Christian de Duve, nositel Nobelovy ceny za biologii, spáchal v pětadevadesáti letech sebevraždu. Přesněji řečeno nechal se zavraždit. Zaplatil za to eury. Kolik ho to stálo, média neuvádějí. Ten veselý podnik se jmenuje eutanázie. V Belgii a několika dalších pokrokových zemích Evropské unie jde o legální byznys.
Sebevražda jako vzrušující piknik
Proč k té zábavě slavný nobelista přistoupil? Důvodem prý bylo, že se cítil stále slabší, a tak si řekl, že už mu to nestojí za to. Nějaký život. Zbytečně těžký – jak u lidí, jimž se dostane milosti vysokého věku, někdy bývá. Někdy bývá těžký kdykoli.
„Bylo by přehnané tvrdit, že mně smrt nenahání strach,“ řekl v předsmrtném rozhovoru pro Le Soir, „ale nebojím se toho, co přijde potom, protože nejsem věřící.“ Tento fantastický závěr učinil údajně při plném vědomí. Někteří komentátoři soudí, že chtěl zažít ještě na závěr života něco vzrušujícího. S jistotou lze říci, že se mu to povedlo. Vzrušení jej už neopustí.
Sláva nevídaná
9. květen má pro nás zvláštní význam. Toho dne – a ve dnech a letech před ním – zemřely také v naší zemi zcela nedobrovolně spousty lidí. Někteří si svého života cenili méně než svobody své vlasti okupované Němci. Nacisty. A nebyli blázni. Jen jim to už skoro nikdo dnes neuvěří.
Až devátého května skončila v Praze Druhá světová válka. Proto její konec slavíme o den dříve. Je to tak dohodnuté na celoevropské úrovni. 8. května Německo kapitulovalo. Co na tom, že v Praze se dále bojovalo. Že umírali lidé, kterým tehdy nikdo neřekl jinak než hrdinové.
Devátý květen bychom tak konečně mohli slavit spolu s Bruselem a stát se pravými Evropany pod vedením Miloše Zemana.
Dnes tomu už nikdo dohromady nevěří. Navíc Prahu po dohodě s Američany osvobodila Rudá armáda, takže ti mrtví na pražských barikádách jsou vlastně trošku podivní. Nepadli snad proto, aby se stali součástí komunistické propagandy?
Komunistobijec senátor Štětina, bývalý komunista, by k tomu mohl nechat vytvořit nějaký zákon. A ÚSTR v novém složení by to mohl pod vedením Petrušky Šustrové prozkoumat, verifikovat a vyhlásit. Devátý květen bychom tak konečně mohli slavit spolu s Bruselem a stát se pravými Evropany pod vedením Miloše Zemana.
Den otevřených srdcí
Na webových stránkách Evropské komise nenajdeme kupodivu o Pražském povstání ani slovo. Vzhledem k tomu, že podle prezidenta Zemana k němu může brzy opět dojít, je to skandální neznalost. Místo toho tam píšou:
„Během evropského dne otevřených dveří se mohou účastníci zamyslet nad tím, jakých úspěchů již EU dosáhla, a kde zbývá prostor ke zlepšení. Do diskusí a akcí určených všem věkovým skupinám se můžete zapojit i vy.
Dne 9. května 1950 vyzval francouzský ministr zahraničí Robert Schuman Francii, Německo a další evropské země, aby společně koordinovaly produkci uhlí a oceli. Vzniklo tak společenství, které dnes známe jako Evropskou unii.
Výročí tohoto prohlášení se dnes slaví jako Den Evropy. Oslavujeme tak unii 27 zemí, které respektují svobodu a zásady právního státu a současně oceňují kulturní rozmanitost.
Sláva, nebo krize? Nebo slavná krize?
