Včera jsme snad jako jediní nenaskočili do pučistického expresu, který rozjely některé mocenské složky státu. Nemáme z toho žádnou radost, spíše naopak.
Upozorňovali jsme, aby se veřejnost nedala unést představením s kuklami a půlnočními raziemi v sídle vlády a dalších státních i soukromých institucí. Jediná nová informace, kterou nyní máme – pučisté se na svou akci dlouhodobě připravovali. A známe zčásti jejich jména i motivaci.
Odstoupí Petr Nečas? Budou předčasné volby? Je za celým tím policejním divadlem „americká spojka“ Bradáčová a Temelín? Mnohem důležitější je něco úplně jiného!
Policie nemá v rukou nic
Je to již poměrně jasné a žádná různá dodatečná „zjištění“ na tom již nemohou nic změnit, pouze zlepšit „umělecký dojem“: Celá ta monstrózní operace v podání stovek policistů byla jen stínohrou a předvolební show. Jejím smyslem je odstranit z politické scény dosavadní hlavní hráče.
Zatčení Petra Tluchoře a dvou dalších „rebelů“ ODS za údajnou „politickou korupci" je absolutní výsměch standardní politice. Všude v západních „demokraciích“ jsou obdobné politické obchody naprosto regulérní součástí politického vyjednávání.
Když trojice poslanců má jiný názor na vládní politiku, ale zachová se vůči své straně loajálně – nikoli že přejde k opozici a vládu shodí – pochopitelně neočekává „popravu“ a existenční zničení. Jde naopak o státotvorný čin – a zcela právem očekávají, že vláda, kterou nechali žít, se o ně alespoň rámcově postará.
Případ šéfky premiérova sekretariátu pak už nese stopy špatné operety zcela jednoznačně: Vojenské zpravodajství prý na její „pokyn“ sledovalo její milostnou sokyni, manželku premiéra. A zřejmě dosáhla svého, neboť Petr Nečas těsně před pučem oznámil rozvod.
Aniž známe podrobnosti, je nepochybné: Pokud nemá policie v rukou důkazy o nějakém jiném „činu“ paní Nagyové, jde o odpornou frašku. Stejně jako není možné, aby někdejší poslanci, v případě, že se jejich kauza vůbec dostane k soudu – nebyli osvobozeni. A případ Jany Nagyové je ve skutečnosti maximálně případem toho, který její „pokyn“ vyslyšel. V její pravomoci totiž nic takového nebylo – proto ani nemohla svou pravomoc zneužít.
Rabování v bankách je na celé věci nejvážnější
Policie si nechala otevřít bankovní schránky. Odtud a z mnoha dalších míst odnesla údajně spoustu peněz a kdovíkolik kilogramů zlata. No a co? Kde jinde by měli mít podnikatelé peníze a zlato, když ne v bance nebo doma? Jenže represivní orgány státu v rukou pučistů nám tím chtějí ukázat, že už mohou všechno. Že již nikde nemáme svůj majetek v bezpečí. Na spoustu politiků a podnikatelů tato „lekce strachu“ nepochybně zapůsobí. Je však čistým projevem nastupující policejní totality.
Všimli jste si, že například „prohlídka“ kanceláří takového Romana Janouška rovněž nebyla vysvětlena? Byl snad zatčen? Bylo vůči němu vzneseno obvinění? Pokud ne, kdo a na základě čeho dal souhlas s domovní prohlídkou? Nebo je to v jeho případě už jedno?
Je přece obviněn z pokusu o vraždu (!), mediální soudce Lynch mu již uvázal oprátku, je tedy „negr roku“, který na něco jako občanská práva a svobody nemá nárok? Hrozilo snad, že v jeho případě bude veřejnost znepokojeně klást takové otázky? Rozhodně ne. Právě s tím autoři pokusu o puč kalkulovali. Hrůza na druhou.
Nejvyšší státní zástupce Zeman, ale hlavně nejvyšší pražská státní zástupkyně Bradáčová, jsou patrně hlavními VIDITELNÝMI postavami pučistické operety. Za nimi v přítmí stojí ti, které nikdy neuvidíme: zámořští zájemci o dostavbu Temelína a jejich výkonné tajné služby.
Je však pravděpodobné, že právě tím se dostáváme k citlivému nervu celého amatérského velkopředstavení. Autoři a režisér – patrně hostující ze zahraničí – zjevně předpokládali, že celková mohutnost pojetí muzikálu zastíní jednotlivé „skeče“. Že v jejím rámci projdou bez povšimnutí. A především – že teprve při těchto raziích se „něco“ objeví. Něco, co celou tu zvůli v přímém přenosu „ospravedlní“.
O médiích hlavního proudu, zpočátku fascinovaných „báječnou story“, si jistě nikdo nedělá nejmenší iluze. Ale že do této chvíle se vlastně žádný novinář nezeptal policie či státních zástupců, k čemu celé to rabování bylo, co se jím sledovalo či předpokládalo, je ostudné. Vypadá to, že pokud média tentokrát nejsou spoluorganizátory – určitě jsou spoluviníky.
Kdo je za tím?
Tato otázka je klíčová. Pokud ji zodpovíme, pochopíme, oč se hraje. Právě proto by bylo předčasné vyslovovat jednoznačné závěry. Hra je při vší své primitivní inscenaci daleko složitější. Vytváří řadu falešných motivů. Jít po nich by znamenalo nebezpečí padnout do nastražených pastí jednoduché interpretace.
