Strategickou odpovědí NATO na připojení Krymu k Ruské federaci v březnu roku 2014 je “předsunutá obrana” pobaltských zemí. Důležité jsou v západním strategickém myšlení mimo jiné proto, že kontrolují výchozí body do polárních oblastí - což je zóna, v níž může Rusko nejsnáze ohrozit americké zájmy.
Proč Severní pól?
Amerika zjevně nestojí o to, aby se baltské země staly dalším “přírůstkem” do ruské sbírky po vzoru Krymu. Jenže i pokud něco takového nehrozí (což nehrozí), chce zřejmě především zabránit tomu, aby Rusko oslabilo a “pofinštilo” země, v nichž má momentálně NATO neotřesitelnou pozici.
Proč Severní pól? Určitě nejde o odlehlou a obskurní oblast, jež nás nemusí zajímat. Kromě své strategické polohy se zde nacházejí také strategické zásoby ropy a minerálů, což by pro Rusko mohlo znamenat zásadní ekonomickou výhodu. S jejich pomocí by mohlo v čele producentů ropy nahradit blízkovýchodní země OPEC, jejichž ropná pole se pozvolna více či méně blíží vyčerpání.
Bohatství "na vrcholu světa"
Ruský arktický region je přitom oblastí, v níž se soustředí zhruba 80 % dosud objevených ropných ložisek Dalekého severu. Důležitá je v tomto ohledu především autonomní oblast Chanty-Mansijsk, jedenáct těžebních oblastí v Barentsově moři, 182 v moři Kara a velké množství (185) v autonomní v Něnecké oblasti. Arktida je zkrátka oblastí, která by Rusku mohla umožnit stát se celosvětovým líderem na trhu ropy a zemního plynu.
A co se minerálů týče, v ruské Arktidě jsou velké - ačkoli zatím přesně nezměřené - zásoby mědi, zlata, niklu, uranu, železa, wolframu a diamantů.
Platí, že část, připadající Rusku, je z celé Arktidy tou nejbohatší na ropu i minerály. Rusko si tedy Arktidu chrání, aby se časem uchránilo finanční závislosti na Západu a mohlo diverzifikovat vlastní hospodářství. Pokud by ruský arktický region Spojené státy zasáhly, zničí tím budoucnost ruských těžebních odvětví - a celé ekonomiky.
Na ruský konflikt s NATO v oblasti Baltského moře se můžeme tedy také dívat jako na snahu Ruska uchránit a zabezpečit tyto zdroje - a cestu k nim. Protože tato cesta je předpokladem k jejich využití.
.jpg)
Čtěte ZDE: Oko hledí od Kaliningradu: Začne válka 500 kilometrů od našich hranic? Soros bubnuje proti Putinovi. Rusové se opevňují v Sýrii. Přijde operace pod falešnou vlajkou? Boj o kontrolu nad Hedvábnou stezkou
Sankce a severní pól
Situace kolem “severních zásob” dává zajímavé vodítko i k celé záležitosti kolem sankcí. Gazprom a Rosněft totiž zatím nemají technologii potřebnou k tomu, aby začaly ropu a plyn těžit. Na Západě by se možná taková technologie našla, ale kvůli sankcím je zatím nedostupná. Podobné technologie navíc hodně stojí - tolik, že ani Rusko na ně zatím nemá. A půjčit si pod sankčním režimem nemůže.
Navíc mu aktuálně nepomáhá ani cena ropy: podle Mezinárodní agentury pro atomovou energii (IAEA), která se poslední dobou mění v “agenturu pro průzkum amerických ropných možností”, bude ruská ropa z Arktidy generovat zisk pouze za předpokladu, že bude na trzích stát barel surové ropy více než 120 dolarů. To by ovšem nemělo zůstat nereálné. Zdá se, že na Blízkém východě ropa začne brzy docházet - a Rusko to ví. Pokud se tak stane, budou Arabové prodávat za nejvyšší možnou cenu - a ruská ropa přijde ke slovu.
Nutnost spojenectví s Čínou
Pro Ruskou federaci není ovšem momentálně z mnoha důvodů včetně tohoto jiná možnost, než se spojit s Čínou. Alespoň do doby, než dosáhne první mety ve své strategii pro ropu a zemní plyn - tedy podstatného snížení ekonomické závislosti na odběratelích plynu z EU. Na čekací listině má ale i další země kromě Číny. Například v listopadu 2014 nabídlo Rusko Indii strategické partnerství ve věci využívání ropných a plynových zásob Arktidy a Sibiře - regionu, který Rusko potřebuje vedle Arktidy nejvíce.
