Moji milí skvělí přátelé Protiproudu,
v souvislosti s mou novou knihou Smrt ve věži dostávám mnoho zajímavých e-mailů a dopisů – z nichž mám pochopitelně radost. A protože nejsem zatím schopen úplně každému hned odpovídat, využívám pro tuto chvíli alespoň našich stránek.
Pisatele lze rozdělit zhruba do dvou skupin. Těch, co již knihu mají a těch, kdo ji zatím (marně) shánějí:
Ti druzí
nejen z Čech a Moravy, ale i ze Slovenska – mě (respektive Protiproud) často žádají, abych jim knihu poslal na dobírku, protože ji ve svém knihkupectví neobjevili. Jenže to neumím. Smrt ve věži jsme nevydali my, ale nakladatelství Daranus. Již jednou jsem upozorňoval na to, že mohou místně vznikat potíže s distribucí (bezděčné, ale bohužel i záměrné, ve snaze její rozšíření blokovat). Nic nového. Bylo tomu tak i s mými předchozími knihami Smrt ve středu (2009) a Smrt v sametu (2012).
V takovém případě je snadné řešení: Objednejte si ji přímo v nakladatelství. Napište si do internetového prohlížeče www.daranus.cz - a tam ji naleznete - mimochodem také nejlevněji (i když samozřejmě pak zase něco stojí poštovné, takže z hlediska ceny to nakonec asi vyjde nastejno).
Krátká reportáž z představení knihy v rámci pořadu TV Prima: TOP STAR (od 11. minuty).
Ti první
mi už kladou některé „základní“ otázky, ačkoli mají třeba text sotva rozečtený:
„Jak to vidíte po zvolení Donalda Trumpa prezidentem? Zvyšuje to naději, že válka s Ruskem nakonec nebude?“
Obvykle doporučuji nejprve knihu dočíst, protože celé téma je poněkud složitější a nelze je zúžit do takto jednoduchého (i když podstatného) několikavětého výkladu. Určitě se ale k tomu na stránkách Protiproudu ještě párkrát dostaneme – a velmi se na to těším.
Nemusí však jít jen o „virtuální“ diskusi na dálku. Stejně tak se těším na osobní setkávání, které (stejně jako v minulosti) chci absolvovat na řadě míst v celé naší zemi – a také na Slovensku. Nejlepší příležitostí k tomu jsou autogramiády a později také speciální besedy. Dokonce jsou již na spadnutí:
První autogramiáda
proběhne již tuto neděli (27. 11) od 15 hodin v Brně v OC OLYMPIA (Knihcentrum). O den později se pak budeme mít příležitost setkat v Ostravě v Domě knihy (Knihcentrum) na Smetanově náměstí od 16 hodin.
Datum ani místo pražské autogramiády zatím neznám - ale dám ho samozřejmě včas vědět. Vím, že se chystá jedno ze setkání také třeba v Uherském hradišti a o těch dalších zatím raději nebudu hovořit - je to vše ve stavu zrodu, vždyť kniha vyšla teprve před týdnem. Ale přijdou-li nabídky z dalších míst, určitě se pokusím vyhovět, jak jen mi to časové možnosti dovolí.
V blížícím se předvánočním ruchu (anebo ještě lépe v adventním ztišení) toho asi už moc nestihneme, ale brzy po Novém roce už to bude jiné. Velmi se osvědčilo, když nějaká skupina lidí, či třeba klub, mi napíše s dostatečným předstihem, abychom naše setkání a hovory nejen o knize, ale především o věcech „obecných“ mohli trochu připravit.
Abych však úplně z té shora zmíněné otázky neutekl: Zvolení Donalda Trumpa prezidentem je sice nadějeplnou skutečností - ale v podstatě to ještě nic neřeší. Ostatně v řadě článků (naposledy včera) jsme se tomu věnovali. Problém je totiž v tom, že pokud by mělo dojít k nejhoršímu (věřme, že nikoli) – bude všechno jinak, než jsme byli doposud (většinou z televizních záběrů) zvyklí. A vlastně už je - jak se na řadě míst ve Smrti ve věži (jež má především ambici být „Manuálem k přežití katastrofy”) snažím vysvětlit. Ostatně zde je jedna krátká ukázka:
Válka s Ruskem, která fakticky již začala
nechává většinu svých potenciálních obětí dosud v relativním klidu. Nevnímají ji, protože je JINÁ. Jiná, než ji znají z dokumentárních či historických filmů. Jiná, než ji denně vídají na televizních obrazovkách z manipulativních televizních sestřihů v rámci takzvaného zpravodajství.
