Maďarské referendum absolutní většinou hlasujících téměř jednomyslně odmítlo Bruselem diktované povinné kvóty pro rozmisťování islámské falangy (takřečení migranti) rovnoměrně do všech členských zemí. Rozehrálo tak další vlnu neklidu napříč strukturami Evropské unie.
Přestože málokdo očekával opak, je po Brexitu tento výsledek hlasování další fackou lidového odporu, již bruselský establishment inkasoval. I když byla účast v referendu o šest procent nižší, než požadovaných 50 procent, výsledek nikoho z evropských politiků a jejich médií nenechává v iluzích o loajalitě maďarské společnosti k bruselské diktatuře.
Skřípající záchranná brzda
Naoko se sice všichni snaží tvářit, že Orbán prohrál, protože prý voliči, kteří zůstali doma, vyjádřili „pasivní odpor“, (tak pravil jeden ze známých fantastů, lucemburský ministr zahraničí Jean Asselborn). Ve skutečnosti si ale dobře uvědomují, že výsledky referenda pro ně mají hned několik nepříjemných aspektů. A především již nemohou spoléhat na vítězství v žádném z plebiscitů, který by byť jen okrajově umožňoval vyjádřit nespokojenost občanů s Evropskou unií.
Na co naopak mohou evropští federalisté spoléhat, je klauzule, kterou se jim podařilo prosadit do většiny zákonů o přímém lidovém hlasování. Ta požaduje pro jeho platnost padesátiprocentní účast voličů. Toto zjevné znevýhodnění proti jiným typům voleb je určitou „záchrannou brzdou“, na kterou ještě s jistou nadějí mohou sázet, protože znechucení lidí s evropskou politikou je k volebním urnám zrovna nežene. Současně je však zvětšovacím sklem, v němž je zřetelně vidět neudržitelnost dvojakého přístupu k hlasu veřejnosti.
Čtyřiačtyřicet procent maďarských voličů, kteří se zúčastnili víkendového referenda, je totiž pořád o patnáct procent více, než kolik se jich zúčastnilo třeba voleb do Evropského parlamentu. V některých státech byla účast v posledních eurovolbách před dvěma lety ještě nižší. V České republice jen 19 procent, na Slovensku dokonce jen procent 13. A ejhle - k platnosti hlasování to stačilo. Nešlo totiž o žádnou závažnou otázku, jen o to, kteří soudruzi budou pobírat astronomické bruselské apanáže, a kteří ostrouhají.
Čtěte ZDE: Tři figurky na hřbetě umírajícího koně: zaprodanec, opilec a nevzdělanec. Pro koho pracují? Na summitu se hledaly "evropské hodnoty". Brusel je nadávka. Kam kráčíš, Evropo?
Kvílení z Bruselu
To všechno si uvědomuje velmi dobře i Viktor Orbán. Ihned po vyhlášení výsledků referenda oznámil, že nebude kličkovat a že 3,5 miliónu hlasů Maďarů pod stůl spadnout nenechá. „Můžeme být hrdí na to, že se Maďaři jako první v unii mohli vyjádřit k otázce migrace. V příštích dnech podám návrh na změnu ústavy. Vůli lidí musíme promítnout a zakotvit v ústavě,“ uvedl maďarský premiér po skončení hlasování.
Právě včlenění nepřijatelnosti uprchlických kvót do maďarské legislativy je pro Brusel hořkou pilulkou. Budapešť tím může naznačit cestu i dalším zemím, jimž se podaří zvolit do vlády příčetné politiky namísto kolaborantů. „Unie chce, abychom migranty vpustili, rozdělili je povinně mezi členské státy a o rozdělení má rozhodovat Brusel. Maďaři dnes tento návrh zvážili a odmítli. Maďaři se rozhodli, že pouze my Maďaři můžeme rozhodovat o tom, s kým chceme žít. Otázka zněla: Brusel, či Budapešť a my jsme rozhodli, že rozhodnout může výhradně Budapešť,“ prohlásil také Orbán.
