Na čtvrtek, 24. března, připadá jedno smutné výročí. Uplyne rok od tragédie, která otřásla celou Evropou. Toho dne narazil airbus nízkonákladové společnosti Germanwings se 150 osobami na palubě do úbočí alpského hřebenu. Všichni cestující i celá posádka na místě zahynuli.
Spekulace o příčinách katastrofy netrvaly dlouho. Záhy byl objeven a hněvu lidu předhozen viník, kopilot Andreas Lubitz, který měl stroj do úbočí hory úmyslně navést. Následná debata, rozpitvávající možné důvody a okolnosti jeho činu plnila media dlouhé měsíce, až pomalu utichla.
Závěrečná zpráva nám to pěkně vysvětlila
Možná náhodou, možná i úmyslně vydali právě před pár dny, francouzští vyšetřovatelé loňské havárie svou závěrečnou zprávu. Jakousi shodou okolností vyšla téměř současně s konáním ostře sledovaných zemských voleb v Německu. V mediální vřavě, která následovala po sečtení jejich výsledků, tak vzápětí tiše zapadla.
Není vlastně divu. Nepřináší nic nového. Vše podstatné o této tragedii bylo už přece dávno a po lopatě řečeno. Pilot byl magor, jak všichni od začátku psali, a do Alp to „zapíchl“ úmyslně. Našly se jasné důkazy, experti je pečlivě zhodnotili a teď předkládají „opatření“. Očekávatelná. Piloty je třeba více sledovat, hlídat, vše podezřelé hlásit kontrolovat, monitorovat…. a bude dobře. Máme to pod kontrolou občané, spěte sladce. Vyšetřování skončilo.
Čtěte ZDE: Smrtící ruleta s letadly: Pasažéři a dopravní stroje jako hračky na dálkové ovládání? Případy, na které se zapomíná. Kdo je na řadě příště?
Něco tu však nesedí
Upřímně, věříte tomu? Zopakujme si, pro osvěžení paměti, co nám ta zpráva říká o vlastním průběhu havárie. Druhý pilot osudného letu Andreas Lubitz trpěl duševními problémy. Rozhodl se k sebevraždě. Podle vyšetřovatelů „využil toho, že kapitán letounu odešel na toaletu, zablokoval vstup do pilotní kabiny, navedl stroj na klesání a nechal zvyšovat jeho rychlost Letadlo narazilo do horského v rychlosti 700 kilometrů v hodině.“
Takže, jinými slovy nastavil (u počítačem řízeného letadla) maximální možné klesání na cílovou hladinu 100 m, a pak poklidně zíral na blížící se Alpy. Zhruba 5 minut (podle některých verzí až 8) hleděl, jak se pomalu blíží horský hřeben a s ním smrtelný náraz a „klidně dýchal“. Nenechal se přitom nijak vyrušovat křikem a bušením kapitána, který se pokoušel rozbít dveře do kokpitu. Nedělal nic.
Dokážete tomu uvěřit? Ne? Tak si to rozeberme. Nejdřív psychologicky a pak technicky. Nemusíme být profesionály v psychologii abychom viděl, že tu dost věcí nesedí. Podívejme se, abychom měli porovnání s jinými případy, do statistické ročenky 2014 na kapitolu sebevraždy. Ty jsou tu vyhodnocené za období 2010 – 2014.
Jak je to vlastně s těmi sebevraždami?
Zajímat nás budou sebevraždy mužů. Pohlaví je důležité, protože, jak zjistíme, muži volí ve většině případů razantnější a účinnější metody než ženy. Na prvním místě jako příčina smrti figuruje oběšení, které volí 64 % mužů, na druhém zastřelení (13 %), které je, pro zajímavost, u žen vídáno velice zřídka (2 %). Místo třetí pak zaujímá skok z výšky.
Co mají tyto metody společné? Tři věci: vysokou účinnost, relativní rychlost a hlavně – nevratnost. Stisk spouště a nebo krok do prázdna, ať už se smyčkou, nebo bez, už prostě nejde vzít zpět. Z tohoto hlediska je poklidné, nekolikaminutové zírání na pomalu se blížící horu dost těžko představitelné.
