Počátkem června jsem byl v Berlíně u příležitosti německého vydání naší knihy Stěhování národů. Teď budou v Berlíně 18. září zemské volby (Berlín je země, stejně jako Praha kraj), tak se tam leccos koná. Spolek „pro udržení právního státu a občanských svobod“, který formálně nemá s AfD nic společného, ale je jí názorově blízko, mne pozval do Berlína k projevu na téma „Masová migrace a budoucnost Evropy“ (jeho německý text je na mé webové stránce).
Našel jsem tam vlídné, souhlasné publikum, radující se z toho, že někdo z „velké politiky“ má názory, které jsou jim blízké. V Německu prý nikoho takového nemají.
Dva prapory proti sobě
Troufám si říci, že jsem ve svém vystoupení nově naformuloval rozložení „bitevních“ linií v dnešní Evropě. Možná je to pro někoho nikoli nové, ale já to takto jednoduše nikdy neslyšel. Zkráceně a přeloženě do češtiny to proto ocituji: „na straně jedné, a to je moje strana, stojí svoboda, demokracie, suverenita národních států, patriotismus (či vlastenectví), cesty do ciziny a pobyty v cizině místo migrace, Hayek a freiburgská škola (německých ordoliberálů). Tato strana je relativně tichá, mírumilovná, zdvořilá a ochotná k diskusi.
Na druhé straně, a to jsou oni, je politická korektnost, multikulturalismus, masová migrace, paní Merkelová, pánové Juncker a Schulz, nedobrovolná a nespontánní unifikace, centralizace, harmonizace a standardizace Evropy, kontinentalismus a kulturní marxismus frankfurtské školy. Tato strana je autistická, arogantní, agresivní a monologická.“ Mimochodem, nepoužil jsem tam slovo AfD.
A ještě jednou mimochodem, při psaní této řádky těchto zápisků v autě mezi Berlínem a Prahou jsem pozvedl oči a polekal se obrovského pole obřích strašidel – desítek novodobých větrných mlýnů (symbolů zeleného náboženství).
Čtěte ZDE: Václav Klaus v Meklenbursku, bývalé NDR: Německo potřebuje skutečnou změnu. Merkelová se tváří, jako by se nic nedělo. Tlak režimu na skutečnou opozici je v Německu daleko větší než u nás. Co se stane 4. září?
Jak bylo v Berlíně
Za zmínku stojí okolnosti mého berlínského vystoupení – stejně jako už čtyřikrát v souvislosti s mými letošními kontakty s AfD. Kvůli atakům extrémní levice hotely a kulturní domy ruší těsně před datem akce smlouvy o pronajmutí sálu. (V Bádensku-Würtenbersku jsem v březnu viděl vytlučená okna sálu, kde jsem měl následující večer mluvit). Totéž zrušení – bez rozbitých oken – nastalo v Berlíně. Pořadatelé zvolili netradiční řešení – najali loď „Spree Comtess“ (Hraběnka ze Sprévy) a celá akce se dvě a půl hodiny konala na jedoucí lodi. Zážitek.
Na horní palubě lodi Hraběnka ze Sprévy.
Berlín je zvláštní kosmopolitní město, já ho ale nějak necítím a nemusím. Mému pohledu na svět neodpovídá. Je zelené (ideově), je batůžkářské (pro mne je to nešťastný symbol revolučního zvratu šedesátých let), je cyklistické (berlínská rovina tomu nahrává, ale do měst patří auta, nikoli cyklistika), je podivně – svou architekturou – moderní (měl k tomu svou vybombardovaností nadstandardní volný prostor), je tak nějak násilně či chtěně (či „že se to patří“) kulturní v podivném post-modernistickém stylu. Ale možná mu jen nerozumím.
Výhled na podobnou loď, která se jmenuje Princezna ze Sprévy.
V rámci oné tradičně berlínské kosmopolitnosti je zajímavé a neobvyklé, že je tam spousta ruských nápisů (a škol) – Rusové původně zbyli po NDR, ale přišli i noví, současní (v celé bývalé NDR je asi 1,5 miliónu Rusů, pro nás nepředstavitelné množství).
Z jízdy po Sprévě před zahájením mého proslovu.
