Začalo to Bratislavou, účastí na pohřbu prvního slovenského prezidenta Kováče. Trochu jsem ho znal z dávné doby jako kolegu ve Státní bance československé, pak jako prvního slovenského polistopadového ministra financí, který chtěl pořád pro Slovensko nějaké výjimky (přesněji, on nechtěl výjimky, on chtěl, aby tyto požadavky naznačovaly nám v ČR, že společný stát nemůže existovat). Pak byl kolegou ve Federálním shromáždění, nakonec jeho posledním předsedou.
To, že se po svém získání funkce slovenského prezidenta (od Mečiara), s Mečiarem tvrdě rozešel, by nemělo zakrývat fakt, že v názoru na společný československý stát byl tvrdě na straně těch, kteří chtěli rozchod – daleko více než tehdejší slovenský předseda vlády Vladimír Mečiar. Lidé u nás to nevědí. Na Slovensku asi také ne. Do jeho prezidentování moc nevidím – měl jsem jiné starosti a on tehdy jednal nikoli se mnou, ale s Václavem Havlem. O nějaké idylce ve slovenské politice se v 90. letech určitě nedalo mluvit, ale nebylo to v žádném případě černobílé, nebylo tam v krystalické formě ztělesněné dobro a zlo.
Foto: Robert Hüttner, Deník Pravda
Říkám to proto, že takto bylo toto téma při pohřbu prezidenta Kováče dnešním prezidentem Kiskou nastoleno. Nemohu souhlasit ani s tím, že to bylo tak černobílé, ani s tím, že byl naprosto neznámým a bezprecedentním způsobem narušen pohřeb – smuteční mše v bratislavské (mimochodem, moc krásné) katedrále. Sedět v první řadě – jako dobrovolně přišedší host ze sousedního státu, jako někdo, kdo si vzhledem k mimořádnosti česko-slovenských vztahů netroufl, ač složitě odříkal dvě důležité akce, na pohřeb prvního slovenského prezidenta nepřijet – a být vystaven útočné, přepolitizované řeči, jsem si nezasloužil. A neměl jsem to zapotřebí.
Pohřby se mají respektovat. Troufám si říci, že jsem to při pohřbu prezidenta Havla, člověka, se kterým jsem nesouhlasil téměř v ničem, více než předvedl. Ze slovenského pohřbu jsem byl nejdříve rozhořčen, pak smuten.
Mou druhou krátkou cestou byl Brusel, a při ní představení knihy Stěhování národů, kterou jsme napsali s Jiřím Weiglem. Po německém vydání přišlo vydání ve vlámštině, v jazyce, který používá větší polovina Belgie a celé Holandsko.
Nemohu nezmínit jednu maličkost už z letadla. Systematicky nečtu – v současnosti – velmi prohillaryovský New York Times. Je to totiž zcela jednosměrné čtení. Kde zůstal symbol demokracie, staré, dobré USA? Chladným mne nechal antitrumpovský úvodník nositele Nobelovy ceny za ekonomii Paula Krugmana, který bohužel na ekonomii už dávno zapomněl. Ve svých častých, zcela politických článcích pouze zneužívá reputaci s Nobelovou cenou spojenou.
Fascinovalo mne něco jiného – americké blahosklonné vládnutí světu, naštěstí už jen západnímu. Hlavní komentář New York Times se jmenoval „EU by měla být ohledně brexitu pevná“. New York Times radí či spíše diktuje – Británii by nemělo být dovoleno, aby si vybírala, co si z pravidel EU ponechá! Považuji tyto názory, a jejich formu, za typickou americkou neomalenost. Oni, z New Yorku, trvají na „nedělitelnosti“ čtyř základních EU svobod. To je úžasná americká starost, snad by byl Trump jiný.
V Bruselu prší, což žádnému městu nepřidá. Navíc městu, ke kterému mám tak velikou ideologickou nechuť. Nejdříve jsem měl tiskovou konferenci v budově Vlámského parlamentu. Úžasná byla výzdoba – na obalu vlámského vydání knihy Stěhování národů je obrázek stěhovacích beden (či krabic) a oni těmito krabicemi vyzdobili celý sál. Totéž pak bylo při mé večerní přednášce. Mimořádný nápad.
