Vidím to jako dnes. Pražská ANOprimátorka Andrea Krnáčová s neskrývanou hrdostí v hlase oznamuje, že zbavila hlavní město krutého jha: nenáviděné zkorumpované bémovsko-janouškovské Opencard. „Prostě jsem to vyřešila“, říkaly přítomným novinářům její oči, když vytahovala z klobouku novou Lítačku.
Všechen lid, zejména pak moudří mainstreamoví komentátoři a internetoví diskutéři, začali věc ihned řešit. Ne, nešlo o podlézavou chválu. Naopak. Projekt byl podroben zdrcující kritice. Lítačka přece vůbec není pražské slovo! To je ale diletantismus!
Inu nevím, jestli to byl důsledek inteligence shora zmíněných účastníků oné veřejné debaty, nebo primátorčina šikovného marketingového tahu ve stylu legendárního Sira Humpreyho: vtělte do každého projektu nějakou evidentní pitomost, které se každý chytne a toho ostatního už si pak nikdo ani nevšimne. Vyšlo to dokonale. Zatímco se diskutéři „bouřlivě“ přeli, zda by bylo správnější Lítačku nazvat prostě Tramvajenkou, Krndačkou či rovnou Píchačkou, prazvláštní okolnosti jejího vzniku pohříchu nikoho nevzrušily.
Úderníci na magistrátu
Nejde tentokrát až tak o to, jak propagátorka otevřenosti a transparentnosti překvapeným Pražanům sdělila, že novou čipovou kartu nechala připravit v tajnosti. Udělat něco takového Pavel Bém, patrně by byl pověšen na první kandelábr. Inu, co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi.
Zajímavější je však fakt, že nová karta byla vyvinuta takzvaně in-house, tedy řekněme vlastními silami. Žádné štráchy se soutěžením, autorskými právy, licencemi, vícepracemi, kontrolou, novináři a posléze policajty, prokurátory a soudci. Paní primátorka prostě pár šikovných programátorů zaměstnala na Magistrátu a ti pak, každý pěkně osm hodin denně plus svačina, stvořili novou čipovou kartu takříkajíc ve mzdě.
Škoda jen, že to bylo tak tajné. Tak se už asi nikdy nedozvíme, že mladí programátoři na projektu odpracovali více než 600 brigádnických hodin zdarma, díky čemuž svůj závazek splnili na 260 %, Magistrátu ušetřili více než 3 cenné devizové gigabyty a svým aktivním přístupem zasadili buržoustům z E-Money Services (EMS) alias Opencard mocný a rozhodující úder.
Naopak by nebylo správné dávat prostor neověřeným podvratným zprávám, podle kterých k údernicky zrychlenému vývoji Lítačky velmi napomohl i kus zdrojového kódu, který prý magistrátní stachanovci jednoduše, tak nějak po bolševicku, zlým kapitalistům z EMS prostě ukradli. Ale jak říkám: to jsou jistě jen pomluvy rozkulačených zpátečníků.
Čtěte ZDE: Lynčování po česku: Spravedlnost, aneb rohlík a deset deka vlašáku. Nejen Dalík, Nečesaný, Kramný a Marešová. Zapomenutá poprava Otakara Tomana. Kdo je na řadě?
Cesta do pekel
Abych nebyl špatně pochopen. Nejsem nekritickým zastáncem teze privátní rovná se nutně lepší, nemám v jisté míře nic proti společnému vlastnictví a nechápu outsourcing (zajištění vedlejší činnosti subjektu formou nákupu služeb pozn. red.) jako vždy jedinou správnou cestu. Nicméně zjevný trend, kdy si erár pod tlakem nejrůznějších „nevládních“ a „občanských“ teroristů sešněruje pravidla pro uzavírání kontraktů s privátem natolik, že mu nakonec nezbude, než je obejít de facto převzetím role privátních firem, je podle mne spolehlivou cestou do socialisticko-bolševických pekel.
A nejde, jak by se ctěnému čtenářstvu mohlo zdát, zdaleka o bouři v pražské sklenici. „Řešení“ neumím to vytendrovat, udělám si to sám, se sice tiše, o to však urputněji, rozlézá po tuzemském komunálním i státním eráru jako mor.
Kupříkladu nešťasník Dan Ťok, další ze série karikatur ministra dopravy (shodou náhod rovněž sám o sobě pěkný příklad oné teze privátní nerovná se nutně lepší), nedávno navrhl své trápení s výběrem poradce pro nové mýtné ukončit založením státního podniku. A dokonce to v tichosti udělal, byť formálně šlo o oživení resortní transformační mrtvoly přejmenované nově na CENDIS. Argumenty? Jak jinak se vyhnout komplikacím s tendrem. Jak jinak zaplatit odborníky, než obejitím tabulkového odměňování, které se na státní podnik nevztahuje.
Ani muže ze závodu
Mimochodem: boj privátních asistenčních služeb o lukrativní dálnice „vyřešil“ dopravní pan ANO ministr obdobně: bude ji nově zajišťovat státní Ředitelství silnic a dálnic. A mimochodem podruhé: státní podnik CENDIS funguje dál a stojí nás jen na mzdách asi půl milionu měsíčně i přesto, že Ťokův šílený nápad překvapivě už loni v srpnu zatrhla Sobotkova vláda. Pan ministr však ústy svého mluvčího ujišťuje, že hned co bude mít chvilku, nechtěnému parchantovi jménem CENDIS nějakou tu činnost najde. Uf. Ani muže ze závodu, ani haléře ze mzdy, říkával druhdy soudruh Gottwald. Přece nevyházíme dělníky na dlažbu jenom proto, že v té fabrice není co dělat… Uf.
