Že je náš současný životní styl neudržitelný, a že může křehká podoba moderní civilizace být kdykoli smetena ze zemského povrchu, je zjevné asi jako populární součet dvou stejných čísel, jejichž výsledek je čtyři.
Tedy alespoň ve svobodné společnosti - totality všeho druhu, jak někteří vědí už od George Orwella, se neustále snaží přesvědčit své poddané, že dostanou při této matematické operaci výsledek jiný. A tak i dnes řada lidí žije přesvědčena o tom, že “to všechno” nějak “samo” dobře dopadne. Migrantská ani ekonomická krize, ani periodické zprávy o ohroženích z vesmíru či o křehkosti naší elektrické soustavy, je nepřesvědčí o opaku.
Vlastnit zbraň
Současně ale roste počet “racionálních prepperů” - tedy Čechů a Moravanů, kteří výzvy zírající nám zblízka do tváře neignorují, ale ani se jich nebojí. Chtějí prostě žít trochu jiným životním stylem.
Nejlepší “preppeřina” je učit se praktické věci, které mohou pomoct přežít. A vůbec nejdůležitější - myslet vlastní hlavou.
Navzdory rozšířené představě nejde vůbec o “blázny s alobalem na hlavě” a sklepem plným konzerv (ačkoli i alobal a konzervy byste u mnohých z nich nejspíše našli). Také nejde o nevzdělané (neo)fašisty, nebo “šílené střelce”, jak se neustále snaží média přesvědčovat národ “u sousedů” za mořem v Americe.
A to přesto, že většina “prepperů” považuje za vhodné či dokonce nutné vlastnit zbraň.
Někteří sázejí na kuše (není k nim nutný zbrojní průkaz a s tou správnou loveckou střelou bez problémů probijí i “neprůstřelnou” vestu). Jiní naopak tvrdí, že bychom se měli vracet k nošení zbraní střelných. A především právě o tom jsme hovořili s jedním českým vysokoškolským pedagogem z oboru technického.
Pan doktor - jehož jméno jsme bohužel z důvodů ohrožení jeho běžného života nemohli uvést - se řadí k lidem, kteří o podobných tématech řadu let uvažují, a “shodou okolností” se také rekreačně věnuje sportovním disciplínám v akční střelbě. Tedy je člověkem nad jiné povolaným cosi říci o “pouherskobrodsky” stále méně populárním tématu: Má stát omezovat dostupnost zbraní pro veřejnost?
Čtěte ZDE: Amerika i Evropa před kolapsem: Blackout může přijít kdykoli. Naši prarodiče ještě bývali soběstační. Jsou prepeři jen nebezpeční šílenci, nebo naopak jediní rozumní?
Preppeři jsou často popisováni jako “blázni s flintou”. Po různých teroristických útocích v Evropě je tendence hodně tlačit na "odzbrojení veřejnosti". Co by podle vás přineslo držení méně zbraní? A co kdyby jich naopak bylo více?
Nejdřív je potřeba říci, že mezi držením a nošením zbraní je podstatný rozdíl. Držet zbraň, tedy mít ji zamčenou doma, může každý držitel zbrojního průkazu, kterých je u nás kolem 300 tisíc. Rozhodující ale je, zda zbraň nosí - tedy ji má každý den u sebe a umí ji skutečně ovládat a použít v situacích jiných, než “mířím na terč na střelnici”.
Není logická rovnice: čím víc zbraní mezi lidmi, tím větší nebezpečí "divokého Západu"?
Začnu trochu od konce - větší množství nošených zbraní všeobecně znamená větší svobodu a větší bezpečí, to je docela jednoduché. Divoký Západ, navzdory obrazu, který o něm ve 20. století vytvořil filmový průmysl, byl jednou z nejklidnějších lokalit na zemi - aspoň mimo indiánské oblasti - co se týká počtu zločinů, pouličních přestřelek a podobných událostí. Proslavené “špeky” jako známá přestřelka u O.K. Corralu nebo události kolem Jesseho Jamese byly tak proslavené právě proto, že jich moc nebylo.