Těžba plynu momentálně neodpovídá očekáváním prezidenta Putina, jenž chtěl zvýšit podíl ruského zemního plynu na světovém trhu z 5 % na minimálně 10 %. Přesně z tohoto důvodu také Putin tak naléhavě volá po partnerství s Indií a Čínou. NATO plánuje svůj “severní obchvat”, Rusko zatím buduje ekonomickou spolupráci v trojúhelníku se dvěma nejlidnatějšími zeměmi planety. Brzy ovšem nemá jít jen o ekonomickou, ale i o politickou, vojenskou a obecně strategickou kooperaci.
Čtěte ZDE: Příčina demolice Ukrajiny: Putinovy návrhy na eurasijskou integraci. Čína pokládá koleje. Hedvábná stezka končí v Sýrii. Boj o eurasijský “Heartland”. Pacifik americkým jezerem? Kdepak, bývávalo
Jde jen o národní čest?
Arktida má pro Rusko surovinový a geopolitický význam (o němž bude řeč dále). Jde jistě tak trochu i o otázku národní cti a patriotismu. Rusové, kteří ze zúčastnili švédské mise k severnímu pólu v roce 2007, umístili na mořské dno na severním bodě Země ruskou vlajku vyrobenou z titanu - aby si tak území tak trochu “přivlastnili”. Proč? Důvodů může být několik - ale jen o národní cítění jistě nejde.
Rusko se zkrátka snaží stát velmocí jako za sovětských časů - ovšem bez omezení plynoucích ze sovětského systému. Samozřejmě se obává obklíčení. Jeho arktická strategie se ovšem netýká jen surovin nebo hranic. Dalším lákadlem je využití vlastního polárního pobřeží k obchodním účelům. Arktická cesta po moři je totiž mnohem kratší než ta “spodní”, přes Suez.
Dobytí ledového moře
Dokonce i Čínu tento projekt zajímá a vypadá to, že se zúčastní “dobývání ledového moře” s využitím vlastních přístavů v severní části země, jako je Dalian, z nějž už v roce 2003 (8. srpna, což je podle čínské tradice šťastný den) vyplul první čínský ledoborec do Arktidy. Z Dalianu do Rotterdamu to lodi trvalo o třináct dní méně, než kdyby plula tradiční cestou.
Kromě dopravy samozřejmě nelze pominout geopoliticky zřejmý fakt, že ruská arktická hranice je hned vedle dlouhé a relativně nechráněné severní výspy Spojených států a Kanady. NATO se tedy zoufale snaží zabránit tomu, aby Rusko “uchvátilo” pobaltské země - a tím získalo mnohem pohodlnější námořní cestu na sever, než je ta, která se mu zatím nabízí. Rusko samozřejmě nestojí o to Pobaltí “ovládnout” - stojí jen o možnost volně projít regionem a ujištění, že na něj nebudou podnikány z této strany žádné útoky.
Čtěte ZDE: Válka? Lepší studená nežli horká. Rusko se připravuje: Světový konflikt vypukne prý až kolem roku 2030. Ukrajina je naše, vybouchne sama. Do Polska nechceme. Nový koncert velmocí? Putin počítačům nevěří
BALTOPS a embryo budoucího NATO
Vraťme se v této souvislosti na chvíli ke cvičení BALTOPS, které NATO v této oblasti provedlo 5. - 20. června 2016. Účastnilo se ho 49 lodí i ponorky a cvičily se i obojživelné akce, jejichž součástí bylo na sedm stovek švédských, amerických a finských námořníků. Připočíst můžeme 61 letadel. Na místě byla dokonce i Gruzie a třináct dalších zemí, které nejsou členy NATO. Nač ty manévry?
Navíc kromě tohoto cvičení proběhly i jiné iniciativy: v listopadu 2014 pobaltské státy vytvořily nezávislou vojenskou alianci jménem NORDEFCO. Dánsko a Švédsko se dohodly na úzké vojenské spolupráci v lednu 2016. Zdá se, že si NATO přeje, aby se NORDEFCO rychle rozrostlo i o země, jako je Německo, Británie a Polsko a stalo se tak zárodkem “severního NATO”, o jehož vytvoření se spekulovalo na počátku tisíciletí.
NATO ovšem své strategické plány zakládá na starém a špatném předpokladu, že Rusko chce znovu dobýt Litvu, Lotyšsko a Estonsko (nebo se tak NATO pouze tváří?). Rusko ovšem samozřejmě nic takového nechce.
