Při své nedávné návštěvě v londýnském, M. Thatcherovou založeném Centre for Policy Studies jsem mimo jiné dostal jimi vydanou studii Tima Morgana [1] nazvanou „Hledání změny a nového začátku“, kterou jsem téměř se zatajeným dechem přečetl při zpátečním letu z Londýna do Prahy. Měl jsem pocit, že mi mluví z duše a že je o nás. V úvodním shrnutí autor říká:
- vládnutí není management,
- aby jakékoli změny získaly veřejnou podporu, musí být podepřeny jasnou ideologickou vizí,
- Velká Británie radikální změnu nutně potřebuje a tu může udělat jen populární, veřejnost inspirující vláda,
- britské koaliční strany žádnou zřetelnou ideologii nepřinášejí a navíc nevypadají jako příliš kompetentní,
- v centru takové ideologie musí být výzva k záchraně kapitalismu,
- bez takového programu Velká Británie bude pokračovat v ekonomickém a sociálním sestupu.
Neboli, Tim Morgan dnešní problém obrací k ideologii, ke změně myšlení lidí, k „intellectual battle“, k rehabilitaci kapitalismu, k nezbytnému rozchodu s minulostí. V podstatě něco podobného jsem napsal před půl rokem do závěrečné kapitoly své knihy „My, Evropa a svět“, v níž jsem také hledal „úkol naší doby“. Pro nás, ale i pro celou Evropu.
Před několika dny jsem dostal do ruky 2. číslo letošního dvouměsíčníku „CATO Policy Report“, kde se vrátili k letošnímu lednovému úmrtí nositele Nobelovy ceny za ekonomii Jamese Buchanana (kterému jsem věnoval článek v časopise EURO, 11. února 2013, ZDE) jednoho z největších a bohužel už téměř posledních klasických liberálů současného světa. Vyřešili to tím, že přetiskli Buchananův 13 let starý článek (The Wall Street Journal, 1. ledna 2000), který měl název „Zachránit duši klasického liberalismu“.
Buchanan v něm, v okamžiku zrodu nového tisíciletí, připomínal beznaděj 50. let a tehdejší naprosté vítězství myšlenek socialismu a „big government“, kdy někteří jeho kolegové dokonce zformulovali jako minimalistický cíl klasických liberálů „saving the books“. Hayek to prý tehdy rozšířil na tezi „saving the ideas“.
I v roce 2000, tedy před tragickým obdobím vítězství blairismu a bushismu, politické korektinosti, alarmistů globálního oteplování, Barrosa, Rompuye a paní Ashtonové, ale i našeho havlismu všech hlavních českých politických stran, Buchanan říká, že se liberálům ve 20. století nepodařilo „prezentovat svůj ideál“ a přesvědčit o něm veřejnost.
Buchanan tvrdě a nemilosrdně rozlišoval mezi Reaganem, který takový ideál měl a přesvědčil o něm americkou veřejnost, a Bushem (starším, bylo to před prezidentskou érou jeho syna), který nic takového nechápal (Buchananův výrok „remained illiterate“ je však dost tvrdý) a domníval se, že stačí jistý pragmatismus. Buchanan vizi, ideál považuje za nezbytnost. Bez nich vzniká vakuum, které je rychle zaplněno jinými idejemi.
Myslím, že jsme v České republice (ale i v celé Evropě) ve stejné situaci. Na počátku 90. let jsme takovou vizi do české veřejnosti vnesli, ale od té doby se ztratila, vyhasla. Dnešní představitelé tzv. liberální pravice nic takového do naší země nevnášejí. Bez toho ale žádná změna není možná. Bez toho definitivně zvítězí socialismus (v různých převlecích a s různými zavádějícími názvy) a spolu s ním potlačování individuální svobody ve prospěch nejrůzněji sestavených, ale často jen virtuálních „kolektivit“.
[1] Tim Morgan, The Quest for Change and Renewal, CPS, Londýn, červen 2012
