Jean-Claude Juncker, předseda Evropské komise (vlády), kritizoval Evropskou unii! Taková zpráva vypadá jako hodně hloupý vtip. A vlastně také je. Abychom však dosah tohoto málo vídaného jevu docenili a pochopili, je nutno se na něj podívat trochu blíže.
Juncker je momentálně nejvyšší vládce našich osudů. Formálně. Ve skutečnosti se zdá být každému jasné, že Evropské unii vládne Angela Merkelová, nebo jakýkoli jiný německý kancléř. Ani tak to ale není. Z pozadí totiž tomu všemu marasmu, rozkladu a rozpadu velí Velký Bratr z druhého břehu Atlantického oceánu.
To je důležité připomínat, protože, je stále ještě jen málokomu známo, že existuje takzvaný „kancléřský zákon“ (Chancellor Act), jímž od konce II. světové války uplatňuje Washington svá okupační práva v poražené „Třetí říši“ Adolfa Hitlera. Němci si sice mohou ve svobodných volbách demokraticky zvolit koho chtějí, ale před inaugurací nového šéfa vlády putuje kancléř(ka) ke schválení prezidentovi USA. A co z toho pro Junckerovu „sebekritiku“ plyne? Vlastně vše.
Čtvrtá říše
Tato podivná německá „demokracie s americkým právem veta“ existuje dodnes. Nic proti tomu. Němci (pán Bůh zaplať) prohráli válku. Sovětský svaz, který se na tom vedle Američanů nejvíce podílel, přinesl největší oběti a postaral se (u Stalingradu) o fatální obrat v Hitlerově světovládném tažení – narozdíl od Velkoněmecka – na mapě světa již není.
Ostatně ještě před rozpadem SSSR se Sověti svého „podílu na kořisti“ nepochopitelným gestem Michaila Gorbačova „za hubičku“ vzdali. Poslední sovětský vůdce přihodil Američanům do imperiálního balíčku svou okupační zónu (NDR) a souhlas se „sjednocením Německa“ – za napůl úst daný slib, že NATO se neposune do bývalých zemí sovětského bloku, k ruským hranicím. Chacha. Jen Margareth Thatcherová, tehdejší premiérka Velké Británie to označila za šílenství, kterým vzniká „Čtvrtá říše“ – a tím také opakování fatálního ohrožení Evropy.
Thatcherová vášnivě oponovala německému a francouzskému „motoru“ stále rychlejší a hlubší integrace. Po sjednocení Německa v lednu 1990 ji to (v témže roce) stálo politický krk. Její nevděčnou štafetu (spolu s ústrky, zesměšňováním a skandalizací) převzal v celé Evropě toliko Václav Klaus.
O tři roky později (Maastrichtskou smlouvou, 2003) vznikla Evropská unie, kterou dnes zámořská mocnost, skrze svůj mocný německý protektorát, zpoza kulis zcela ovládá. A právě z této unie, před níž „železná Maggie“ tolik varovala, chce Británie nyní vystoupit. Přesněji řečeno bude o tom hlasovat v červnovém referendu.
Oficiální kampaň k lidovému hlasování začala před pár dny. Nic takového jako „Brexit“ ovšem nemohou vládci nejdemokratičtějšího impéria ve známém vesmíru samozřejmě připustit. Zatím na to jdou po dobrém. Strašit Brity a lobbovat za jejich setrvání v americkém protektorátu přijíždí do Londýna Barack Obama. A pro forma se tedy do téhož musel vložit také šéf komisařů EU Jean-Claude Juncker. Něco moc pěkného tím ale přece jen dokázal.
Čtěte ZDE: Válka elit proti veřejnosti se stupňuje: Arogance totalitní moci probudila obra. Kavárna vede kampaň pro kandidáta, který není. Kuny v kurníku řádí. Na západní frontě neklid. Všeho do času
Jak na to?
Učinil tak totiž příznačně, jak se na dědice Sovětského svazu „s lidskou tváří“ sluší a patří: konstruktivní sebekritikou: Náhle ho napadlo, že Brusel prý příliš zasahuje do života jednotlivých států, trochu moc reguluje (diktuje zákony) – a vůbec by asi bylo dobré uvažovat o tom, zda některé pravomoci nevrátit zpátky na úroveň provincií – aby se lidem více „líbil“. Říci tohle někdo jiný, je okamžitě ocejchován jako nepřítel unie, což je ostatně už dnes trestné. Václav Klaus to sice po celé Evropě říká již dvacet let, ale momentálně není v žádné politické funkci, tak ho můžeme ignorovat.
Mediální mainstream nicméně uctivě žasne: Proč takové gesto ten velký pán asi udělal? Přitom ví (jako všichni), že je to jednoduché. Primitivní podvod jako vždy. Tento papaláš, správce „brežněvovských tradic“ a zapřisáhlý federalista, sdílí přece s Angelou Merkelovou stejnou utkvělou představu: Rychlé a definitivní zničení národních států, k čemuž je nutno – pomocí migrantského stěhování národů – geneticky, duchovně a sociálně namixovat „nového evropského člověka“.
Kvóty budou – a basta!
Že se to nedaří? Že se stále větší a větší masy veřejnosti v jednotlivých státech (zatím ještě existujících, ač bez hranic) bouří? Žádný problém. Nejde to silou? Půjde to ještě větší silou. A předvedl nám to hned dnes na jednání ministrů vnitra o nových „povinných kvótách“ pro migranty. Jednání to bylo tak skandální, že ministr Chovanec za sebe raději poslal jen náměstka, aby neutrpěla jeho pracně budovaná image „odbojníka“.