Tisková konference byla milá a přátelská. To se nedalo říci o rozhovoru pro belgickou televizi a pro týdeník Knack. Obojí bylo apriorně, předpřipraveně nepřátelské – v televizi promítli před interview film z mého známého projevu v Evropském parlamentu, kdy řada poslanců opouští sál. Brusel je baštou EU, jeho mediální část určitě. Námitky proti vítání migrantů televizní moderátorka vůbec nechápe. (Říkala, že když chceme být členy klubu, musíme přijmout jeho pravidla nebo ho opustit. Namítal jsem, že za alternativu považuji změnit pravidla tohoto klubu.)
Sympatické bylo setkání s prezidentem Vlámského parlamentu, kterého – jako přesvědčeného Vláma – zajímal rozpad Československa. Mají však o tom pořád strašně zkreslené představy. A hlavně si myslí, že je jejich situace úplně jiná. V něčem je, v mnohém není.
Do Bruselu jsem byl pozván stranou Vlaams Belang (Vlámské zájmy), která pomohla s vlámským (tedy i holandským) vydáním naší knihy Stěhování národů. Má v čele nejmladšího předsedu parlamentní strany v Evropě – Toma Van Griekena – kterému právě bylo 30 let.
Večer tato strana uspořádala v parlamentu velmi přátelské a hojně navštívené setkání s mým projevem (k přečtení). Toto publikum, stejně jako já (a Jiří Weigl) cítí, že dnešní masová migrace je zásadním ohrožením evropské civilizace. Vystoupení dalších řečníků – z parlamentu evropského, belgického a vlámského – to zcela jednoznačně potvrzovalo. Při autogramiádě jsem podepsal více než 200 knih.
Z Bruselu, v podzimním dešti a s beznadějně neprůjezdnými ulicemi, nemám žádný pocit. Nechci ale být zaujatý. Začal jsem poznámkou nad New York Times článkem jednoho nositele Nobelovy ceny za ekonomii – Krugmana. Ráno v hotelu, ještě před cestou na letiště, jsem v bruselském deníku New Europe objevil podobný článek dalšího nositele Nobelovy ceny – Josepha Stiglitze (známého nepřítele naší transformace). I tento článek byl zcela protitrumpovský – dopuštěním toho, že je Trump ve „finále“ prezidentských voleb, prý začali Američané hrát „ruskou ruletu“. Profesor Stiglitz mne ve své politické agitaci nezklamal. Ještě nikdy.
Po dopoledním letu do Prahy a po přesednutí do auta jedu do saských Drážďan, kde opět přednáším o masové migraci a jejích důsledcích pro Evropu. Drážďany jsou městem známých protimerkelovských demonstrací, proto jsem zvědav.
Akce však byla zcela klidná a přátelská. Můj projev (německy na mé webové stránce) byl přijat velmi pozitivně. Nebyla to přímo akce AfD, ale řada jejích členů a příznivců tam přišla. Zdá se, že se i v Sasku rodí nezanedbatelná politická síla. V dnešních průzkumech veřejného mínění tu má AfD 22 %.
Druhý den jsem absolvoval hodinovou televizní debatu s jednou známou, dnes z německé státní televize „odstrčenou“ moderátorkou, pro jednu hamburskou internetovou televizi. Byl jsem fascinován, jak mi mluví z duše. Mluví o mediokracii, odmítá feminismus, internacionalismus považuje za větší nebezpečí než nacionalismus, atd.
Často mluvím o dedemokratizaci Evropy, protože Evropa nemá žádný demos, žádný lid, žádný Volk. To je má standardní formulace. Netušil jsem, že německý ministr financí, jeden z hlavních politiků současného Německa, Schäuble veřejně (a opakovaně) obhajuje názor, že pro demokracii v Evropě není potřeba Volk (lid), ale že stačí Bevölkerung (obyvatelstvo).
To je významná politologická inovace, samozřejmě děsivá. To je důležitý nákrok k přijímání migrantů do Evropy – rychle se stanou složkou Bevölkerung, složkou evropského obyvatelstva. Nic evropského – civilizačně, kulturně, myšlenkově – v nich být nemusí.
Drážďany – zejména jejich rozsáhlé vilové čtvrti – vypadají v podzimních barvách moc pěkně. Až bude – mělo by to být už 17. prosince – dokončena v Českém středohoří přerušená dálnice mezi Prahou a Drážďany, bude možné si tam zajet na kávu. Drážďany za návštěvu stojí.
Zdroj.
