Jednou za rok se schází Eurasian Council of Foreign Affairs, organizovaný - mimořádně schopným - ministrem zahraničí Kazachstánu Idrissovem jménem zemí střední Asie. Je složen většinou z bývalých evropských politiků - od rakouské (a EU) ministryně zahraničí Ferrero-Waldner k prezidentu Kwasniewskému, od bývalého britského ministra financí lorda Lamonta k srbskému B. Tadićovi, od Italů Martino a Frattini k Norovi Bondevikovi, atd. - vesměs moji dobří známí.
Zámek Cliveden House
Letošní setkání se konalo v překrásném zámku kdesi v Berkshire, na jihu Anglie, asi hodinu cesty autem od Londýna. Zámek byl postaven v roce 1666 a v posledních desetiletích byl přeměněn v luxusní hotel. Prostě stará, dobrá Anglie. Chtělo se mi tam spolu s Janem Vodňanským zpívat: „Tak jako ve staré Anglii, whiskey si do sklenky naliji.“ Jako by se nechumelilo.
Takhle to vypadá ve staré dobré Anglii
Ve Velké Británii se - v rozporu s výhružkami a varováními bojovníků proti brexitu - v běžném životě opravdu nechumelí. Všechno funguje jako kdykoli dříve. Přesto je všeobecný neklid. Mé první postřehy:
- propaganda, nikoli do reality zasazené úvahy, na obou stranách přetrvává, což normální lidi zneklidňuje. Před několika dny dostal Nobelovu cenu za fyziku Brit profesor Kosterlitz. Oznámil, že se vzdá britského občanství (nevím, jaké má jiné), protože jako vědec potřebuje volný pohyb po celém světě. Je možné, že tento vědec, jinak nepochybně inteligentní člověk, uvěřil, že brexit znamená omezení pohybu po světě? Pak asi moc inteligentní není;
- Británie otálí, nechce se jí do toho, neví, že se to dá udělat, jak ukázala naše zkušenost, velmi rychle a efektivně (my jsme za tři a půl měsíce od referenda, přesněji od voleb, měli na počátku října 1992 základní koncepční věci už dávno vyřešené). Oni nemají nic;
- britská ministerská předsedkyně Theresa Mayová dělá svá rozhodnutí bez nadšení a každý to vidí. Přijel jsem do Anglie několik hodin po jejím závěrečném projevu na konferenci Konzervativní strany v Birminghamu. Tento její projev nemohu interpretovat jinak než jako definitivní rozchod této - mnohým z nás - tak drahé strany s dědictvím Margaret Thatcherové. Téměř všichni lídři této strany to sice dělali celých 25 let, vyvrcholilo to Cameronem, ale slova paní Theresy jsou pro mne šokující. Je třeba pomoci dělnické třídě či pracujícím (working class), je třeba odsoudit kapitalisty, kteří systematicky zneužívají trh ke svému obohacování, je třeba přiznat, že stát dělá spoustu dobrých věcí (a není třeba ho minimalizovat), atd. atd. Můj závěr je, že s těmito názory mohla Konzervativní strana klidně zůstat v EU. Velmi by tam patřila.
Chvilkové posezení s panem velvyslancem Sečkou
Určitě také není náhodou, že rychle zareagoval stále mladý Tony Blair a pohrozil, že se vrátí do politiky, protože mu (a labouristům) Mayová vykrádá politický program.
Zajímavá byla skupina Britů na konferenci. Od vévody z Yorku (aby byla zastoupena královská rodina) po členy vlád a parlamentu. Vždycky mi někdo něco připomene. Lord Lamont byl ministr financí, s nímž jsem v říjnu 1990 - prvně v životě ve Velké Británii - podepisoval dohodu o ochraně investic. Prý jsem mu už tehdy řekl, že se mi EU zdá podobná komunistické RVHP. Docela mne to potěšilo.
