„Řecko nechalo před pár dny zatknout dva české aktivisty, kteří v uprchlickém táboře Idomeni nabádali uprchlíky k nelegálnímu překročení hranic s Makedonií.“ Tolik stručná zpráva serveru ČeskoAktuálně.cz.
Nic zvláštního nebo překvapujícího, mávl by leckdo rukou. Zrovna minulý týden přece zatkli v Idomeni za totéž nějaké Španěly. O ten samotný fakt, že v tom jedou i Češi tu ale nejde. Problém je obecnější. Ruku na srdce – také se vám už při pouhém zahlédnutí slova „aktivista“ tak nějak zatmí před očima a kudla v kapse má snahu se samovolně otevřít? Není divu. Protože čeho je moc, toho je příliš.
Ano, takzvaní aktivisté… Nikým nevolené a nikým o nic nežádané skupinky podivných lidí placených z podivných zdrojů, které se teď vynořují po celé Evropě jak houby po dešti. Bojůvky, které se v posledních měsících už ani nenamáhají skrývat, na čem pracují. Že usilují o rozvrat Evropy, evropského způsobu života, o rozbití tradiční společnosti..
Přiznejte si, že vám také pijí krev. Není špatnosti, zvrácenosti či škodlivosti, kterou by svým křikem a mediálním rambajsem neprotlačovali. Pojďme se tedy na jejich úlohu podívat pozorněji. A pokusme se ji, se znalostí historie posledního čtvrtstoletí, zasadit do širšího rámce.
Obskurní spolky aktivistů
V první fázi jejich působení v ČR, v devadesátých letech minulého století, bylo jejich cílem (ze západního zahraničí štědře dotovaným) podlomit či alespoň pozdržet poměrně slušně nastartovaný ekonomický vzestup naší republiky. To byla doba oněch „hrdinných“ přivazovačů ke stromům, rozohněných matek (otevřeně a přiznaně placených z Rakouska) bouřících proti dostavbě Temelína a odhodlaných bojovníků proti výstavbě čehokoli, dálnic obzvláště.
Dařilo se jim. Nikdo soudný by tehdy neuvěřil, že například dokončení dálnice do německých Drážďan půjde pozdržet o víc než dvě desetiletí a prodražit o nespočet miliard. A že to dokáže skupinka podivínských, v praktickém životě zdánlivě neuplatnitelných osob. Obskurní spolek čítajících v jednu dobu pouhých 18 registrovaných členů.
Dařilo se jim, protože media tehdy slyšela (přesněji musela slyšet) na veleušlechtilé fráze, kterými se tyto existence a spolky zaštiťovaly. Nikoho by také nenapadlo zkoumat původ peněz, za něž se to vše dělo. Nikoho, kromě několika rýpalů, kterým se ale snadno ucpala ústa řečmi o milovnících starých pořádků. Zaregistrovali jste, na co tehdy „bojovníci světlých zítřků“ útočili nejvíce? Byly to v podstatě hlavní symboly moci, síly, bohatství a prosperity naší civilizace. Atomová energetika, těžký průmysl, zbrojní výroba, komunikace a výstavba infrastruktury…
Čtěte ZDE: Tichý teror bez samopalů a výbušnin: Spojenci rozvratu mezi námi. Žijí z našich peněz. Chtějí nás zničit a smějí se nám do očí. Bělí mozky už i dětem. Dokdy si to necháme líbit? Je třeba otevřít druhou a třetí frontu
Nový vítr do plachet
Po vstupu do EU přešly tyto „nevládky a neziskovky“ k jiným agendám. Politiku deindustrializace a řízeného zaostávání naší vlasti už mohly přenechat Evropské komisi. Vrhly se proto na další pole, v kterém bylo třeba dohnat takzvaný Západ. Na oslabení a rozvrácení přirozeného způsobu života.
Kolik se tehdy vyrojilo ochránců zvláštních práv žen, menšin, postižených, odlišných. A opět, pod veleušlechtilými záminkami o „ochraně slabých a zranitelných“, prosazovali a tlačili nepřirozené, nenormální a hlavně nespontánní chování. Už zase měl člověk přemýšlet, zda se to či ono smí a hodí. Zda si to může ve svém postavení dovolit. A když nepřemýšlel, ucpávala se mu ústa řečmi o sexistech, machistech a časem už i fašistech.
A když zmatená společnost těm křiklounům dále ustupovala, ještě přitvrdili. Přidali homo, gender agendu a multikulturalismus. Vše cizí, jiné, odlišné a hlavně ne-normální a ne-tradiční bylo in. Kdo to nechtěl chápat byl už rovnou nácek a fašista.