Zejména u pilota, tedy člověka který z principu umí letadlo řídit. A tuto schopnost byl nucen na své cestě do kokpitu dopravního letounu mnohokrát prokázat. Takový, když se rozhodne k takzvané „rozšířené sebevraždě“ má řadu možností, jak to provést rychle a razantně. Tak jak je pro mužské sebevrahy typické.
Logičtější postup
V prvé řadě může zkusit klasický zvrat. Přejde na ruční řízení, stáhne plyn, nebo vypne motory, zvedne příď nad horizont a prudce vychýlí řízení nadoraz na libovolnou stranu. Jak se stroj převrátí na záda, řízení srovná a přitáhne. Stroj začne padat střemhlav k zemi a prudce nabírá rychlost. Po několika málo vteřinách je už situace nevratná, tak, jako po skoku do prázdna. Jakýkoli pokus o „vybrání“ bude mít za následek rozlámání letounu. Po dalších nejvýše desítkách vteřin pádu překročí nešťastný letoun konstrukční maximum a začne se působením aerodynamických sil ve vzduchu tříštit a bortit. Při rychlosti blízké rychlosti zvuku, kterou v té době má, to proběhne bleskově.
Tento postup má i další „výhodu“ – odpadají problémy s kapitánem, a nebo dalšími členy posádky. Přetížení, kterému jsou při manévru všichni na palubě vystaveni, jim velmi rychle znemožní jakékoli pokusy o dobývání se do kabiny.
Je ovšem možné, že letoun, typu airbusu, který je řízen prostřednictvím palubního počítače, má v sobě zabudovány automatické pojistky, které podobné manévry neumožní, i když pilot přejde na takzvaně „ruční řízení“. V tom sice řídí letadlo manuálně, ale veškeré výchylky „ručního“ řízení se převádějí do elektrických impulsů, které stejně procházejí centrálním počítačem. V jeho softwaru může být nějaká „vychytávka“, která některé manévry neumožní.
Proto nemá smysl spekulovat, jestli by šlo či nešlo uvést airbus třeba do vývrtky (další z možných metod) a podobně, ale můžeme přejít rovnou „na jistotu“. Stačí vypnout motor (všechny motory) na jedné straně, což počítač blokovat nemůže, a pak na tu stranu provést, samozřejmě v ručním režimu, prudkou zatáčku. Výsledkem je, po pár vteřinách, situace velmi podobná té první z uvedených možností. Se stejným průběhem a se zhruba podobně rychlými nevratnými důsledky.
Čtěte ZDE: Významní letečtí odborníci: Pilot Lubitz je obětním beránkem. Práce stejné agentury jako při 11. září? Více otázek než odpovědí. Platí-li oficiální verze, přestaňme cestovat letadlem
Analogie z minulosti
Můžeme se o tom poučit i z historie. Stalo se už někdy něco podobného? Ano. Prokázaných případů, takzvané „rozšířené“ sebevraždy pilota je ve světě zdokumentováno několik. Když pomineme kuriózní případ z Afriky, kde zhrzený (a vyhozený) pilot naboural v nízkém, přízemním letu do dalších letadel na stojánce letiště, a zničil tak jednou ranou celou flotilu své firmy, zbývají nám dva poctivě doložené případy úmyslné destrukce dopravního letadla za letu. Jak probíhaly?
- Případ EGYPTAIR LET 990. Podle údajů z datového zapisovače pilot el-Batútý vypnul autopilota, stáhnutím plynu snížil výkon motorů a stlačil řídící páku od sebe. Následkem toho stroj přešel do pádu. Během něj se podařilo druhému z pilotů stroje dostat do kokpitu a nějakou dobu se tam piloti o řízení přetahovali. Bylo však pozdě. Pád se vybrat nepodařilo.
- Případ SilkAir let 185. Kapitán letadla Tsu Way Ming vypnul úmyslně nahrávání hovorů v kabině, aby ztížil vyšetřování. Pak odlákal druhého pilota z kokpitu. Následně stáhl plynové páky a stočil letoun prudce doprava. Než stačil druhý pilot, třiadvacetiletý Novozélanďan Duncan Ward, zareagovat, nacházel se Boeing 737 ve vývrtce. Důvodem tragického činu prý bylo, že kapitán přišel o miliony na singapurské burze, a po návratu domů měl začít řešit, kde vezme peníze na splacení dluhů.
