Bývalý příslušník speciálních jednotek Jack Murphy zveřejnil na serveru sofrep.com (který je takovým neoficiálním zpravodajem jeho bývalých pobratimů) fascinující kus žurnalistiky. Zabývá se v něm přístupu amerických vojáků k úkolům, které plní v Sýrii. Začíná takhle:
“Nikdo tady tomu nevěří. Říkáte si: do háje s tím se vším,” vypráví bývalý Zelený baret o amerických utajených programech zaměřených na výcvik a vyzbrojení syrských militantů. “Každý v terénu ví, že jde o džihádisty. Nikdo z nás nevěří ani své misi, ani celému tomu plánu, vědí dobře, že jde jen o výcvik další generace teroristů. Tak radši sabotují, co mohou a říkají si: ‘Do háje s tím vším. Komu na tom sejde?’”
Proti Asadovi za každou cenu
Přesně tak. Murphy tvrdí, že příslušníci amerických speciálních jednotek nenávidí svoji práci. Jeho dlouhý článek je ovšem o mnohem více věcech, než této fascinující informaci, a vyplatí se jej shrnout. Je vlastně kronikou působení válčení CIA v Iráku a Sýrii, včetně toho, že CIA nedokázala či nechtěla vzít dostatečně vážně hrozbu představovanou ISIS, a toho, že se stále nechce či nemůže ISIS věnovat. “Boj” s ní přehodila na bedra vojenských speciálních jednotek a sama se obsesívně soustředí na jedinou věc - a tou je svržení režimu prezidenta Asada. Murphy píše:
"ISIS se dostala na radar CIA. CTC (Protiteroristické centrum CIA) se na organizaci zaměřilo, ale činilo to příliš řídce na to, aby to mělo jakýkoli měřitelný výsledek na bojišti. Ke konci roku 2014 měla CIA méně než 20 analytiků a zpravodajských důstojníků zaměřených na boj s ISIS. Na počátku roku 2016 nebyla situace o příliš odlišná. Podle několika zdrojů CIA prostě na ISIS “nezáleží”. Jako výmluvu používají to, že ISIS je prý armáda, spíš než teroristická organizace, což jim umožňuje přehrát celou záležitost na armádu, tedy na speciální jednotky a Delta Force.
V Sýrii je naprostou prioritou to, čemu někteří důstojníci z CTC říkají “dítě ředitele Johna Brennana”: odstranění Bašára Asada od moci."
Čtěte ZDE: Hlas z Washingtonu: "Raději válku než Trumpa!" Peresovi pohřební hosté, atomovky a neústupný Asad. Byli v bunkru mrtví agenti USA a Izraele? Američané hrozí Rusku terorismem již zcela otevřeně
Jedni jako druzí
Murphy detailně popisuje, jak se Amerika skrze CIA dostala do “války v zastoupení” se Sýrií. Všímá si přitom, že:
Rozlišit mezi Syrskou osvobozeneckou armádou (FSA) a al-Nusrá je nemožné, protože jde v podstatě o tutéž organizaci. Už v roce 2013 celé jednotky FSA zběhly k al-Nusře. Oficiálně si ponechaly označení v rámci FSA, ale jejich “sekularismus” je jen divadýlko, které jim pomáhá ke zbraním dodávaným CIA a Saúdy. Ve skutečnosti není FSA o moc více než zástěrkou al-Nusrá, která je zase napojená na al-Kájdu.
Fakt, že FSA rovnou předává americkou výzbroj al-Nusře, nepřekvapí, když si uvědomíme, jak hajdaláckou identifikaci možných teroristů v rámci partyzánských jednotek CIA provádí. Její identifikační proces se skládá z vyhledávání v několika zastaralých databázích, v nichž jsou navíc jedinci uvedeni pouze pod svým občanským jménem, které málokdy používají. Navíc jsou v databázích pouze osoby, které dosáhly věku, v němž se předpokládá bojeschopnost - už před lety, kdy byla data sesbírána.
