Česká média přinesla pozoruhodnou a z mnoha pohledů až úsměvnou zprávu. Novopečený romský politik Miroslav Tancoš prý formuje novou, levicově orientovanou, etnicky definovanou, stranu, na kterou získal sponzorský dar z Velké Británie ve výši dvou milionů českých korun. Identitu dárce přitom předseda připravované Romské demokratické strany (RDS) odmítl médiím sdělit. Za to jej ostře zkritizoval jiný romský politik, jmenovec, nikoli příbuzný, Tancoš Josef, poslanec ČSSD.
Já ne, já ne, to ty, to ty
Na adresu předsedy chystané strany Josef Tancoš uvedl: „Měl by své sponzory odkrýt“. Zalitoval rovněž zbytečné roztříštěnosti sil, neboť podle něj je prý „ lepší prosadit se ve struktuře stávajících stran“ . Sám ale byl, před svým vstupem do ČSSD, otcem zakladatelem vlastního politického uskupení nazvaného Romská demokratická sociální strana. To však bylo před časem z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušeno z důvodu nedodání finanční zprávy.
Kupředu levá?
Dopady ekonomického vývoje dnes sice ladí značnou část veřejnosti na levicovou strunu, verbální přestřelky dvou Tancošů mohou nicméně jejich voliče poněkud zmást. To mě, samo o sobě, nijak netrápí, k politické levici mám daleko, trápí mě nicméně tři zřejmé, leč mediálně tabuizované aspekty celé věci.
Prvním je ambice kohosi v Británii právě takovýmto způsobem ovlivňovat politickou scénu u nás. Druhým je pikareskní podoba sporu dvou Tancošů, která nešťastně nahrává obvyklým stereotypním představám. A třetí, nejzávažnější, stránkou věci, u níž se trochu pozdržme, je fakt, že oba zmínění politikové (ve svých výše zmíněných aktivitách poměrně explicitně) sázejí na spojení národní a sociální karty, což je věru třeskavá směs.
Jazyk, kapsa …
Obhajoba národních zájmů je jednou věcí, sociální problematika věcí jinou. Obě témata jsou v politice legitimní, nepatří však dohromady. Národ, i národnostní menšinu, přece tvoří lidé v různém postavení, kteří ovšem mají společné jazykové, kulturní , případně i státoprávní zájmy. Vědomí těchto společných zájmů může mimochodem významně pomoci při překonávání sociálních barier a zabraňovat stále nebezpečnější infekci sociální nenávisti. Také obhajoba sociálních zájmů má samozřejmě své místo a v demokratickém systému se realizuje politickým soupeřením mezi levicí a pravicí.
… a guerilly
Nešťastnou záležitostí ovšem je zmíněné spojení národní a sociální otázky takříkajíc v jednom pytli. S ohledem na charakteristiku národa, ať již v ryze etnickém či politickém smyslu, jako společenství zahrnujícího všechny sociální vrstvy, je jasné, že nacionálně-sociální spojení je jaksi umělé a instrumentální. V podobě německého nacismu vyvolalo 2. světovou válku. V podobě radikálních hnutí za práva menšin verbuje rekruty teroristických uskupení, baskickou ETA počínaje a rudými kurdskými bojůvkami konče.
Nebratrskost, nerovnost a nevolnost
Jakýkoli český politik, který by se pokusil založit svou veřejnou činnost na podobném nacionálně-sociálním spojení, by nepochybně ihned obdržel mediální cejch jako „neonacista“. U romských politiků, a jejich projektů, to ovšem nevadí.
Pravidla, zákonná i společenská, musí platit pro všechny, nebo je brzy nebude brát vážně nikdo.
Démon pozitivní diskriminace deformuje veřejný prostor, bere slovům smysl a zakládá zbytečné nespravedlnosti (a z nich plynoucí nenávisti). Exemplárním příkladem je rozhodnutí Vrchního soudu v Praze snížit romskému násilníkovi z Krupky, který před časem téměř utýral dvanáctiletého chlapce za to, „že je bílej“, výši trestu na pouhých pět let vězení.
A to už jsou věci, které člověku, ať je „bílej“ , Rom nebo Anuita, lhostejné být nemohou a nesmí.
Třetí možnost není dána
Pravidla, zákonná i společenská, musí platit pro všechny, nebo je nebude brát vážně nikdo. Buď by tedy média hlavního proudu, jakož i lidskoprávní aktivisté, politoložky a podobní broučci, neměli ponechat aktivity „romské levice“ bez kritických komentářů, nebo by si je měli ušetřit i tehdy, až u nás vznikne nějaká „Bělošská demokratická sociální strana“.
Trvalé užívání dvojího metru a každodenním peskování majority už není udržitelné. Nemůže totiž být ničím jiným, než matkou budoucích katastrof.