Jde AfD po Angele?
Je před dalšími významnými volbami, ač Německo ještě nevydýchalo potupnou porážku CDU a Angely Merkelové od AfD v jejím rodném Meklenbursku-Pomořansku před několika dny. Při včerejší rozpravě v Bundestagu řekla kancléřka větu, která se objevila na prvních stránkách dnešních německých novin: „die AfD geht uns alle zu“ (snad „AfD nás ohrožuje všechny“, skoro se mi to ale chce přeložit „AfD jde po nás po všech“), což je pro AfD určitě dobrá reklama. Ušetřili peníze za spoustu billboardů.
S moderátorem debaty před jedním mostem.
Známý a velmi populární bývalý šéf německých Die Linke Gregor Gysi (psal jsem o něm ve svých zápiscích z konference ve Vídni v roce 2015, kdy jsme spolu měli veřejný, ne příliš souhlasný dialog) řekl: „Merkelová vytvořila AfD tím, že ‚sociáldemokratizovala‘ CDU. Pomohl k tomu i Schröder, když ‚odsociáldemokratizoval‘ SPD“. Gysi je chytrý, je to takový malý Bělohradský. Občas se trefí, je považován za nejbystřejšího a určitě nejzábavnějšího diskutéra německého parlamentu.
V Německu se dnes AfD všichni zabývají. Ministerstvo životního prostředí už dlouho připravuje svůj Klimaschutzplan (česky to zní ještě lépe – plán ochrany před klimatem) do roku 2050. Z toho, co se objevuje v médiích, je zřejmé, že bude zakázáno skoro všechno. Dnešní pointa je však jiná – vysoký úředník tohoto ministerstva dnes v novinách přiznává, že se ministerstvo bojí publikovat tento svůj plán, protože mají strach, že by to před volbami nahrálo AfD, která se – podle něj – tváří, že klimatickou hrozbu nebere vážně. (I v tom je mi blízká.)
Během projevu.
Jaké bude Německo?
V dnešních novinách se objevila řada článků o další „nové větě Merkelové“ z jejího včerejšího projevu. Vyřkla místo obamovského „my to dokážeme“ další perlu: „Deutschland bleibt Deutschland“. Čili Německo zůstane Německem, myšleno i přes masovou migraci. Má to možná hlubší smysl. Co zůstane? To „dobré“ z Německa nebo to horší?
Na závěr ještě tři detaily, nebo snad spíše zdánlivé detaily. Po mém projevu následovala – velmi přátelská – hodinová diskuse. Jeden z účastníků, a já myslím, že to vyjadřuje stále trvající frustraci Němců, řekl, že se hrozí nového antisemitismu, ale že jde tentokráte o „importierte“ antisemitismus. Celý sál (dolní kabina lodě) mu silně aplaudoval.
Část dolní kabiny lodi.
Velmi popletená pařížská OECD, která nepřetržitě vysílá do světa svá politicky korektní moudra, předala Německu svou studii o přínosech migrantů (oni to opravdu vidí jako přínos) se zajímavým nadpisem „Sprache wichtiger als Qualifikation“ (řeč je důležitější než kvalifikace), což je téměř úžasná programová diskreditace standardního školství. Můj starší syn tuto větu určitě ocení také. Konec konců, dnešní české školství také nechce učit standardní předměty, ale chce učit hlavně angličtinu. Zdá se, že vítězí teze, že se nic věcného učit nemusí.
A nakonec jedna – opět zdánlivá – maličkost, která je však přímo symbolem nového feministického, zeleného, rovnostářského, po německu sport velebícího pohledu na svět. V ranní berlínské dopravní špičce (a dopravním chaosu tisíců aut a kol jsme dali přednost chodkyni a téměř ji srazil vedle nás rychle jedoucí cyklista, který jí přednost nedal) proti nám jela na kole žena, která měla v jakémsi kočárku před sebou dvě malé děti a na prsou dítě třetí. To není výraz zoufalé sociální situace této ženy, to je od ní záměrná agresivní symbolika.
Skoro se bojím na závěr říci, že právě tato momentka je pro mne shrnujícím symbolem této mé krátké návštěvy Berlína.
Institut VK