To jsou slova, z nichž naskakuje kopřivka nejen bruselským bafuňářům, ale i jejich pěšákům v dalších zemích EU. Za všechny to vyjádřil jeden z nich, Jiří Pehe: „Pokud začne (Orbán) měnit ústavu, mohou se pro změnu divit maďarští voliči. Zejména ti, kteří se v referendu neobtěžovali hlasovat, čímž ho učinili neplatným. A 'divit' se bude i EU, protože Maďarsko přeci schválilo Lisabonskou smlouvu, na jejímž základě byly kvóty schváleny. Ústavní dodatek, který by zakázal EU něco, co už Maďarsko jednou EU svěřilo, a co je tudíž součástí evropského práva, nemůže nevést ke kolizi s Bruselem.“
Projev Viktora Orbána o imigraci u příležitosti oslav maďarského státního svátku
Jiřímu to myslí. Výsledky referenda opravdu okusují samotnou podstatu unijní diktatury, a nemohou tudíž nevést „ke kolizi s Bruselem,“ jak Orbánův salámový boj za navrácení státní suverenity své zemi Pehe nazývá.
Skoro až groteskně vyznívají řeči o „přiblížení se evropského projektu blíže k lidem“, které po Bratislavském summitu s takovým zápalem papouškuje premiér Sobotka, toho času ve Visegrádské čtyřce „bruselská spojka". Na druhou stranu - jeho zaryté mlčení na adresu maďarského referenda naznačuje, že si i on pomaličku začíná uvědomovat, že s mlžením kolem kvót už bůhvíjak dlouho nevystačí. Řeči o tom, že kvóty jsou „politicky mrtvou záležitostí“ a že od nich postupně Evropská unie upouští, jsou jen běžným předvolebním trikem, tedy lží. To Bohuslav ví.
Čtěte ZDE: Newyorská deklarace: Vyhodíš kvóty dveřmi, vrátí se ti oknem. Rozumkové už naslouchají šustění bankovek. Jak prezident pohovořil na Rockefellerově gruntě. Bude Zeman bombardovat Rijád a Washington?
Dlouhodobý plán
Vládci EU se po Brexitu jen na čas trošku stáhli, aby tolik nedráždili. Podstatná část evropské veřejnosti totiž začíná být alergická na cokoliv, co Junckerova parta předvede. Pochopitelně to neznamená, že by od povinných kvót Brusel jakkoliv ustoupil. Právě naopak. Jak připomněl tento týden jeden z hlavních drábů Angely Merkelové“, německý předseda Evropského parlamentu Martin Schulz, původce mnoha legislativních zločinů Bruselu: „Maďarské referendum o kvótách zpochybňuje platnost unijního zákonodárství.“ A znovu pohrozil, že to odpůrcům povinného přerozdělování osolí při tvorbě nového rozpočtu unie.
Jinými slovy, kvóty budou. A basta. A slovní ekvilibristika ministra zahraničí Zaorálka ani přitroublý úsměv Bohuslava Sobotky na tomto faktu nic nezmění. Ani rakouský ministr zahraničí Sebastian Kurz na tom nic nezmění. Ačkoli se před blížícími se odloženými prezidentskými volbami (v nichž podle průzkumů vede protiimigrační kandidát Svobodných Norbert Hofer) tváří vůči kvótám rovněž odmítavě.
Fakt, že jde o základní stavební kámen evropského vězení národů, včera v České televizi nepřímo potvrdil i analytik z Ústavu mezinárodních vztahů Jan Kovář. K velkému překvapení moderátora totiž zmínil veřejnosti nepříliš známou skutečnost, že kvóty na přerozdělování imigrantů byly připraveny v zásuvkách evropských lídrů už od roku 2000 - a jen se čekalo na vhodnou příležitost, aby byly uvedeny do praxe. Tedy dlouhých patnáct let před spuštěním migrační invaze.
Orbán si to uvědomuje - právě proto referendum vyhlásil. Maďaři otevřeli 19. srpna 1989 poprvé hranice na tehdy ještě proti dnešku víceméně svobodný Západ Němcům z NDR, čímž se dalo do pohybu celé domino. Budou to opět Maďaři, kdo cvrnknou do první kostky?
Zkusme být chvilku optimisty.
