Chceme-li pochopit, co se právě v Evropě odehrává, co stínují a zakrývají všechny summity a zdánlivě dramatická jednání lídrů evropských států, musíme, nejprve vědět, co "projekt EU" doopravdy je. John Laughland nám dává nahlédnout pod pokličku vzniku tohoto šíleného projektu, který byl od počátku součástí plánu na instalaci Nového světového řádu - a dnes žene i náš národ ke zničení v migrantském kotli:
Postupná přeměna evropských států na federální Unii byl po roce 1945 projekt, který poháněly za kulisami Spojené státy americké. Lidé ze CIA to řídili organizačně, Ford a Rockefeller dali peníze. Obzvláště Němcům namluvili, že jde o sebeurčení a mír.
Kdo dnes mluví o svobodě pro Německo, musí samozřejmě mluvit i o národním osvobození z nadnárodních struktur Evropské unie. Německo je jediným členem EU, jehož ústava mu nedovoluje opustit EU. Evropský článek statutu zavazuje Německou spolkovou republiku v dobrém nebo ve špatném spolupůsobit při uskutečňování sjednocené Evropy. To se stalo pro Němce svěrací kazajkou.
Federalistická Evropa se vytvořila podle amerického vzoru. Přitom se Američanům podařilo přesvědčit Evropany, aby tuto Evropu sami stvořili a pokřtili
Ústavněprávní podřízení Německa se skrývá obecně pod určujícím úkolem vlády v evropských záležitostech. Nadvláda Německa existuje, pokud vůbec, jen vůči svým evropským partnerům, ne proti Spojeným státům americkým. Proto je důležité vědět, že evropské struktury byly ve velké míře koncipovány a uvedeny do života Spojenými státy. Tato historická událost se zastírá přes 70 let.
Čtěte ZDE: 11. září 1990: Zrození Nového světového řádu. Maastricht byl zřízen k odstranění států. Nezákonné NATO. A co euro? Německo už nemá z EU cestu zpět. Rusko se vymklo kontrole Západu - a tím se zachránilo
Všechno to začalo lží
Podle oficiálního zakládajícího příběhu mělo vše začít 9. května 1950 Schumanovým prohlášením (pojmenované podle tehdejšího francouzského ministra zahraničí Roberta Schumana). V tento den, který se dnes slaví jako Den Evropy, oznámil politik vytvoření Evropského společenství uhlí a oceli (EGKS, později Montanunion). Podle oficiálního výkladu byl Schumanův plán vypracován v tajnosti. První spolkový kancléř Konrad Adenauer se o tom měl dozvědět jen pár hodin předem, a přece s tím hned souhlasil. Tímto plánem se stanovila německo-francouzská spolupráce jako základna pro budoucí evropskou integraci.
Bližší analýza a zdravý lidský rozum ukazují, že tato verze je vymyšlená. Není možné, aby se strategický plán pro integraci černouhelné ocelářské produkce mohl vyjednat v naprosté tajnosti. Je nepravděpodobné, že by nějaký spolkový kancléř, ať by to byl i mocný muž jako Konrad Adenauer, mohl souhlasit s takovým plánem bez úmluvy s vlastními ministry. Je zcela jasné, že Schumanův plán byl sjednán předem. Cílem bylo postavit celou Evropu před hotovou věc.
Princip nadnárodního charakteru byl tak poprvé napsán. S Evropským společenstvím pro uhlí a ocel se podnikl první krok k odstranění historických národů Evropy. To je důvod, proč se Schumanův plán podsunul jako skutečný začátek evropské integrace do popředí. Tento plán však není začátkem evropské konstrukce, ale destrukce, čili rozpouštění evropských národů nadnárodními institucemi.
Čtěte ZDE: Iluminátská skupina Bilderberg: Převodová páka a mozkový trust světovlády. Bude jejich pokus o zničení národních států úspěšný?
Tajný Dullesův plán odejmout národům moc
Schumanův plán, který mluvil jen o německo-francouzské, a nikoli o celoevropské integraci, vyloučila Velká Británie jako tehdy největší evropský výrobce uhlí a oceli, protože Jean Monnet - průmyslník, který se rád označoval za otce Evropy - a jeho spolubojovníci věděli, že Britové by neakceptovali žádnou federální vládu. Cílem Schumanova plánu bylo vyvolat v život nadnárodní struktury budoucí EU a antifederální Brity jednoduše obejít. Je veřejným tajemstvím, že vlastním autorem Schumanova plánu byl vlastně Jean Monnet. Ministr Schuman jen přečetl text, a pak opustil sál bez jakékoli diskuse s přítomnými novináři. Je důležité vědět, že Monnet byl muž zastupující Američany.
