Polsko je suverénní zemí, jíž nemá nikdo právo mluvit do vnitřních záležitostí. Toto stanovisko jasně vyjádřil včera na tiskové konferenci po jednání s polským prezidentem Andrzejem Dudou nejvyšší ústavní činitel České republiky Miloš Zeman. "Polská vláda vzniklá ze svobodných voleb má plné právo uskutečňovat opatření, které jí dává mandát z těchto voleb. Neměla by být vystavena moralizující kritice Evropské unie, jež by se naopak měla konečně soustředit na svůj základní úkol - a to je ochrana vnějších hranic," míní Zeman.
Shoda obou prezidentů ve všech otázkách včetně odmítnutí "tureckého vydírání" bude před zítřejším evropským summitem jistě trnem v oku bruselsko-berlínskému mocenskému kartelu a jeho "zaměstanacům" u nás, zejména premiéru Sobotkovi. Protože však jde o samoomývací "teflonový" organismus, nedal na sobě při setkání s Andrzejem Dudou nic znát a omezil se jen na stejně "plastové" fráze o naší dobré spolupráci.
"Jsem rád, že jsme na úrovni EU konečně našli shodu na tom, co V4 říká od začátku: hlavním cílem je oslabit migrační toky, které nekontrolovaně proudí do Evropy, a předejít tomu, aby se opakoval scénář z roku 2015," okomentoval Sobotka setkání s polským prezidentem. O to více vynikla arogantní poznámka floutka z pražské kavárny v křesle ministra spravedlnosti Pelikána, který vyjádřil "znepokojení" nad situací kolem polského ústavního soudu. Ostatně právě k tomuto tématu se ještě dostaneme.
Vyznamenaný Zeman a zbabělý Sobotka
Bude nicméně zajímavé sledovat, jak se vystrašený Bohuslav Sobotka zachová, až dojde na lámání chleba a premiéři jednotlivých zemí včetně ČR se budou muset vyjádřit k zahájení sankčního řízení proti Polsku. Pro Sobotku je toto rozhodování po Zemanově jednoznačné podpoře Varšavě dvojnásob nepříjemné. Kromě konfliktu s prezidentem, kde tradičně tahá za kratší konec, riskuje navíc izolaci v rámci Visegrádské čtyřky.
Viktor Orbán se již nechal slyšet, že bude "inkviziční řízení" proti Polsku vetovat a ani vývoj na Slovensku není pro pražského "agenta" Angely Merkelové zrovna ideální. Původní představy o rychlém sestavení "bruselské" úřednické Kiskovy vlády, která by kolaborovala spolu se Sobotkou, vzaly včera Ficovou dohodou s SNS, Mostem a Sítí na nové koalici s největší pravděpodobností za své.
Čtěte ZDE: Protektorátní dohled nad Varšavou: Vůdci Čtvrté říše narazili na polskou zeď. V hrdosti je síla. Kdy si také my zvolíme vládu, která nezradí? EU obchází strašidlo demokracie
Nemůžeme se tedy divit tomu, že pražská kavárna při návštěvě polského prezidenta poněkud znervózněla. Na tiskové konferenci proto vytáhla falešnou protiruskou kartu a snažila se přimět polského prezidenta, aby alespoň tento part sehrál podle jejích not a dostal tak Zemana do konfrontace s polským tradičním protiruským komplexem. Zvláště, když si oba prezidenti vyměnili nejvyšší státní vyznamenání, a navzájem se tak proti svým "pátým kolonám" podpořili.
I zde však narazili: Na otázku zda jednali o ukrajinské vražedkyni Savčenkové, z níž se "bruselská kavárna" snaží udělat mučednici a současně polínko, které by bylo možné přiložit na skomírající oheň protiputinovské propagandy, odpověděl Zeman lakonicky: "O tom jsme vůbec nemluvili". Shodil tak téma za souhlasu prezidenta Dudy ze stolu.
Protiruská karta a atlantisté
Mnohem záludnější byla snaha rozehrát současně s (proti)ruskou také (pro)atlantickou kartu, neboť vliv Washingtonu je i v nové polské konzervativní vládě značný - stejně jako byl v těch předešlých. Polsko se vzhledem ke své složité historii cítí Ruskem již po staletí ohroženo a současně se pokládá za regionální velmoc, která má hrát nějakou roli také v celosvětových geopolitických hrách. Obojí je samozřejmě omyl, ale "národní psychologie" na něm prostě stojí - a nelze než ji brát na vědomí a počítat s tím.
Kritiku Bruselu proto vyvažuje konzervativní "touhou" po rozmístění amerických vojáků a vytvoření základen na polském území, což bruselským a washingtonským jestřábům paradoxně komplikuje možnost daleko dramatičtějšího útoku na novou vládu ve Varšavě. Poláci dávají jasně najevo, že základny NATO by se spolu s baltskými předsunutými pozicemi staly jednotkami prvního sledu v "toužebně vyhlíženém" fatálním konfliktu s Ruskem. Právě nad tímto tématem se sejde ve Varšavě summit NATO. Bude mimořádně zajímavé sledovat, jakou pozici tam zaujme český prezident, jenž na tomto jednání přislíbil účast.
Avšak ani tato vstřícnost současné polské vlády k Washingtonu neodradila bruselské politbyro od snahy konzervativce svrhnout. Zatím posledním impulsem k tomu, aby se několik tisíc aktivistů (či spíše komparzistů) vydalo minulou sobotu na pochod Varšavou, bylo rozhodnutí tzv. Benátské komise. Tento nadnárodní revoluční orgán kritizoval vzpurnou polskou vládu za konflikt s ústavním soudem.