Severní pól je ruská země!
Výše jsme se krátce dotkli otázky teritoriálních nároků v Arktidě. Stojí za to se o nich zmínit více - jsou totiž výsostně politicky důležité.
V roce 2007 se při již zmiňované výpravě dostaly do maximální hloubky na severním pólu dvě ruské ponorky Mir. Nejdůležitější ovšem nebylo umístění plaketky s vlajkou. Nejdůležitějším zjištěním byl fakt, který touto výpravou vědci dokázali, totiž že podmořské hřbety Lomonosovův a Mendělejevův, které sahají až ke Grónsku, jsou vlastně z geologického hlediska součástí ruského kontinentálního šelfu.
To ovšem znamená, že by si Rusko teoreticky mohlo činit nároky na geologický průzkum dalších 1,2 miliónu čtverečních kilometrů arktické oblasti - a samostatně využít další velká ropná pole ležící mezi Čukotkou, Murmanskem a Severním pólem. To by ho nejen posunulo o další políčko ve hře o suroviny, ale současně jde o evidentní hrozbu pro dosavadní (téměř) totální hegemonii Spojených států nad arktickými oblastmi - která je shodou okolností jedním ze základních stavebních kamenů americké vojenské strategie.
Čtěte ZDE: Putin pevně sevřel kormidlo a mění kurz: Nastartuje ruský hospodářský zázrak? Odřízne od moci "Sorosovy" elity? Šéf "družstva podivínů" už opatřil Němcům Mercedesy. Evropa stojí na tunelu - a zdi se třesou
Americká armáda a ruské zbrojení
Samozřejmě, že USA nemají na pólu či poblíž základny. Těch je pomálu - zato se ovšem severními moři plaví dvanáct funkčních vojenských ledoborců, nepočítaje v to dva, které byly právě vyrobeny.
Spojené státy jsou stále v této oblasti daleko za Ruskem: to má dvaadvacet ledoborců a dalších devatenáct lodí schopných plavby v polárních podmínkách. Jenže zase jsou na tom USA lépe, co se týče atomových ponorek - tam vedou 41:25. A také mají v polární oblasti - konkrétně na Aljašce - tři pěší brigády po třech tisících vojácích. Dvě eskadrony letectva čekají na umístění na základně poblíž aljašského Fairbanksu. Krátce a dobře, americká armáda je zatím v Arktidě nejsilnější. Rusko v tomto ohledu zaostává.
Současné pokusy NATO a Západu vládnout geopolitice - spolu s posilováním americké vojenské přítomnosti kolem severního pólu - ovšem Rusko také vedly k militarizaci Arktidy. Nové “projekty” zahrnují:
- námořní základny v Zemi Františka Josefa a na ostrovech Nové Sibiře;
- pěchotní základny - chystá se vytvoření Severní arktické skupiny vojsk a dvou arktických brigád, a sice jedné brigády motorizované pěchoty se základnou v Murmansku a druhé, operující ze základny v Něnecké oblasti;
- pluk Severní flotily specializovaný na elektronickou válku - byl odvelen na základnu v Alakurtti poblíž Murmansku;
- pět radarových stanic ve Sredni, na Alexandřině zemi, Wrangelově ostrově, Južném a Čukotce;
- protileteckou obranu - systém Pantsir-S1 byl uzpůsoben pro fungování v extrémně chladných podmínkách
- zřízení Spojeného strategického velitelství Severní flotily, Arktických brigád, letectva i dalších zmíněných jednotek.
Lze vyvolat na pólu barevnou revoluci?
Americká přítomnost v Arktidě pro Rusko tedy neznamená jen hrozbu z hlediska plavby a zdrojů, ale také komunikačních satelitů a atomové obrany. Severní pól je už teď součástí amerického protiraketového deštníku. To potenciálně oslabuje geostrategickou pozici Ruska. A na to NATO spoléhá.
Problém je totiž v tom, že v Arktidě nelze provést “barevnou revoluci”, i když by tomu bylo NATO jistě rádo. Přesto však svou přítomnost v tomto regionu dá v příštích letech výrazně pocítit. Především tím, že se pokusí přímo ohrozit ruskou vojenskou přítomnost v Arktidě - a tím zprostředkovaně také střed a jih Ruska.
NATO pro všechny tyto cíle potřebuje baltské země. Iracionální očekávaní “invaze” do Estonska hraje v jeho skutečných plánech jen nepatrnou a sekundární roli.
Zdroj.