Dokonce i naše zpravodajské servery přinesly ve stejnou chvíli tuto agenturní zprávu:
„Kvůli obrovským hospodářským problémům zemí v jižní Evropě je nejvyšší čas začít přemýšlet o zrušení společné evropské měny. Na svých internetových stránkách to uvedl německý levicový opoziční politik Oskar Lafontaine. Lafontaine byl přitom ministrem financí Německa v době, kdy bylo euro přijato.
Lafontaine upozornil, že problémoví členové eurozóny nemají možnost devalvovat své měny. Právě to by jim mohlo pomoci vyrovnat se s ekonomickou krizí, kvůli které se propadli do recese. Kromě návratu k měnovému systému před zavedením eura navrhuje Lafontaine také restrukturalizaci evropského bankovního systému a přísnější kontrolu věřitelů.
Současný pokrokový prezident Zeman je přesvědčen, že nejpozději do pěti let bychom měli euro přijmout. Zase špatná koordinace se soudruhy v Německu.
Lafontaine již nepůsobí ve spolkové politice. Stále je však vlivným členem Levice, nástupce bývalých východoněmeckých komunistů“, napsala agentura AP.
Konečně je jasno, od koho to Václav Klaus před lety pochytil, když při vzniku eura varoval, že až přijde špatné počasí, euro to nepřežije. Měl to od komunistů. Proto nás za dosti vysokých osobních politických nákladů i proti zbytku politické scény před vstupem do božské eurozóny podle nenechal vstoupit.
Zato současný pokrokový prezident Zeman je přesvědčen, že nejpozději do pěti let bychom měli euro přijmout. Zase špatná koordinace se soudruhy v Německu. Jestli to takhle bude pokračovat, čeho se ještě dožijeme? Ale jistě to nakonec dobře dopadne. Euro bude naše – spolu s astronomickými dluhy, které mezitím napráskalo. Ještě že máme nejlepšího ministra financí Kalouska, který nám po dohodě s prezidentem objasní, jak je pro nás výhodné je splácet.
U nás jako v Británii
A to už vůbec nemluvím o tom, že bývalý britský ministr financí Nigel Lawson prohlásil, že Británie by měla opustit Evropskou unii. V pondělním vydání deníku The Times napsal, že opuštění jednotného trhu by pro Británii podle jeho domněnek mělo "pozitivní ekonomickou výhodu" a hospodářské zisky by podstatně převážily nad náklady.
Všichni ti herci a herečky na evropském jevišti nás za zpěvu Ódy na radost ženou k zábavné sebevraždě.
Nepůjde to tak rychle. Britský premiér David Cameron, tedy Tony Blair v mistrovském převleku za konzervativce, v lednu slíbil, že pokud bude v parlamentních volbách v roce 2015 znovu zvolen, pokusí se nově dojednat podmínky britského členství v EU a vypíše referendum o setrvání Spojeného království v EU.
Jako by to ozvěnou říkali čeští „konzervativní Blairovci“ Petr Nečas či europoslanec Jan Zahradil. Věří tomu asi stejně jako jejich velký vzor premiér Cameron. Velký příznivec homosexuálního hnutí a boje s globálním oteplováním. No prostě konzervativec jako ti naši.
Co z toho plyne?
Všechny ty „májové události“ mají kupodivu cosi společného: Naprostou nevíru ve skutečnou nikoli mediální realitu. Všichni ti herci a herečky na evropském jevišti nás za zpěvu Ódy na radost ženou k zábavné sebevraždě. Nebojí se jí. Jsou totiž nevěřící. Nevěří, že svět je plný skutečných lidí, mnohdy hrdinů, kteří si myslí o životě a smrti něco úplně jiného.
Na rozdíl od Chistiana de Duve si však peklo, do něhož nás svou povrchní nevírou vedou, budeme muset užít s nimi. Pokud se jim včas nepostavíme. Volby jsou již příští rok. Opravdu je musí vyhrát Zemanova, Sobotkova a Kalouskova levice? Mám víru, že ne.