Tak proběhla druhá z přípravných fází plánované invaze. Po oslabení ekonomické základny bylo nutno podlomit základy společenské smlouvy, soudržnosti a sounáležitost občanů. Obrat obyvatelstvo o co nejvíce jistot, počínaje rodinným zázemím, normálními vztahy na pracovišti, klidem v obci, předvídatelností neznámých ale v zásadě podobných spoluobčanů…. a konče ochranou práva, státu a státního území.
Při pohledu zpět vidíme, že se snažili. Ale výsledek přece jen nebyl úplně takový, jako v západní Evropě. Takový, jaký si jejich chlebodárci přáli. Důvody jsou v zásadě dva. Prvním je nedostatek času. Západní Evropu takto rozkládali o několik desetiletí déle. V podstatě o dvě generace. Druhým důvodem, proč vše neklaplo tak, jako třeba v Německu, takže zdejší lidé spontánně a upřímně (alespoň v první fázi) nevítali nájezdníky, byla naše zkušenost s totalitou. Respektive z ní vyplývající zásadní, hluboce prožívaná a do morku kostí zažraná skepse ke všem nepřirozeným, nenormálním a utopickým ideologiím.
Skutečnost bez příkras
Ale zpět k současnosti. Dlouho plánovaná invaze už probíhá, a „aktivisté“ a „nevládky“ tak mohli odhodit masky a proměnit se v otevřeně podpůrné, logisticko-organizační jednotky islamizace. Podívejte se pozorně do tzv. uprchlických táborů. Podivní chlapci a děvčata tam před kamerami rozdávají „uprchlíkům“ vodu, potraviny a hračky. S ustaraným výrazy prosí o další pomoc pro ubohé… A jak je to mimo kamery?
Tak třeba v Calais. Tam letos, 23. ledna, asi pět desítek migrantů bez dokladů proniklo (za použití značné míry násilí) na trajekt mířící do Doveru. Tenhle incident vyvolali, podle deníku The Times, „aktivisté“ z různých evropských zemí, nejčastěji však z Británie, kteří se už delší dobu vyskytovali v okolí terminálů i vjezdu do Eurotunelu a nejrůznějšími způsoby podněcovali a popichovali běžence ke střetům s policií. Mělo jít o příslušníky mezinárodní organizace No Borders (Bez hranic), která prý „věří v absolutní svobodu pohybu.“
Nebo v Idomeni. Tam 14. března překonalo několik stovek „migrantů“ pohraniční řeku a proniklo do Makedonie. Televize byla plná záběrů davu překonávajícího divoký proud řeky za pomoci lana, napjatého mezi oběma břehy. Komentáře přetékaly účastí a mladičké moderátorky neskrývaly hluboké, opravdové rozhořčení nad zbytečným utrpením, které ti ubožáci musejí podstupovat, aby si splnili svůj evropský sen… Jen to podstatné nám, asi z vrozené ostýchavosti nesdělily. Migranty k tomu vyprovokovali evropští "aktivisté". Rozdali tisíce letáků s mapou nové, „bezpečné“ trasy, a vedli pak ochotné k řece. I to lano na druhý břeh měli už připravené. A těch novinářů! Na některých záběrech zdáli je vidět více lidí s foťáky než těch brodících se řekou…
Anebo z poslední doby. Na jiném místě makedonské hranice teď probíhají dramatické střety pohraničníků a davu migrantů, za použití slzného plynu a oslepujících granátů. Schválně: Kdo to organizuje? Ano, není to těžká otázka. Evropští neziskovkáři. Právě do tohoto kontextu zapadá i úvodem citovaná zpráva serveru ČeskoAktuálně.cz.
Čtěte ZDE: Skutečné pozadí "aféry s papíry" je hrozivé: Kdo stojí v pozadí bankovních domů? Soros a Rockefellerové versus Rothschildové. Panama a falešná multipolarita. Zlato nás nezachrání? Hraje se o naše osudy - bez nás
Kdo platí, poroučí
Ale můžeme se podívat i na domácí půdu. Kdo že tu organizuje nejrůznější truc-akce, kdykoli se veřejnost rozhoupá k protestu proti antinárodní islamizační politice? Kdože to dělá novinářům divadlo s ucpáváním ulic, vrháním předmětů a randálem tak, aby mohli dát do zpráv ten „správný“ záběr, ukazující (všechny) protestující jako podivné existence, smažky a kraválisty??