Aktérům-obětem zatím na hlavy nepadají bomby, oblohu nekřižují rakety s konvenčními – a už vůbec ne jadernými – náložemi, v ulicích měst se s rachotem nepřesunují tanky a dělostřelectvo, jejich domy a byty se nehroutí v rachotu a zvířených tunách prachu k zemi, kolony transportérů, nákladních aut či vlaků nepřemisťují jednotky vojáků.
Je v podstatě dokonalý klid – tak jak v oku uragánu býti má. Všechno funguje jako dříve. V technickém a technologickém slova smyslu – podle měřitelných ukazatelů takzvané životní úrovně – dokonce stále lépe. Nikomu, kdo o to nestojí, nehrozí smrt hladem. Naopak, jídla máme nadbytek, stejně jako všeho ostatního. V historických dobách jde o vskutku nikdy nevídaný blahobyt.
Říci, že tato iluze nás přijde velmi draho, by znamenalo znepřátelit si v podstatě každého. A přece právě v tom spočívá největší záludnost konfrontace, kterou se zatím úspěšně daří maskovat. Je to vlastně 11. září naruby: Tam bylo nutno válku („Amerika byla napadena!“) předstírat, přestože neexistovala. Nyní již probíhá a generalita předstírá, že je mír.
Čtěte ZDE: 17. listopad před 27 lety: Nikoli sametová, ale první "barevná" revoluce. Státní převrat v režii CIA a KGB, tvrdí Hájek. Anti-kavárna popřála nové knize úspěch. Bude blokována distribuce?
V nejhorším případě
se mluví o obnovení studené války mezi Východem a Západem, ačkoli i to politici na obou stranách usilovně popírají. A vlastně nejsou tak daleko od pravdy. Tohle vskutku není „studená válka“ číslo dvě. Ta první měla rozměry občas rostoucího a zase klesajícího napětí, zbrojení a propagandistických cvičení. K doteku však nikdy nedošlo.
Nyní Američané a Britové (ostatní jsou jen do počtu pro média) již obsadili ruské západní hranice od severu k jihu. Teorie Heartlandu v praxi tak dostala novou, dosud neznámou dimenzi.
Nic a nikdo není této války ušetřen již dnes, kdy se kola jejího těžkého setrvačníku teprve rozbíhají – a skoro nikdo si toho nevšímá. A také nic a nikdo nezůstane ušetřen jejích důsledků – aniž možná pochopí, nebo si ani nevšimne, že se již válčí. A v tom spočívá další problém. Obtíže jejího vnímání veřejností – první podmínka pro možnou obranu.
Ostrý útok
totiž tentokrát nebude mít televizní rozměry. Nedojde k „Přerušujeme vysílání“ a podobným slavnostním filmovým scénkám. O tom, že válka začala explicitně, se s největší pravděpodobností ani nedozvíme. Neřekne nám to televize, rozhlas, nenajdeme o tom jedinou zmínku na internetu – jak na mainstreamových, tak na alternativních a nezávislých webech.
Ve chvíli kdy Západ zaútočí na Rusko – opak je při poměru sil prakticky vyloučen (pouze v případě, že Moskva bude chtít o pár minut předejít agresi) – nejprve se odehraje bitva v blízkém vesmíru. Na orbitě. Obě strany si vzájemně „sundají“ všechny satelity, přes které dnes probíhají prakticky veškeré komunikace. GPS počínaje a naváděcími systémy pro letadla a rakety konče.
Ve vteřině zmizí i televizní a internetové komunikační kanály – ale nejen ty, které je bezprostředně využívají k vysílání. Současně dojde k masívnímu rušení všech frekvencí pozemního vysílání. Nastane komunikační tma. Bohužel však nejen komunikační.
Destrukce satelitů a následný chaos odpojí rovněž většinu elektráren, respektive transformačních stanic a dominový efekt povede ke zhroucení přenosových soustav. Na absolutní většině planety zavládne ticho a tma. Poběží jen záložní systémy s vlastními (převážně dieselovými) agregáty: na prvním místě vojenská zařízení, některé nemocnice a ve větších městech určitá zařízení civilní obrany (v naší zemi téměř zmizela). Pokud nebudeme přímo u nich, nebudeme o tom však vědět, protože kompletně zmizí to, čemu jsme bezvýhradně přivykli – mediální informace. I kdyby se někde s lokálním zdrojem podařilo obnovit vysílání, nedostane se k přijímačům. A lokálním zdrojům elektřiny po pár hodinách dojde palivo – a nebude, jak ho doplnit.