Každou chvíli vidíme plakat Baracka Obamu, že kdyby se národ zuby nehty nedržel svého práva na zbraň zaručeného americkou ústavou, nevraždil by nikdo tak snadno děti ve školách a školkách…
To je samozřejmě čirá propaganda. Ve skutečnosti to funguje úplně opačně. Ano, člověk, který nosí zbraň, ji musí být připraven použít. Pokud to udělá, může zabránit tragédii. Schválně - jak by asi dopadlo to americké střílení ve školce, kdyby občas nějaká učitelka měla ve třídě brokovnici a uměla s ní zacházet - jako skoro každá Američanka před sto padesáti lety? Gauner by se pak musel spolehnout na to, že právě ta jeho "vyvolená" to nebude.
Primární důvod, proč nosit zbraň, je ale ten, abych ji nemusel použít. Jinými slovy: Ve chvíli kdy zbraň máte, víte, že ji nepotřebujete. Prostě se nedostanete do situace, kdy je třeba ji použít.
Ale proč ji potom mít?
Zločinci si instinktivně vybírají slabé oběti. Je to záležitost neverbálních signálů, pocitů. A člověk, který nosí zbraň, se na svět dívá jinak. Funguje v určitém módu permanentní ostražitosti. Já sám jsem se za více než deset let se zbraní sžil natolik, že devadesát procent času ani nevím, že zbraň mám. Ani si už neuvědomuji, že se ale dívám na své okolí jinýma očima od doby, kdy ji pravidelně nosím. Je to i o vyšší míře odpovědnosti: kdyby musela jít ven z pouzdra, musím zhruba vědět, jak vypadá situace kolem mě - kde kdo stojí, kde se můžu krýt, a tak dále. Každý to nemusí “poznat”, ačkoli zbraň je podle někoho dobré nosit tak, aby to poznat bylo, ale nějaká část psychiky kolemjdoucích to přesto zaregistruje.
Takže zbraně máme mít pro to, abychom je nemuseli používat?
Nosit zbraň je životní postoj. Zodpovědní ozbrojení občané fungují jako hromosvod, kolem kterého je svým způsobem “bezpečná bublina” - v níž se nemůže nic stát. I kdyby jen proto, že podvědomě dávají na své okolí větší pozor.
Samozřejmě je to tak trochu dvousečné, asi jako přítomnost airbagů v autě. Řada věcí by se jistě nestala, kdybychom neměli tak dokonale vybavená auta. Ale když už se něco nepříjemného stane, řada lidí přežije jen díky nim. V každém případě ale platí, že bezpečná, slušná a stabilní společnost - rovná se ozbrojená společnost.
Čtěte ZDE: Kuchařka pro přežití katastrofy: Jak začít, když nevíte, co dělat? Společenství je klíč. Japonská metoda k úniku ze závislosti na Matrixu. Prepping, aneb příprava
Takže optimální je, aby byli všichni ozbrojeni?
To zase ne. Dokonce možná naopak. Držení a nošení zbraní je pro nás, v našem prostoru, v téhle době vlastně pořád ještě krajně nepřirozené. Nemluvě o tom, že málokdo umí se zbraní skutečně dobře zacházet. Nejlepší způsob, jak se to naučit, je totiž vyrůst v prostředí, kde jsou zbraně stejně přirozené jako třeba dopravní prostředky.
Ale ani tak nejsou všichni automaticky zralí na to zbraň používat tak, jak se má. Stejně jako existují lidé, kteří by neměli mít auto, jsou takoví, kteří by neměli mít střelnou zbraň. Ostatně nebezpečnost obou věcí v rukou těch, co by je mít neměli, je dost podobná.
Takže by si ji neměli pořizovat lidé, kteří by byli tak vyděšení z toho, že jsou ozbrojeni, že by si na sebe potíže spíše přitahovali?
Přesně tak. A potom také “kovbojové”, kteří s ní mávají a hrají si na to, že jsou filmoví ramenáči. Naštěstí zbraň nemusí mít každý. Funguje to na principu sté opice. Když se makakové něco učí, jakmile se to něco naučí sto z nich, umějí to najednou z nějakých nevysvětlitelných důvodů všichni. Podobné je to i se zbraněmi: jakmile je bude mít dostatečný počet lidí, začne být kolem nás mnohem bezpečněji.