Rozeberme si oba případy. Ten první působí svým provedením dost „neumětelsky“. Přechod do pádu byl pozvolný, takže umožnil druhému pilotovi, aby se aspoň o něco pokusil. Ale musíme mít na paměti, že sebevrahem byl v tomto případě Egypťan a muslim. Tedy příslušník civilizace, která si s technikou, řečeno kulantně, zrovna netyká.
Ostatně málokdo ví, že ve všelijakých těch Qatar airlines, Emirates a podobně, létají velice často Evropané. Na funkci kapitána. Vedení aerolinek je tak nějak klidnější, když na ty sice pravověrné ale jaksi… no víte co, někdo svéprávný dohlíží. A postarší němečtí kapitáni si tak přijdou na velmi slušné peníze, takže je spokojenost na obou stranách. Létají tam i Češi. Totéž pak provozují vysloužilí Britové u Indů… ale to jsem odbočil.
Oba případy spojuje jedno – razantní a cílevědomý zásah do řízení, provedený se snahou o co nejrychlejší průběh havárie. Druhý z případů je navíc v odborné veřejnosti dost známý, takže by se dalo říct, že metoda je vyzkoušená, rychlá a spolehlivá.
A teď si na chvíli zaspekulujme. Co kdyby to nebyla sebevražda pomateného kopilota? Jenže co by to mohlo být jiného? A co by to znamenalo?
Mohlo to tedy být úplně jinak
Východiskem a středobodem našich úvah, kolem něhož se všechno točí, je jeden důležitý fakt. Airbus je letadlo řízené počítačem. Všechno, co pilot učiní, prochází centrálním computerem a je následně vysláno jako pokyny k elektricky ovládaným řídícím prvkům letadla. To znamená, že kdyby někdo, nebo něco proniklo do toho počítače…
Šílený nápad? Ne tak zcela. Před několika lety se Irán zmocnil dálkově řízeného špionážního dronu USA. Tak, že pronikl k řídícímu počítači a převzal jeho kontrolu. Bezmocní operátoři v USA pak jen zírali, jak jejich supertajný stroj poklidně klesá k přistání na území nepřítele.
A nebo jiný případ. Loni, 21. července, publikoval Andy Greenberg na portále Wired článek o tom, jak se dvojice hackerů ze St. Louis, Charlie Miller a Chris Valasek, nabourala do systémů automobilu - Jeepu Cherokee. Jde o pokročilou verzi vozidla, které je „online“ kvůli dálkové diagnostice a dalším vychytávkám. Výsledek? Hackeři byli schopni zablokovat na dálku brzdný systém vozidla! Jen si to představte. Ten pocit, když šlápnete na brzdu – a ono nic!
A teď si můžete představit obdobnou situaci. Oba piloti Airbusu sedí v družné pohodě za řízením, když tu najednou příď maličko poklesne. Kapitán rutinér nastaví opravné prvky na konzole autopilota. Nic. Kapitán přejde na ruční, mírně přitáhne – a nic. Přidá, už dost znepokojeně plyn – a zase nic! Příď nadále klesá a oba zděšení profesionálové zkoušejí to či ono, volají do (najednou) hluchých vysílaček…. Až k osudnému nárazu. Při něm se stroj roztříští natolik, že už nikdo nepozná, kdo kde byl. Nalezené „černé“ skříňky se odešlou k vytěžení údajů a cestou…. Možností je mnoho.
Čtěte ZDE: Zpráva o zámince ke světové válce: Chce zastřít zjištěná fakta? Mají být výsledky utajeny? Expert: Vše ukazuje na to, že let MH17 sestřelilo jiné letadlo
Obvyklá otázka: V čí prospěch?
