltenberg, na setkání výboru Evropského parlamentu pro zahraniční věci: „…. NATO nebude zastavovat a vracet lodě s uprchlíky zpět.“ Tečka. Ochoten prý je pouze k monitorování situace a pak, samozřejmě i ke spolupráci s pobřežními hlídkami a Frontexem. Kteréžto organizace, jak už víme, tvoří páteř uprchlické cestovky, dovážející jakousi kyvadlovou dopravou tisíců migrantů do evropských přístavů…
Základní otázka
Takže znovu. Podívejme se nezaujatě na největší hrozbu dneška. Na islám. Jak na jeho invazi do Evropy, tak na prorůstání jeho prvků do struktury „západní“ společnosti. Mimo jiné i do ozbrojených sborů Německa a Francie. Do policie a armády našich sousedů. Do toho mocného Bundeswehru, co je kousek za naší hranicí. A ptejme se: ze které strany a od které země hrozí naší vlasti aktuálně opravdová hrozba? Není to náhodou od „spolučlenů“ v EU a NATO?
Pomohlo nám, z bezpečnostního hlediska, členství v těchto organizacích, anebo spíše naopak? Zvýšilo vám pocit bezpečí? Odstranilo nějakou hrozbu? Odpovězte si sami.
Nehledejte v tom provokaci, nebo nějaké drzé kácení nedotknutelných tabu. Jde o základní, relevantní otázku každého normálního státu. Zvýšila naše (dobrovolná) účast v mezinárodním spolku naše bezpečí? Ne? Tak proč tam jsme?
V čím zájmu?