Měli bychom tedy něco dělat pro to, aby se zbraně mezi lidmi rozšířily?
Ale co? Naučit se žít se zbraní nelze nadiktovat, je to záležitost osobního vývoje. Kdyby nědo měl tu moc říci lidem odteď jste svobodní - a uměl to skutečně zařídit - typ "ovce" by si stejně našel způsob, jak fungovat v totalitním pořádku.
Čili velký počet “flint” v populaci by výhodný byl, ale má to své limity?
Byl by to obrovský benefit co se týče ochrany - a to nemluvíme jen o té proti běžným zločincům. Daleko důležitější je obrana země v případě jakéhokoli napadení nebo rovnou dobytí. Proti jakýmkoli tyranům, vnitřním i vnějším. Pokud by někdo naši republiku zase obsadil, čím více by bylo zbraní mezi lidmi, tím hůře by se tyranovi udržoval “v protektorátu” pořádek, lépe řečeno protektorát sám.
To asi platí obecně, nemusí jít jen o vnějšího útočníka...
Přesně tak. Když okupační mocnost - je jedno, zda jde o bojůvku zevnitř země, nebo cizí armádu - řekne všem “přijďte na náměstí”, přežijí ti, kteří na náměstí nepřijdou. Slepá důvěra autoritám zabíjí. Židy taky nevyvraždili všechny. Himmler se nechal slyšet, že vybít posledních pět procent bude stejně obtížné, jako těch předchozích devadesát pět. Proč? Bylo to těch pět procent, kteří se nevzdali bez boje, kteří nenastoupili do dobytčáků s pocitem “to by nám ti Němci přece nemohli udělat”. A platí to i naopak. Když se bráníte příliš urputně, pro agresora je nakonec příliš složité se vám věnovat. Najde si snazší oběť.
Jak se naučit zbraň nosit tak, aby to bylo člověku přirozené?
Střílet víc, než co stačí na zkoušku na zbrojní průkaz - to je směšně málo. Důležité je naučit se takzvanou akční střelbu, tedy tu, kde se trénují různé situace se zbraní, různé taktiky jejího použití v konkrétní situaci. Bez takového tréninku je vám pouhé umění zamířit a vystřelit téměř k ničemu. Pokud si opět vezmeme analogii s autem, pak udělat si řidičák je nezbytný předpoklad, ale minimálně další rok nejste ještě moc řidič. Tím se stáváte, až když máte hlubší zkušenost s provozem.
Předpokládám, že teď mluvíme o střelbě z pistole?
Pistole je na běžné nošení nejlepší. V okamžiku nějaké velké krize je krátká zbraň ovšem pouze předpokladem na cestu k trezoru, z něhož vyndám něco výkonnějšího. Dobré je umět zacházet se “svatou zbraňovou trojicí” – krátkou zbraní, tedy pistolí nebo revolverem, samonabíjecí puškou a brokovnicí. Obzvláštní nadšenci přidají ještě čtvrtou - přesnou pušku, s níž lze zasáhnout cíl i na velké vzdálenosti.
Čili “snajperku”. A co takzvané útočné pušky? Nejsou vlastně ilegální?
Civilní samonabíjecí puška se od vojenské útočné pušky liší v zásadě jen tím, že z ní není možné střílet dávkami. Útočná puška zní sice skvěle, ale je to jen jméno. Vymysleli ho za druhé světové války Němci, kteří si vzpomněli, že by nebylo špatné mít zbraň, která kombinuje dobré vlastnosti pušky a samopalu - střílí dávkami jako samopal, ale na rozdíl od samopalu, který střílí jen pistolovým střelivem - odtud německý název Maschinenpistole - používá výkonnější střelivo, takže dostřelí dál – ale zase ne tak výkonné, jako klasická puška, které má příliš silný zpětný ráz. A protože bylo pro ně tehdy všechno “sturm”, tak z ní udělali Sturmgewehr, útočnou pušku.