Především se nedejme zmást pěšáky. Státní zástupce Ištván a jeho kolegové se jako pouhé „regionální“ figurky propíchli hned na první tiskovce. Řekli jim asi, že budou za hvězdy – a oni se tak skutečně chovali. Nevídaná suverénnost, touha být ve světle reflektorů, před kamerami – to byl patrně jejich hlavní motiv. Sklízet mediální slávu jako paní Bradáčová. Po prvních slovech je však jasné, že vidíme epizodní postavičky s předem napsanými „štěky“.
Všichni společně jsou neviditelnými nitkami spojeny s Andrejem Babišem. Směr je zcela jasný. Miliardář chce se svým politickým hnutím proniknout do parlamentu a do vlády, aby tak lépe ošetřil své podnikatelské zájmy
Důležitější postavy nicméně již povystrkují hlavy – nechtějí totiž přijít o slávu. Bude-li jaká. Takový pan advokát Láska – to je ten, který podal trestní oznámení na poslance za jejich údajnou politickou korupci – vystupoval v České televizi téměř jako poradce režiséra. Skromně dával najevo, že to celé spískal on – a že je to neprůstřelné. Ach, ta nevysycená pýcha!
Především obhajoval policii, přestože z ní před časem odešel – do služeb „protikorupčního guru“ pana Janečka a jeho bohatého fondu. Stal se tak kolegou odstraněného šéfa zahraničních tajných služeb generála Randáka. A všichni společně jsou neviditelnými nitkami spojeni s Andrejem Babišem. Směr je zcela jasný.
Miliardář chce se svým politickým hnutím proniknout do parlamentu a do vlády, aby tak lépe ošetřil své podnikatelské zájmy – nejen předlužené firmy. K tomu ostatně směřuje i jeho snaha koupit Blesk, Reflex a další tiskové aktivity Ringiera a Springera v naší zemi. Ví, že ve skutečnosti vládnou média. Začíná se tedy rozjasňovat nad celým motivem puče? Ne tak docela.
Druhý plán
Vnímat jenom „první plán“ dramatu, které se vzhledem k chabému talentu a výkonu účinkujících záhy změnilo ve frašku, by znamenalo osudnou chybu. Vše nasvědčuje tomu, že ve skutečnosti jde o politický thriller hollywoodského střihu – jenže inscenovaný v „malých českých poměrech“ jako béčkový propadák.
Známo je základní a vždy úspěšné falešné téma: korupce. Diváci byli dlouhodobě připravováni na jeho snadnou konzumaci. Mediální mystifikace a manipulace z nich udělaly dav toužící po krvi „zkorumpovaných politiků“. Tento dav by měl nyní tleskat a volat Popravit!
V druhém plánu jde nejen o změnu politické mapy po příštích volbách: Především současně o odstranění ODS, ale možná i Miroslava Kalouska – jak tento bystře zaznamenal, protože tentokrát není součástí či inspirátorem hry
Jenže – žádný plán nikdy nevyjde. To je zákon. Kdo ho nezná a chce mu rozumět, ať si rychle koupí moji knihu Smrt v sametu, tam je popsán a zdůvodněn. A zdá se, že první plán hry skutečně selhává.
V druhém plánu jde nejen o změnu politické mapy po příštích volbách: Především současně o odstranění ODS, ale možná i Miroslava Kalouska – jak tento bystře zaznamenal, protože tentokrát není součástí či inspirátorem hry. Jde především o to – PROČ a KDO takovou změnu již půldruha roku připravuje?
Stále platí: Za vším hledej Temelín
Instalaci nových postav na jevišti tato vláda – zvláště pak ODS – sebevražedně asistovala. Neschopnost jejího vedení a panická hrůza před mediálním obrazem strany si nechaly novináři nadiktovat především změny v policii (prezident Červíček) a ve státních zastupitelstvích. Nejvyšší státní zástupce Zeman, ale hlavně nejvyšší pražská státní zástupkyně Bradáčová, jsou patrně hlavními VIDITELNÝMI postavami pučistické operety.
Za nimi v přítmí stojí ti, které nikdy neuvidíme: Zámořští zájemci o dostavbu Temelína a jejich výkonné tajné služby. Vše nicméně nasvědčuje tomu, že celá kauza byla spuštěna překotně. Spouštěcím mechanismem měla být návštěva Petra Nečase v Moskvě a jeho relativně seriózní jednání s ruskými partnery.
Ve stejné době Miroslav Kalousek zahájil operaci Potřebujeme vůbec dostavbu Temelína?, inspirovanou zjevně hlavními sponzory páně Schwarzenbergovými v EU, respektive v Berlíně. A to byly zřejmě dvě osudové chyby hlavních postav vlády, o níž bylo rozhodnuto, že musí padnout a být nahrazena ještě před tím, než o Temelínu udělá jakékoli závazné rozhodnutí. Jakékoli, kromě jediného, jež se začalo nečekaně vzdalovat.
Režisér tedy počkal, až odezní nejtvrdší část povodní – to by publikum vnímalo jako nepatřičné. Konspirační teorie? Ne. Velmocenská praxe.