Čtěte ZDE: Tříkrálová schůzka, o níž u nás nevíme: Kaczyńský a Orbán jednali šest hodin. Společná obrana národních zájmů proti Bruselu. Sobotka jako kůl ve visegrádském plotě. Jak to bylo s polským ústavním soudem
Ústavní soud záminkou k nepokojům
Záminkou se stala novela zákona, kterou minulý rok v prosinci prosadila vláda Práva a spravedlnosti. Poté co suverénně vyhrála volby, začala s "deratizací" státních institucí od trojských koní zavlečených do všech důležitých postů předchozí Tuskovou "Platformou".
Po tvrdém boji o veřejnoprávní média a bezpečnostní složky (pochopitelně opět za hysterického křiku Bruselu a jeho tamní páté kolony) muselo dojít na střet s ústavním soudem - poslední pojistkou "Platformy" proti prosazení výsledků voleb do legislativní praxe.
Tuskův ústavní soud se totiž skrze nezákonně dosazené nové členy měl stát protivládní baštou schopnou vyvovat ústavní krizi. A z té by, za pomoci dobře známých nevládek řízených ze zahraničí, bylo možné postupně rozpoutat vytoužený varšavský Majdan, tedy protivládní puč dle vyzkoušených metod.
Páteční vyjádření oné takzvané Benátské komise není samozřejmě nic jiného než formalizovaný dramatický politický nátlak, jenž má dát demokraticky zvolené vládě jedné z členských zemí EU jasně najevo, že není suverénem na svém území. Právně, jak také v Praze připomněl prezident Duda, je to absurdní nesmysl.
Přehledně "jádro sporu" objasňuje ústavní právník Zděněk Koudelka.
Čtěte ZDE: Pokus o barevnou revoluci ve Varšavě: Sledujeme snahu o majdanizaci Polska? Rudé karty znovu na scéně. Tentokrát u našich severních sousedů. Neziskovky, čert a USA
Zdeněk Koudelka: Polský spor demokracie a soudcokracie
Ve státech, kde je moc dělená, jsou spory o moc charakteristickým příznakem dělby moci. V Polsku takový spor probíhá. Je to spor o to, zda ústavní soudci jsou vázáni právem, nebo si z něj mohou vybírat, co se jim hodí. Část soudců polského Ústavního tribunálu prohlásila 9. 3. 2016 za neústavní novelu zákona o Ústavním tribunálu z 22. 12. 2015. Problémem však je, že pro přijetí rozhodnutí o nesouladu zákona s ústavou musí být podle tohoto zákona o Ústavním tribunálu přítomno nejméně 13 soudců. Rozhodnutí však bylo přijato jen za přítomnosti 12 soudců. Proto je vláda a Parlament odmítají respektovat, protože nešlo o výrok Ústavního tribunálu za účasti potřebné většiny 13 členů, ale jen o výrok 10 členů a 2 soudci vyjádřili odlišný názor.
Ukazuje se, jak jsou spory ve státě spojeny s malicherností. Předseda polského Ústavního tribunálu Andrzej Rzepliński zvolený za Občanskou platformu, nechce umožnit rozhodovat tři nově zvolené soudce prosazené stranou Právo a spravedlnost. Stačilo, když by akceptoval jednoho z nich, tím by se počet soudců Ústavního tribunálu zvedl o jednoho na 13. Přesto by v něm byla většina 10 soudců zvolených v době vlády Občanské platformy. Tato většina by mohla prosadit daný výrok při respektování zákonných pravidel pro činnost Ústavního tribunálu.
Známe i od nás
Komičnost situace podtrhuje fakt, že třem novým soudcům za stranu Právo a spravedlnost předseda nechce umožnit rozhodování, ale vyplácí se jim plat. Má-li soudce právo na plat, má právo rozhodovat. Nemá-li právo rozhodovat, proč mu dávat plat? V Polsku nyní probíhá obdobná situace, která u nás byla v roce 2009, kdy si Ústavní soud uzurpoval pravomoc rušit ústavní zákony, přestože mu ústava dává právo rušit jen obyčejné zákony pro rozpor s ústavou. Zrušil vyhlášené parlamentní volby a tím i právo voličů ve vyhlášených volbách demokraticky rozhodnout o vládě, což je běžné řešení pádu vlády v demokracii.
Tehdy se však ostatní státní orgány a politická reprezentace podrobily tomuto neústavnímu kroku Ústavního soudu a posunuly stát od demokracie k panství Ústavního soudu. Tím byl porušen princip právního státu, že státní orgány, včetně Ústavního soudu, jsou vázány právem, především ústavou. Pro oba tehdejší hlavní stranické představitelé Mirka Topolánka za ODS a Jiřího Paroubka za ČSSD, kteří se mohli neústavnímu kroku postavit a neudělali tak, odsun voleb znamenal jejich politický konec.
Polská vláda a parlamentní většina se nechce sklonit před skupinou ústavních soudců, kteří nechtějí respektovat zákonem stanovená pravidla. Chce čelit i tlaku bruselské centrály Evropské unie, který přislíbilo vetovat Maďarsko. Proto může být odpor polské vlády úspěšný a v Polsku může demokracie převážit nad soudcokracií.
Zdroj