Proč tohle omezení?
To se ptejte jiných. Představa, že nás zákaz automatiky u útočných pušek, jako je AK nebo M-16, chrání “před terorismem”, je komická. Cvičený střelec zvládne i na poloautomat vypálit ze zbraně šedesát mířených ran za minutu. Naopak často dochází vyřazením automatické části spoušťového mechanismu ke snížení bezpečnosti zbraně – například může dojít k odpálení náboje z neuzamčeného závěru, zničení zbraně a zranění.
Ale k čemu v běžné situaci šedesát ran za minutu?
To se nebavíme o hlavním použití dlouhých zbraní obecně, jde o případy krize. Je důležité všechny druhy zbraní ovládat, prostě proto, aby člověk uměl plus mínus vystřelit z čehokoli, co vezme do ruky. To se pak mírně řečeno ve skutečné krizi poměrně dost hodí.
Čtěte ZDE: Plány do nového roku? Co takhle konec světa? Americký “Rambo” radí, jak neskončit ve vládním gulagu. Šest zákonů přežití ve zhroucené civilizaci. Plus jedna dobrá rada na závěr
Co myslíte tou "velkou krizí? Něco jako začátek konce civilizace?
Krizí, které mají potenci přerůst v násilí, může být spousta. Od té ekonomické, která je podle mě nejpozději do tří let tady, až k té migrantské - která se může změnit v nějaký typ války prakticky kdykoli. Nemyslím přímo s migranty. Ty nakonec, když se bude bojovat hrubou silou, místní populace nějak zvládne - dokud samozřejmě už nebudou pevně usazení u nás nebo podporováni někým z našeho civilizačního okruhu. Na konečné vítězství nemají sami o sobě dost vojenského materiálu a výrobních kapacit. Válka bývá v principu docela jednoduchá, je o zdrojích.
Co by bylo v takové situaci podle vás nejhorší?
Záleží, o co by šlo. Nejměkčí varianta opravdové krize znamená, že nejspíš nebude pár týdnů nic moc či dokonce vůbec nic na pultech obchodů. Dříve nebo později začne někdo rabovat. Ne zločinci - jejich strategie funguje, jen když všichni ostatní zákony dodržují. Takzvaně “obyčejní”, ale zoufalí lidé můžou být nečekaně nejnebezpečnější.
Nejhorší situace, kterou si lze představit - tedy mimo dopadu nějakého kosmického tělesa a podobně - je ta, kdy se náš prostor stane válečnou zónou, na které proti sobě bojují mocnosti. Pak ale asi nemá cenu připravovat nic.
A na co se připravit lze?
Určitě existuje strategie, která vám v případě krize pomůže přežít. Nejde tolik o ty populární “konzervy”, nebo ne především. Každý, kdo se nebude chtít tři roky schovávat ve sklepě a ždíbat suchary, bude muset nějak fungovat - a to znamená směnný obchod. V okamžiku takové velké krize budou mít největší hodnotu dvě věci: služby a střelivo.
Moc se to neví, ale náboje má doma málokdo. Střelivo je dost drahé, tudíž i myslivci za rok vypotřebují a koupí jen pár balení. Kdokoli ho bude mít hodně, má doma docela slušné platidlo.
Pak už je potřeba hlavně něco umět. Cenit se bude cokoli, co má reálnou hodnotu. Informace - v knihách i elektronické podobě - jsou taky dobré. Lepší je ale být tesařem, než mít doma příručky o opracování dřeva, to dá rozum.
Jedna věc je naprosto univerzální a pomůže člověku, ať jakákoli krize přijde kdykoli: je nutné být soběstačný. Umět vypěstovat vlastní jídlo, třeba zeleninu - i kdyby to znamenalo zasadit mrkev do záhonku, který “na tajňačku” vyrobíte mezi smrčky na sídlišti.
Jednoduše řečeno: Nejlepší “preppeřina” je učit se praktické věci, které mohou pomoct přežít. A vůbec nejdůležitější - myslet vlastní hlavou.