No budiž, dejme tomu, řeknete si. Třeba na tom něco je. Ale k čemu by to bylo dobré? Co stojí za stopadesátinásobnou vraždu? Důvodů může být mnoho. Třeba, že se někdo učí nepřátelskému ovládnutí dopravního letadla zvenčí. Vzpomeňme si, že téměř na rok přesně před Germanwings zmizel velice zvláštním způsobem let MH 370. Ztratil se z radarů 8. března 2014 na cestě z Kuala Lumpur do Pekingu a od té doby ho nikdo neviděl…
Ale jako pravděpodobnější se jeví jiná varianta. Taková (trochu tvrdší) diplomatická hrozbička. Bláznivé? Vzpomeňte si třeba na takzvaný „skandál Volkswagen“. Tedy na to, jak loni v září Američané „v náhlém záchvatu pátrání“ odhalili technickou vychytávku Volkswagenu, která u jejich vozů snižuje (při měření) emise. Media bouřila o strašlivém podvodu. Ale v zásadě šlo o to, že technici firmy chytře obešli nesmyslné a fyzikálně téměř nesplnitelné nařízení zblblých zelených dogmatiků. Na kvalitu a provozní parametry vozidla to nemělo žádný vliv. Ale značka VW byla velice poškozena. Morálně i finančně. Zrovna ta značka, která je přímo vlajkovou lodí německého průmyslu.
O té technické fintě se v odborných kruzích vědělo léta. Nikomu nevadila. Dokud nebylo potřeba na Němce trošku zatlačit A tak tomu může být i s airbusem. Víte, kde je hlavní montážní závod firmy? V Hamburku. A jeho největší dodavatel pak ve francouzském Toulouse. Jen v těchto dvou hlavních podnicích pracuje okolo 40 tisíc lidí. V dalších provozech po Evropě ještě téměř 10 tisíc. Na ty je vázáno dalších 120 tisíc pracovních míst v subdodavatelských firmách. A teď si na chvíli představte, že by se rozneslo, že v softwaru nebo vůbec v řízení airbusu je fatální chyba….
Představte si, že někdo řekne: Máme zajímavou, pětiminutovou nahrávku zoufalých pilotů, kteří zkoušejí všechno možné, ale ať dělají co dělají, jejich letoun se dál, neúprosně blíží k Alpám. To může položit celý airbus. A nejen airbus. Ta nahrávka je schopná znevěrohodnit veškerou evropskou technologii. Když unikne do médií… pak už od Evropanů nekoupí nikdo nic sofistikovanějšího než hrábě! Statisíce nezaměstnaných. Totální propad trhů. Recese. Ale, budete-li rozumní….
Těmito slovy se dá tlačit na politiky, ale co je ještě důležitější, i na průmyslníky. Na kapitány bank a technologických gigantů Německa, ale i dalších velikých evropských zemí. A znovu ta samá otázka: k čemu by to bylo dobré?
Jak s tím může souviset migrační krize?
Podívejme se na čas a situaci téhle havárie. Je jaro 2015. Právě byla odstartována poslední, už neutajitelná, fáze útoku na Evropu a její civilizaci. Příliv tzv. uprchlíků na kontinent sílí. Merkelová se chystá ke svému slavnému otevření náruče. Ale její lid, ač to tak v mediálním jásotu a vítání nevypadá, už po straně remcá.
Lid je ovšem neškodný. Společným úsilím celebrit, médii a oficiální politické korektností byl bezpečně paralyzován, přinejmenším do voleb v roce 2017. Co ale s průmyslníky a politiky? Co když se scházejí, někde na golfu nebo v klubu s ustaranými tvářemi a klepou si na čelo? Vždyť oni by snad byli schopni Merkelovou odstavit a celou tu dlouho plánovanou vraždu Evropy na poslední chvíli zhatit!
Jedni znají finesy a politické páky na zorganizování předčasných voleb a ti druzí disponují stamiliony, potřebnými k jejich financování. Agentku Merkelovou sice držíme pod krkem… ale podchytit všechny, politiky, finančníky, managery a velké akcionáře je v zásadě nemožné. Nezbývá tedy, než jim srozumitelným způsobem vysvětlit, že jejich firmy, akcie, postavení, prestiž a vůbec vše, na čem jim záleží, může být rázem zničeno. Že musí být hodní a spolupracovat.
Bylo by to možné? Ano. Pro partu, která řídí destrukci Evropy, pro tu nějakých 150 lidských životů nic neznamená. A svá tajemství si umí pohlídat. Proto se smiřme s tím, že pravdu o tom, co se 24. března loňského roku nad Alpami skutečně stalo, se nejspíš nikdy nedozvíme. Naše generace určitě ne. Snad po sto letech, až se někde za mořem otevřou archívy.