Řešením tedy rozhodně není konečně si přiznat, že rakousko-uherský model tabulek jaksi současným potřebám odměňování erárních zaměstnanců nevyhovuje. Řešením není přestat naslouchat nejrůznějším Oživením, Transparency a Rekonstrukcím států a jim podobným fanatikům a nastavit pravidla pro veřejné tendry opět tak, aby vůbec bylo možné nějakou smlouvu uzavřít. A současně vykázat všechny poblázněné plukovníky a prokurátory do patřičných mezí tak, aby podpis jakékoli smlouvy mezi erárem a privátem automaticky neznamenal pro všechny zainteresované hrozbu několika let v chládku.
Řešením je prostě založit státní podnik a agendu patřící nad jakoukoli rozumnou pochybnost privátní sféře tiše „znárodnit“. Vítejte zpět, soudruzi.
Čtěte ZDE: Hydra policejního státu pořád nemá dost: Likvidace chatrných zbytků svobod ministrem pro lidská práva. Korupce víc než vražda. Lumpem snadno a rychle na politickou objednávku
Kapitalisty (od konkurence) vyhladovět
Jistě není bez zajímavosti, že všechny tři zmíněné případy se odehrály tam, kde má rozhodující slovo Babišovo ANO. Koneckonců sám nejvyšší jde svým souputníkům hezky příkladem: prosazení nesmyslu zvaného EET udělalo v české kotlině radost jen málokomu. Jedním z toho mála byli manažeři IT firem, kteří se těšili, že z toho aspoň bude nějaká ta zakázka. Radost jim však dlouho nevydržela. Žádná zakázka nebude. Prostě nebude. Správu EET zajistí Státní pokladna – Centrum sdílených služeb, tedy státní podnik v gesci ministerstva financí.
Tiché „znárodnění“ má tak ještě jeden nikoli nevýznamný vedlejší efekt, který tkví právě v tom, že místo mnohdy lítého, nicméně v kapitalismu snad dosud stále přirozeného a žádoucího, boje privátních firem o zakázku, se vůbec žádná zakázka nekoná. Ono totiž nejde ani o řepku, ani zdravotnický materiál, ani o dříví, potraviny, zkrátka o nic, co by Babišův agrokombinát ve svých stávajících rozměrech mohl eráru dodat. Tahle moje šroubovaná formulace si patrně zaslouží být vyjádřena i téměř vulgární zkratkou: čiže keďže to je nie moj byznys, ať to radši není žádnej byznys. Paňatno?
Státní hmotné rezervy od Babiše
A funguje to kupodivu i naopak. Není to tak dávno, co šéf Státní správy hmotných rezerv přišel se zajímavým nápadem, aby hmotné rezervy měly namísto mraženého masa a trvanlivých salámů alespoň z části podobu živých stád. Zní to sice fantaskně, trochu to zavání státní „prepeřinou“, ale ona se tak stáda jaksi přirozeně sama reprodukují, nepotřebují mrazáky, navíc kráva mléko dává, nemusí se pořád dokola nakupovat a se ztrátou prodávat zmrazené potraviny…. no právě!
A co by s nima asi tak strýko Andrej dělal. Takže z hrušky dolů, žádné kravičky, správci hmotných rezerv opět poptávají mražené maso (tendr loni vyhrálo Animalco, Agrofert Group), trvanlivé salámy (Kostelecké uzeniny z Agrofert Group na váš státně hmotný rezervní stůl) a sušené mléko (vyrábí například Mlékárna Hlinsko, Agrofert group).
Tipnu si, že ani manažery státních Lesů České republiky nenapadne, že by koneckonců mohli nakoupit stroje, najmout armádu dělníků a namísto Babišova Unilesu těžit všechno dřevo sami.
Čtěte ZDE: Klika policejních plukovníků a prokurátorů přebírá v naší zemi moc: Už nejde o kmotry, politiky či celebrity. Dveře policejních cel otevřou každému z nás. Jdou po krku zbytkům svobody
Primátorka v montérkách
Možná vám v záplavě polovičatých bolševismem nasmrádnutých „řešení“, která nám naše vláda dnes a denně nabízí, přijde shora popsaný rozvoj „socialistického“ podnikání jako krajně nedůležitá epizoda. A možná máte pravdu.
Trochu se bojím, že s tím se tak trochu počítá. On to ten Gottwald, bratři a sestry, nemyslí vážně, říkával prý před Vítězným únorem předseda národních socialistů Petr Zenkl.
Takže až začne Hlavní město Praha v tichosti najímat stavební dělníky a inženýry, shánět po Evropě nějaký nepříliš ojetý razící štít, paní primátorka navlékne montérky a oznámí, že pokračování tunelu Blanka si místo hádání s nějakým Metrostavem, či jiným buržoustem, raději postaví sama, už to asi nikoho ani nepřekvapí.
P. S.
Až budete, soudruzi, potřebovat udělat agitační nástěnku s vyobrazením našich dalších společných budovatelských úspěchů, vzpomeňte si na mne, prosím.