Záběr z dopoledního jednání
Jack Straw, ministr zahraničí v éře Tony Blaira, neboli někdo, kdo by měl rozumět světu a Evropě, včetně střední a východní Evropy, se mne ptal, jaký byl v éře komunismu volební systém a jaké byly podmínky pro vstup nezávislých kandidátů do voleb. Řekl jsem mu, že žádné takové podmínky sice formulovány nebyly, ale za to byla jistota, že by po ohlášení své nezávislé kandidatury „nezávislý“ kandidát byl určitě hned po několika hodinách posazen do vězení. Prostota (a neznalost) těchto lidí je nekonečná.
Ve Velké Británii měli dvě referenda o odchodu z EU (původně z ES). Proměna názorů je úžasná. Konzervativec Lamont mi řekl, že v roce 1975 hlasoval „zůstat“, v roce 2016 hlasoval „odejít“. Labourista Straw v prvním referendu hlasoval „odejít“, v druhém „zůstat“. Oba byli špičkovými politiky svých stran. A ještě jsou. To by chtělo hlubší komentář.
Vlevo ode mne Lord Lamont, vpravo kazašský ministr zahraničí Idrissov
Něco se však mění. Obvykle jsem jediný, kdo bojuje s Maastrichtem, ale na konferenci byl hlavním bojovníkem proti Maastrichtu, tedy proti zásadnímu přehození výhybky vlaku evropské integrace, bývalý norský premiér Bondevik a nevyvolalo to u účastníků žádné velké protesty.
Bývalý italský ministr zahraničí a obrany Antonio Martino, člen klasicko-liberální Montpelerinské společnosti, kritizuje snahu o vyrovnávání státních rozpočtů, protože to prý vede ke snižování výdajů na obranu (!). Navíc je prý chybou, že v EU existuje 28 státních rozpočtů a výdajů na obranu, zatímco v USA je jen jeden (!). Čili Evropa se má podle něho plně unifikovat. To říká student Chicagské university (žák Miltona Friedmana) a ministr Berlusconiho vlád. Jeho kolega ve vládě Frattini zase naopak vysvětloval, že by bylo nerealistické zavést italskou ústavu v Afghánistánu, protože to tam nemůže mít žádný efekt. Pobavil jsem publikum poznámkou, že nevím, jak dobře je italská ústava uplatnitelná např. na Sicílii.
Démonizace Trumpa a Putina je přítomna všude. Část debaty byla na téma, co se stane, když Trump „comes in“? Obracel jsem to k otázce, co se stane, když Hillary „comes in“? Trval jsem na tom, že Amerika potřebuje změnu a že Hillary žádnou přinést nemůže. Kazašský ministr zahraničí protestoval proti spekulacím o Putinově snaze znovu vybudovat Sovětských svaz. Řekl, že Putin není tak hloupý, aby chtěl znovu budovat Sovětský svaz, že chce pouze loajální sousedy. To se mi zdálo být racionální úvahou.
Hospůdka v malé obci, ve které nebyl žádný migrant
Zahraniční cesty se mi více a více stávají jenom konferencemi. Žádné sightseein (prohlížení pamětihodností) - i když bydlet na anglickém venkově, na zámku z roku 1666, je samo o sobě to nejlepší sightseeing. Už ale asi nebudu moci tyto texty nazývat „Zápisky z cest“.
Ale možná ano. Mezi závěrem konference a odletem jsme měli čas na pozdní oběd v jedné malé „klasické“ anglické vesnici a hospodě. Slovem klasický chci říci, že tam nebyl ani jeden nový dům. Zaujaly mne dvě věci. V relativně chladném počasí pobíhaly venku děti v krátkých kalhotách a sukýnkách a s krátkými rukávy. Asi už se připravují na chladno, které nastane po brexitu. Byla tam i veřejná „louka“ (public medow) a podrobný návod k jejímu využívání. Nechyběl pokyn, že jeden člověk nesmí mít více než čtyři psy.
Zdroj.