Nepoteče voda, ustane jakékoli zásobování i veškerá výroba potravin. Ve větších městech a aglomeracích bude v prvních hodinách udržovat pořádek policie a armáda, které budou také jediným zdrojem „informací“. Uvozovky jsou na místě, protože půjde o informace, kterými bude manipulovat výhradně vláda. Co nám řekne a co ne, bude zcela na ni. Po několika desítkách hodin se však i tento systém zhroutí a zavládne chaos a rabování.
Čtěte ZDE: NATO na válečné stezce: Druhé obklíčení Petrohradu? Putin posílá rakety do Pobaltí. Spekulace nad členy Trumpova kabinetu. Zastaví prezident válečnickou partu? Čína kupuje zbraně. Naděje versus obavy
Mezitím
budou probíhat válečné operace – o nichž ovšem nebudeme mít žádné informace, pouze pocítíme jejich následky. Západ bude mít snahu udržet konflikt nejprve v mezích konvenční války.
To je ale „pověrčivá“ generálská iluze. Rusko (případně i Čína), jejichž konvenční potenciál je i po technické stránce s americkým a částečně britským nesouměřitelný, nebude čekat, až spojenci dosáhnou převahu a obsadí významné části jejich území. Zahájí dříve či později (ale spíše dříve) jaderné údery proti vojenským (na prvním místě jaderným) zařízením protivníka. To se ale ukáže jako nedostatečné, protože nebude možné s dostatečnou jistotou kontrolovat účinnost bombardování – a naopak bude hrozit, že protivník dokáže odpálit své střely dříve, než budou zneškodněny.
Tehdy se obě strany pokusí nasadit jaderné zbraně masivně. Bude to jednodušší pro to, že většina protiraketových systémů bude bez satelitní spolupráce vyřazena z činnosti, ale ze stejných důvodů to bude současně složitější. V jednu chvíli některá z bojujících stran (nebo obě současně) nutně dojde k závěru, že protivník získává převahu, a zapojí do boje zcela nové systémy na frekvenčních principech, které se teprve testují.
Počátek ostrého útoku
je pro naši úvahu nejdůležitější. O tom, jaké taktické varianty válečné štáby zvolí, zda nejprve přijde to a teprve poté následuje ono či naopak, je marné a je zcela nepodstatné o tom spekulovat. Nebudeme to vědět před, ani po.
Ani kdyby teoreticky mohl být na konci operací nějaký vítěz, „občané“ se to nedozvědí, ale můžeme s jistotou tvrdit, že by slyšeli o tom, že ten druhý si začal. Je to stejně bláznivé jako provokativně riskantní chůze některých lidí přes přechod s pocitem, že mají „absolutní přednost“ (což nemají, ale mnozí to myslí). Žijí s absurdním pocitem, že pokud je někdo přejede, bude to „na něj“. Třeba ano, ale přejetý se to už nedozví.
Nedávná výzva německé vlády, aby si občané připravili zásoby na deset dní (vodu, jídlo, lékárničky, topivo, baterky, sirky atd.) je poměrně nečekaným „doznáním“, že s tímto scénářem počítají právě vojáci. Nečekané je to proto, že ostatní vlády významnějších zemí jako je Velká Británie či Francie o tom vědí stejně dobře, ale nemají odvahu sdělit to veřejnosti.
Zda je o tomto přibližujícím se scénáři „počátku přímého střetu“ informována také vláda česká, těžko říci. Oficiálně nejspíše ne, obavy z „úniku informací“ v českém prostředí jsou všeobecně známé a realistické. Pokud však tyto informace má ze svých zdrojů autor tohoto textu, musí je mít také kabinet. Prostě nám to zbaběle zamlčuje. Má „strach ze strašení“, z paniky, kterou by to mohlo vyvolat.
Pštrosí reflex je pro současné české politiky typický. Bez ohledu na to, zda takové „preperské přípravy“ na první chvíle války smysl mají, nebo ne (chovám k nim jistou nedůvěru, ale to je jiné téma), jde o bezpříkladný cynismus. Vůbec totiž nejde o strašení. A i kdyby.