Často se zamlčuje skutečnost, že američtí politici velmi brzy ovlivnili evropské poválečné uspořádání. Obzvláště pozdější ministr zahraničí USA John Foster Dulles byl v této věci aktivní již v roce 1941. Přestože byl během svého života nejznámějším propagátorem evropské integrace dnes se na něho neprávem zapomnělo. Už předtím, než vstoupily Spojené státy do 2. světové války, si udělal v srpnu 1941 velmi jasnou představu o politické přeměně Evropy. Podle Dullese by měla být organizována jako "federalistický Commonwealth", protože suverenita evropských států prý vedla v dějinách vždy k válkám.
Názor, že národní suverenita je hlavní příčinou válek, se rozšiřoval skoro celé staletí po celém světě a až nyní vyrkoval s myšlenkou Nového světového řádu a nového práva národů. Že se před vypuknutím první světové války podnikly skoro každé dva roky mírové iniciativy a také před rokem 1914 byly vyjednány mírové smlouvy a vytvořeny mírové struktury, to v žádném případě neotřáslo nadnárodními představami otců a zakladatelů EU. Právě naopak: rozpad nadnárodních svazů povzbudil tyto „misionáře“ Nového světového řádu k tomu, aby zesílily své úsilí po 2. světové válce. John Foster Dulles byl takovým misionářem. Myslel si, že roztříštěnost států Evropy je kletbou, kterou je třeba zastavit nadstátními strukturami a odnětím moci národům. Jeho idea, že národy ve jménu míru odstraní, patří k základům evropské ideologie.
Čtěte ZDE: Evropská unie: Dílo Iluminátů? Převodové páky: Na britských ostrovech i Tony Blair. Vzdorovala jen Margaret Thatcherová – proto musela být odstraněna
Iluze o velkých Evropanech
Od založení Evropského společenství koncem roku 1950 se národy Evropy, zdánlivě ve jménu míru, začaly opravdu potlačovat. Důležitým prostředkem k tomu je multikulturní ideologie, která je nám i dnes s migračním přílivem fyzicky vnucována. Kancléřka Angela Merkelová proto tak nadšeně přivítala milion uprchlíků - aby se německý národ rozplynul ve větší multikulturní jednotě.
V poválečných časech to nebyl John Foster Dulles, ale jeho bratr Allen, který se nejsilněji zasazoval o sjednocenou Evropu. Na rozdíl od svého bratra agitoval Allen Dulles jen v zákulisí. Oba bratři obsadili v roce 1953 nejvyšší státní úřady v USA: John Foster se stal ministrem zahraničí a Allen ředitelem CIA. Začátky evropského projektu sahají tedy hluboko do stínu světa tajných služeb. Cílem Amerického výboru pro Sjednocenou Evropu, financovaného Fordem a Rockefellerem, bylo tajně popohnat evropské sjednocování. To bylo důležité proto, aby se vytvořila iluze, že evropské sjednocení bylo započato Evropany, a ne Američany. Tak se mohl vyrobit veřejný souhlas k vojenskému sjednocení Evropy - pod vedením USA.
V tomto ničivém procesu byl příspěvek USA vždy rozhodující. Byly to americké peníze, které Evropské hnutí - rozhodující motor evropských procesů, založený v roce 1948 - v prvních letech své existence zachránily od krachu. Američané tento proces nejen financovali, ale i řídili.
Washington prosadil federální model, zatímco především Londýn favorizoval Evropu národních států. Když v roce 1950 šlo o vyloučení „antifederálních“ Britů z evropského procesu, byl americký vliv určující. Joseph Retinger, tehdejší generální tajemník Evropského hnutí a spoluzakladatel Konference Bilderberg napsal při této příležitosti Duncanu Sandysovi, tehdejšímu prezidentovi tohoto hnutí, který zastupoval současně jako zeť W. Churchila britské odmítavé stanovisko k federálnímu spojení: "Naši američtí přátelé s Vaší taktikou vůbec nesouhlasí."
Muž, který se jmenoval Paul-Henri Spaak, převzal brzy Sandysiho úřad a dal se rychle do práce, aby uspokojil Američany. Obchodní vedoucí ACUE a důstojník tajné služby Thomas Braden napsal bývalému šéfovi CIA Bedell Smithovi, že hlavním úkolem nového sekretariátu by mělo být "zavést velkou propagační kampaň do všech evropských zemí". Vytvořila se tak federalistická Evropa podle amerického vzoru. Přitom se Američanům podařilo přesvědčit Evropany, aby tuto Evropu sami stvořili a pokřtili.
To si i ve chvíli, kdy se tento umělý projekt rozpadá, mnozí myslí dosud.
Zdroj.