Člověk by řekl, pošuci, blázni. A mávl rukou. Jenže tohle už na mávnutí rukou fakt není. Věc je vážná. Na našem území působí stovky a možná i tisíce lidí, kteří zcela zjevně a nezakrytě pracují proti zájmům českého národa. Na plný úvazek. Nikoli média či politiky, ale onoho přízemního člověka, který si musí na své živobytí vydělávat prací v té souvislosti hned napadne – a kdo jim za to vlastně platí?
To je jedna ze základních otázek dneška. Kdo platí „aktivisty“. Protože, jak známo z hospody, kdo platí, poroučí. Pojďme se tedy podívat, co lze zjistit z dostupných otevřených zdrojů:
Překvapení hned na úvod - zčásti je platí (anebo musí platit) stát. Náš stát. Tedy vláda (komické, když si říkají „nevládní“) prostřednictvím státního rozpočtu. Což znamená, že je ze svých daní platíte i vy. Stát takto vydává „na podporu neziskového sektoru“ něco okolo půl miliardy ročně. To je v zásadě velice slušný peníz za trochu kraválu a sem tam pomlouvačný pamflet do Bruselu, jak nemáme rádi muslimy a Romy, že? Ale to zdaleka není všechno. Další - přesně obtížně zjistitelnou, ale pravděpodobně vyšší částku - získávají ze zahraničí.
Samozřejmě, že ne přímo. Parta, která tenhle cirkus platí, se už za ty roky něco naučila. Peníze přicházejí ze dvou zdrojů: Od ambasád a z takzvaných fondů. Nejznámější jsou asi ty Norské a pak Sorosovy. Jak se peníze do fondů dostaly, to je další spletitý příběh na delší vyprávění. A ani odtud neputují přímo. Musejí se (cestou) trochu vyprat.
Takže ambasáda (nebo fond) dá třeba peníze na podporu nějaké té "obecně prospěšné společnosti" (o.p.s.). Ta zasponzoruje konkrétní projekt (s úžasně bohulibým názvem) nějaké neziskovky, v níž obvykle, jistě jen shodou okolností, funguje i někdo z o.p.s.. Nebo jeho bratr, či manželka. Ti pak zadají provedení konkrétní části, nebo „aktivity“ projektu další neziskovce… a tak dále. V konečném důsledku pak třeba z peněz na rozvoj „kulturních aktivit“, nebo „občanské společnosti“ dostává pravidelný plat cenzor, který vám maže příspěvky v internetových diskusích a udává vás příslušným orgánům za „nenávistné“ výroky na vašem vlastním profilu sociální sítě.
Existuje cesta ven?
Takže, stručně a nekorektně shrnuto: na našem území (stejně jako na většině evropského teritoria) operují dobře materiálně zajištěné skupiny se silnými vazbami na zahraničí. Jejich aktivity jsou zjevně v rozporu se zájmy našich občanů a evropských národů obecně. Jejich aktuálním úkolem je všestranná pomoc muslimské invazi a současně také potlačení odporu místního obyvatelstva. Všemi dostupnými prostředky. Tato činnost probíhá veřejně, za okázalého nezájmu policie, neskrývané podpory části politiků a prakticky všech medií.
Co s tím? Jedna možnost se začíná rýsovat. Zpoza politického obzoru se totiž zvolna vynořují volby. Tedy čas, kdy má hlas lidu jistou šanci něco ovlivnit. Už poměrně brzy, v roce 2017 mají proběhnout, nejen u nás, ale i ve velkých a významných zemích Evropy, jako v Německu a ve Francii, parlamentní volby. Jak situace u nás i v Evropě vypadá, tak tyhle volby budou „poněkud“ jiné.
Už tolik nepotáhnou poplatky u lékaře, procento DPH na dětské pleny, nebo věk odchodu do penze. O slavné protikorupční revoluci ani nemluvě. Nálada občanstva je jinde. A proto je dobré už dnes, v předstihu, podsunovat politikům jedno z témat, na které by lid slyšel. Potlačení neúměrné, předimenzované a nedemokratické politické moci (všeobecně nenáviděných) škůdců společnosti - nevládek a jejich "aktivistů“.
Není třeba vymýšlet vymyšlené. Stačí se inspirovat tam, kde už s hydrou „aktivismu“ zametli. A to překvapivě rychle, elegantně a v zásadě demokratickými prostředky. V Rusku. Tam už v roce 2012, podepsal prezident Vladimír Putin známý zákon číslo 121-FZ. Jde o zvláštní zákon o neziskových organizacích. Do ruského zákonodárství zavádí nový právní pojem: neziskovou organizaci, která “plní úlohy zahraničního agenta”. Jako takzvaní „zahraniční agenti“ jsou označovány ruské neziskové organizace nebo sdružení, která jsou příjemcem financí ze zahraničí, a která jsou v Rusku zapojena do “politické činnosti".