Murphy v zásadě vysvětluje, že CIA naprosto nezajímá jaýkoli program boje proti terorismu. Namísto toho všechny své zdroje pumpuje do Syrské pracovní skupiny (Syrian Task Force), jejímž posláním je - správně, změna režimu:
“Brennan byl hybnou silou za projektem Syrské pracovní skupiny, která čerpala své zdroje z CTC/SI. ‘John Brennan ty ptákoviny kolem změny režimu prostě miloval,’ komentoval to jeden bývalý důstojník CIA. Jenže CTC/SI se zaměřuje na protiteroristické operace, zatímco Syrská pracovní skupina provádí spolu s Divizí speciálních aktivit (Special Activities Division, SAD) špionáž, vlivové operace a polovojenské aktivity. Jejím cílem je přitom změna režimu, a to včetně tajného vyzbrojování opozičních jednotek v Sýrii.”
Pochybné pravomoci
Kromě toho v Sýrii prý CIA zacházela s pozemními operativci ze SADu jako s partičkou nesamostatných nemluvňat. Pozemní jednotky SAD jsou složené převážně z bývalých příslušníků speciálních jednotek. Zatímco třeba v Afghánistánu dostaly tyto jednotky poměrně velké pravomoci a spolupracovaly s afghánskými komandy a místní rozvědkou NDS, v Jordánsku se operativcům SAD nevěřilo a nedostali kompetence k ničemu kromě pozorování a podávání zpráv. Mohli se tedy zeptat vůdců povstalců, kteří přešli přes jordánské hranice, jak se jim tam dole daří, ale to bylo asi tak všechno.
Když CIA nechtěla, musely při výcviku povstalců “zaskočit” Speciální jednotky (Special Forces), konkrétně jejich Pátá skupina, umístěná v Jordánsku a Turecku. Neměly za úkol boj s ISIS, ale cvičit Syřany, kteří se u nich nahlásili a chtěli se dát školit. Místo toho, aby bojovali po boku místních, cvičili tedy Syřany, případně k témuž účelu používali občany třetích zemí, hlavně Jordánska a Turecka.
Jenže příslušníkům Speciálních jednotek začaly brzy padat šupiny z očí. Jednou stížností bylo, že rekruti nejsou kvalitní, druhou pak především jejich v lepším případě pochybná loajalita.
Povstalci vědí, jak se Američanům prodat, ale občas jim to, jak se říká, ujede: “Vůbec nevím, proč lidí nemají rádi al-Nusrá!” řekl třeba jeden z nich americkým vojákům ve výcviku.
Čtěte ZDE: Doznání americké rozvědky: Válka v Sýrii musí pokračovat. "Chybičky" při bombardování nejsou náhoda. Říše divů a dohody o zemním plynu. Jaké "přehmaty" ještě přijdou do voleb? Co udělá Rusko?
Parta budižkničemů, teroristů a kriminálníků
Mnoho z jeho kolegů sympatizovalo veřejně s teroristickými skupinami jako al-Nusrá a ISIS. Jiní se zase absolutně nehodili k boji: ”Nechtějí válčit. Jsou to naprostí zbabělci. To je esence ‘umírněného povstalce’,” řekl autorovi článku jeden Zelený baret. “Je to prostě partička farmářů a pitomců, kteří se nedostali do ISIS a nechce je ani Syrská armáda.”
Mezi rebely, které společně cvičily americké a turecké speciální jednotky “o dům dál” Turecku, bylo “dobrých devadesát pět procent buď sympatizanty teroristických organizací, nebo rovnou jejich členy,” jak říká další Zelený baret, který byl s výcvikovým programem v kontaktu. Dodává: “Většina z těch, které jsme přijali do výcviku, naprosto otevřeně přiznávala, že jim ISIS ani trochu nevadí, a že mají problém s Kurdy a vládnoucím syrským režimem.”
Stejně jako milice cvičené v Jordánsku, i “turečtí” syrští příslušníci opozice nebyli vhodní pro boj. “Nemají to v krvi. Většina z nich jsou stejně kriminálníci.” řekl jeden ze Zelených baretů, působících v Turecku. Někteří “branci” prý vůbec nebyli Syřané. “Mezinárodní kontingent” se rekrutoval především z Iráku. Z jednoho z nich se nakonec dokonce vyloupl libanonský pašerák drog.
“Většina z těchhle hochů dostala školení o tom, co mají ve výcvikovém táboře říkat a opapouškují vám pár naučených odpovědí,” říká další člen speciálních jednotek. Tvrdí o sobě, že jsou “sekularizovaní” ale Američané dobře vědí, jak to je - fanatičtí stoupenci islámu totiž nekouří. Džihádisté jsou následovníci wahhábismu, který kouření zakazuje. A když si Američané jdou zapálit, dívají se na ně krajně pohrdavě.
