Když pominu, že musí žít ve skleníku, všiml si teprve před týdnem, jak navzdory mediálnímu velebení "evropského integračního projektu" si lidé o EU už dávno myslí své, pokusím se mu pomoci s odpovědí. Ta je totiž vážná a zásadní. Michal Musil vidí dva hlavní zdroje narůstajícího odporu naší veřejnosti k Evropské unii: Václava Klause a chabou zkušenost s hrůzami druhé světové války, proti jejímuž opakování byl evropský projekt údajně zbudován.
Kde je začátek
O Václavu Klausovi píše: "Tento na kontinentální poměry jedinečně euroskeptický státník by nejraději vrátil Evropu zpátky před začátek integrace (asi někam do roku 1945, chce se uštěpačně dodat)." To není uštěpačnost, ale lež. Tou se ke své odpovědi nedobere.
Prezident republiky po dlouhá léta opakuje totéž: Opravdu je třeba se vrátit – kdyby to bylo možné, což není – před maastrichtskou smlouvu. Zde spočívá základní chyba evropské integrace, protože volný pohyb zboží, myšlenek a občanů po kontinentu politické elity zaměnily za násilné směřování k federální Říši. Jinými slovy, Václav Klaus se nestaví proti integraci jako takové, ale od počátku varuje před nutným neúspěchem všech projektů sociálního inženýrství. Neb si jeden takový (vzhledem k věku asi na rozdíl od pana Musila) prožil na vlastní kůži. A jako erudovaný ekonom má svou zkušenost také teoreticky podloženou.
Příčina a následek
To ostatně souvisí i s druhou částí Musilovy argumentace. V jednom zahraničním rozhovoru Václav Klaus odpověděl, že jde o klasickou záměnu příčiny s následkem: Evropa není dlouhá desetiletí bez válek díky Evropské unii, ale naopak EU může existovat, protože žijeme vzácné období dlouhého míru. Jen mládí pak omlouvá autora za neskutečnou větu: "Nejhorší válečné běsnění se Čechů dotklo relativně málo." Válka měla různé podoby, všechny strašlivé.
Například běsnění Němců po atentátu na Heydricha si asi vůbec neumí představit. Je to pro něj literatura a film. Nevnímá také, že z oněch pětašedesáti let míru prožila Evropa více než polovinu na sudu jaderného střelného prachu v podobě tzv. studené války. A tak dále. Argumentace "mírem" coby důsledkem a hlavním důvodem existence EU je zlou a nebezpečnou mystifikací pro lidi bez paměti.
A co když je to chyba?
Nabízím proto panu Musilovi na jeho otázku poměrně jednoduchou odpověď: Nemůže to být čirou náhodou tak, že federalistický evropský projekt je chybný z principu, a proto není vůbec překvapující, že je nefunkční? Není to tak, že další pokus o vytvoření "kotle národů" se stává opět "papiňákem", což lidé navzdory mediálním pohádkám přirozeně cítí a ve své každodennosti už vnímají? Nemůže být problém v tom, že každá "revoluce Dobra", ordinovaná shora, musí skončit stejně, v krajním případě tragicky, v nesvobodě?
Lidské zájmy mají přirozenou podstatu. Jejich svobodná artikulace ve veřejném prostoru se nazývá demokratická politika. V jednu chvíli se zdálo, že ji vláda médií, mediokracie, dokáže zcela vymazat. Odpověď na svou otázku by proto měl pan Michal Musil hledat právě v tomto prostoru. Najde v něm i odpověď na roli Václava Klause. Zda to byl on, kdo "zasel tak velkou eurofobii", jak se teď užaslý autor domnívá