Dozvěděli jsme se – žádné překvapení – že kvóty budou – a basta! Zatím se sice z taktických důvodů odkládá rozhodnutí, že „azyl“ bude udělovat centrálně nový bruselský úřad, jenž současně určí, do které země bude ten který „příchozí“ distribuován. To by přece jen bylo moc kách, zatímco správná je osvědčená salámová metoda postupných povelů. Zatím musí stačit povinný přerozdělovací „mechanismus“, který se prý spustí, když některá země bude „čelit příliš velké vlně“ vetřelců.
To jest kdykoli, protože žádná snaha je na kontinent nepustit, se samozřejmě nekoná. Smlouva s Tureckem je přece pouze k tomu, aby Erdogan dostal další miliardy na válku proti Sýrii a nádavkem volný vstup pro milióny muslimů bez víz. A naši stateční vládní hrdinové už ujišťují, že prý budeme bedlivě zkoumat každého migranta, kterého nám přidělí, zda pro nás nepředstavuje „bezpečnostní riziko“. Toto je ona Junckerova „sebekritika“ v praxi.
Proč vůbec?
Něco ale udělat musel, aby dal najevo, že vůbec bere na vědomí to pitomé referendum... Vlastně dvě. První (v Nizozemí) dalo před pár dny jeho „evropské vládě“ tvrdou ťafku, když odmítlo asociační smlouvu s Ukrajinou. Ta „smlouva“ stojí na počátku státního převratu v Kyjevě a celé následné uměle vyvolané krize na hraně války s Ruskem. Lze si myslet, že to byl dostatečně jasný vzkaz Junckerovu Bruselu?
Žádný problém. Na to se můžeme z vysoka vyhledět, dal najevo Brusel, když společně s komedií kolem sebekritiky oznámil zrušení víz pro Ukrajince. Jen ať se vydají milióny (majdanskou juntou) ožebračených a vyhladovělých lidí do EU! Ať si užijí hlavně země střední Evropy, které se zatím migrační apokalypse relativně úspěšně bránily. Především k nim budou směřovat hladové davy bez víz – takže ani žádný případný plot tomu nezabrání. Ještě budou žebronit, abychom si pár ukrajinských doktorů a inženýrů vytáhli do Německa...
S tím druhým referendem je to ale složitější. Když už neměl Velký Evropan Cameron jinou možnost, než ho vyhlásit (což je ostatním malým Evropanům po smutných zkušenostech už dávno zakázáno), bylo třeba mu dát najevo jakousi „solidaritu“. Pobruselsku. Lží, předstíráním, žvastáním. Britové se stejně neodváží „odmávnout“ své sbohem – a pokud přesto, bude hodně dlouhé. Následuje další opravné referendum, či něco na ten způsob. Cokoli. Neuniknou.
Čtěte ZDE: Konečné řešení „české otázky“: Tradičně přichází mráz z německého kancléřství. Český podvodníček v křesle premiéra doufá, že jsme idioti. Plán, jak nám zavřít „maďarskou cestu“ a otevřít hranice migrantům. Mají z nás strach
Ani dobrý den
Junckerovi a jeho (sou)druhům – kromě výše zmíněného odhodlání – nelze totiž věřit ani Dobrý den. Báječně to předvedla jejich vazalka, „naše“ komisařka Věra Jourová, když v ČT 24 čelila uctivým otázkám moderátora.
Ptal se jí, co si o „sebekritice“ šéfa rudých komisařů máme myslet. Ale to přece není nic nového, ujistila s úsměvem s. „komisařka pro spravedlnost“ (nic ironičtějšího už jí asi vymyslet nešlo). Komise prý naopak dělá vše pro to, aby zákony a nařízení Bruselu nepřibývaly takovým tempem jako dosud. Je jich přes devadesát tisíc, takže rekordní stovky by mohly dosáhnout nikoli letos, ale třeba až příští rok či dva. To je, panečku, pokrok! A ona sama mezitím připraví „balíček“ na podporu rodin (které tak úspěšně homo a gender agendou Bruselané likvidují).
Její šéf (tak se o Junckerovi vyjadřovala) také prý trochu ubere. Kvantita, jak praví Marx, se prostě změní v kvalitu: Sjednocení daní, bankovní unie, společná „vízová politika“ a přerozdělování migrantů podle „spravedlivých“ povinných kvót. Za 600 tisíc korun měsíčně (plus ještě cca 120 000 takzvaných náhrad), které z daní evropských poplatníků naše „rudá komisařka“ bere, to není tak zlý výkon. Ostatně ví, že i když z „Komise“ jednou odejde, bude po tři roky dostávat ještě polovinu toho všeho a od šedesáti let se jí totéž změní na doživotní penzi. No aby pro to něco nekvákla!
Možná někoho překvapím – ale já jsem s tím vším docela spokojen. Ukazuje to nad jiné přesvědčivě, že tihle naši dobrodinci žijí už tak neprodyšně uzavřeni ve svém bruselském skleníku, že k nim stále mohutnějící rozhořčené hlasy „ulice“ už ani jako vzdálené varovné echo nedoléhají. A proto papiňák „kotle národů“ hustí svými zvěrstvy dále a dále a dále....
Co se stane pak? To lze předpovědět dosti přesně. Nezměnitelné zákony fyziky platí přeneseně i v politických souvislostech. A to je asi jediná reálná naděje, kterou máme.
Britské lidové hlasování, kvůli kterému se soudruh Juncker namáhal sehrát trapnou sebekritickou etudu, to určitě není, ať už dopadne jakkoli.
To referendum.