Chaos a liknavost
Vztahy se samotnými Turky jsou, mimochodem, také extrémně komplikované. Ve výcvikových střediscích jsou i turečtí důstojníci a Američané musejí předstírat, že nespolupracují s Kurdy - zatímco další příslušníci speciálních jednotek a Delta Force jsou v podstatě součástí jednotek kurdských povstalců. Turci dělají, že o tom nevědí. Američané zase dělají, že nevědí o tom, že Turecko cvičí na severu země své vlastní džihádisty.
Turecko sponzoruje islámistické skupiny, jako je Ahrar al-Sham (o níž CIA vypátrala, že se k ní přidávají dokonce i Pákistánci), jejíž příslušníky cvičí a posléze vysílají do Sýrie skrz koridor Jarabulus. Při přechodu hranic turecké ozbrojené síly vysílají kódové označení “zhasnout” (lights out), aby pohraničníkům dali najevo, že mají nechat jednotky přejít hranici.
Pozoruhodné je, že dvojaký přístup prolíná celou armádou až k jejímu vedení:
Bedny plné zbraní a řady náklaďáků dodané Turecku pro Amerikou sponzorované povstalecké bojůvky chytají prach na základnách, protože se vedou spory o jejich vlastnictví i o zdroje financování. Rozkaz k výcviku povstalců je vydán, pak stažen a vydán znovu: Jeden den přijde rozkaz k výcviku, druhý den je stažen, třetí den přijde rozkaz: cvičit ano, ale pouze důstojníky.
Někteří ze Zelených baretů v akci věří, že tato pozoruhodná liknavost je způsobená tím, že i Bílý dům sám tuší, nebo ví, co v Sýrii ve skutečnosti dělá. “Syrským povstalcům” se zatím rozdávají zbraně - a zárukou loajality má být to, že závisejí na Spojených státech kvůli dodávce dalšího střeliva.
Čtěte ZDE: Vražedný "omyl": Americké letectvo v Sýrii otevřeně podporuje ISIL. Proč osleply satelity? Zbraně pro Tel Aviv a izraelský nálet na Kunajtru. Kdo se bojí Rady bezpečnosti OSN?
Fraška na Blízkém východě
Hra pokračuje a morálka vojáků v Turecku klesá na bod mrazu. Jeden ze Zelených baretů, často operující v turecké uniformě, popsal svoji práci slovy: “Prostě sedíte v kanclu vzadu, pijete kořeněný čaj a koukáte, jak Turci cvičí budoucí teroristy.”
Je jasné, že Jack Murphy ve svém článku neuvádí ani jedno jméno. To není překvapivé - těžko lze čekat, že se vojáci zvláštních jednotek budou pod vlastním jménem vybavovat s novinářem, i když jde o bývalého kamaráda ve zbrani. Kromě toho Murphy uvádí takovou záplavu detailů, známých jen zasvěceným, že není možné, že by si cokoli jen tak vyfabuloval.
Na závěr uveďme dva příklady z bohaté informační nadílky v jeho článku. První se týká velení amerických operací:
“Co se týče Sýrie, je velitelům Páté skupiny speciálních jednotek jasné, že nic jiného než ISIS k dispozici nemají. Ona jediná jim dává důvod k existenci a setrvání na Blízkém Východě. Původně se usadili v Jordánsku pod záminkou, že jsou tam aby zajistili zbraně hromadného ničení Asadova režimu, což je ovšem nesmysl, protože pro ten účel už mělo specializovanou jednotku Společné velitelství zvláštních operací (JSOC). O co se Pátá skupina snaží ve skutečnosti, je být první na místě, pokud by byla nařízena invaze do Sýrie.”
A druhý vysvětluje, že co se týče vojáků v poli, celá americká mise na Blízkém Východě se zvolna mění v švejkovinu:
“Příslušnici speciálních jednotek přidělených k operacím takzvaného Titulu 10 mají zatím pocit, že musejí předstírat aktivitu a přitom nedělat nic. Co také jinak? Ruce mají svázané - na své situaci těžko mohou cokoli změnit.
Mnoho z nich tedy alespoň aktivně sabotuje programy, které mají řídit. Zdržují je a nepracují. Dobře totiž vědí, že takzvaně umírnění povstalci jsou ve skutečnosti smečka teroristů. A už je nebaví na celé frašce spolupracovat.”
Zdroj.