Čtěte ZDE: Půl miliardy Evropanů v rukou zločineckého gangu: Převaděči sídlí v Bruselu, Berlíně i v Praze. Slzný plyn, granáty i obrněné transportéry u Idomeni je nezastaví. Ani nový plot v Brenneru. Tajný "importní" plán
Ruská inspirace
Pokud jde o zdroje příjmu ze zahraničí, zákon definuje velice široké spektrum takových subjektů. Patří sem finance pocházející od “cizích států, mezinárodních a zahraničních organizací, občanů cizích států a osob bez občanství i osob jimi pověřených a [nebo] ruských právních subjektů, které prostředky získaly ze zdrojů výše jmenovaných“.
Co se pak politické činnosti týče, je definována jako „účast (byť jen finančně) na organizování a realizaci politických kroků s cílem ovlivnit rozhodovací proces orgánů státní moci s úmyslem změnit podobu státní politiky v jejich gesci nebo na úsilí ovlivnit veřejné mínění za výše zmíněným účelem.” Sami si přeberte, na kolik našich „nevládek“ a „neziskovek“ by tyhle definice seděly jak ulité….
A důsledek? Zákon zavádí povinnost uvádět na všech “materiálech” publikovaných nebo distribuovaných nevládními organizacemi, které naplňují definici tzv. “zahraničního agenta”, aby se jako takové v materiálech označovaly Jen si to představte, tak třeba: Člověk v tísni - zahraniční agent, Amnesty international – zahraniční agent, Rekonstrukce státu – zahraniční agent, Hnutí Duha – zahraniční agent…. No nebyla by to nádhera?
Tento akt důvěryhodnost a podporu ruských nevládek velice „pozvedl“. A s nimi i důvěryhodnost politiků, kteří by na jejich návrhy a představy byli ochotni slyšet , nebo dokonce kteří by se je chtěli pokusit prosadit do politické praxe. Stačí říct: kdo s touhle hloupostí přišel? No přece Člověk v tísni – zahraniční agent. A je vymalováno.
Ránu z milosti pak „zahraničním agentům“ na Rusi zasadil Zákon o nežádoucích organizacích, který byl přijatý loni v lednu. Podle něj může být v Rusku prohlášena za nežádoucí činnost těch zahraničních a mezinárodních organizací, které představují hrozbu pro ústavní zřízení, obranyschopnost a bezpečnost RF. Důsledkem takového rozhodnutí pak je zmrazení aktiv společnosti, zákaz činnosti jejich ruských poboček a zákaz šíření informačních materiálů. Členství v takové společnosti pak má za následek správní nebo trestní odpovědnost a zákaz vstupu na ruské území.
Jde to i jinde
Barbarské? Východní? Neakceptovatelné? Tak se můžeme podívat jinam. Do kolébky a vzoru vší demokracie, do USA. Prakticky totéž jako relativně nové ruské zákony kodifikuje i americký Foreign Agents Registration Act (FARA), zákon číslo 22 U.S.C., schválený již roku 1938. Platí doposud. Novelizovaný byl naposledy v roce 1966. Má za úkol, jak se v něm uvádí, , "aby americká vláda a veřejnost měla informace, na základě kterých by mohla hodnotit jejich prohlášení a politické aktivity a finanční zdroje". A rozvracečům zatnout tipec.
Zkrátka jde to. A když to jde jinde, tak proč ne u nás? Že by to byla otevřená vzpoura proti těm, co nám to sem tlačí? Proti našim spojencům nejvěrnějším? No a? Přichází doba změny! Celá Evropa je těhotná vzpourou. Jen se podívejme na srovnatelné Maďarsko! To už pár let dělá svou suverénní politiku, ať se to současným mocným v Bruselu či v Berlíně líbí, či nelíbí. A nikdo tam z (zatím) ještě žádné „internacionální“ tanky neposlal!
Už za rok a pár měsíců budeme mít možnost volby (částečně už letos na podzim). Budeme se při ní asi rozhodovat jinak než dřív a podle jiných kriterií.
Naznačme proto už teď, dopředu a s dostatečným předstihem všem potenciálním uchazečům o naše hlasy, jakou politickou nabídku bychom ocenili.
