Otevíráme novou nepravidelnou rubriku, v níž různí autoři dostanou příležitost komentovat události a jevy, jejichž smysl je podle jejich názoru jiný, než se nám snaží vnutit mediální a politický mainstream. Náš teaDeník je už svým názvem, odkazujícím k pravidelné Tea Party, otevřen rovněž našim čtenářům a všem přispěvatelům. Všem těm, kteří se domnívají, že skutečný význam dění ve všemožných oblastech života je jiný, než je nám předkládán k věření – a chtějí se o to s ostatními podělit.
Záhada Zemanovy mediální ochranky
Na první pohled to jako záhada skutečně vypadá. Navzdory tomu, že negativní vztah Miloše Zemana k médiím je dlouhodobě znám, hlavní proud ho kupodivu v zásadě toleruje. Až na občasné nespokojené zamručení nad jeho aktivitami či výroky doma i v zahraničí jej vlastně média akceptují.
Nic proti tomu, vlastně by to tak asi mělo být. Prezidenta své země by média měla jistě komentovat kriticky, ale slušně, bez hysterie a s respektem k jeho úřadu. Zatím z této role vypadl asi jen Václav Moravec z České televize. Ve své každotýdenní mystifikaci zvané kdovíproč Otázky se s bulvární brutalitou zeptal šéfa hradního zahraničního odboru Hynka Kmoníčka, zda si je jist, že prezident do dvou let nezahyne. Ale jinak – vzorná selanka.
Opakuji – nic proti tomu. Kdybych nezažil dlouhé roky mediálního kobercového bombardování Václava Klause, měl bych zato, že právě tak to má být. Jenže jsem je zažil, a proto si kladu otázku Proč to tak je? V čem spočívá ten rozdíl? Proč třeba noviny, které samy sebe definují jako pravicové, prezidenta s ostře levicovou rétorikou v zásadě tolerují, zatímco na nepochybně pravicového prezidenta denně nevybíravě útočily?
Sudeťáci, amnestie
Například slova o tom, že odsunutí Sudeťáci mají být ještě rádi, protože v Československu by jinak dostali trest smrti, by za Václava Klause znamenala mezinárodní skandál. Spustila by ho česká média, ale vložil by se do něj přinejmenším Evropský parlament, pokud ne přímo soudní tribunál v Haagu. Teď – prakticky nic.
Vyvěšení eurovlajky na Hradě a skandální podpis „eurovalu“, ač jej před volbou Miloš Zeman kritizovala odmítal, je na úrovni někdejší slavné „omluvy“ Václava Havla sudetským Němcům.
Když jsem si jako hradní úředník odvážil zapochybovat o oficiální pravdě o 11. září 2001, žádali novináři napříč mediální scénou mé okamžité propuštění z práce jako „popírače“. Když současný Zemanův kancléř obviní tři lidi – mě mezi nimi – že se podíleli na spiknutí s cílem osvobodit údajné pachatele velkých hospodářských deliktů „podstrčením“ amnestie prezidentu Klausovi, opět nic. Se zájmem se o tom vede mediální hra. A ne jakákoli, střílí se z těžkých zbraní.
Takový Martin Komárek, někdejší novinářský komunistický kádr, dnes hvězda MF Dnes, klidně pronese na svém pobočném pracovišti v ČT, že jeho pouze zajímá, zda za to dostal někdo zaplaceno, tedy šlo-li o korupci. A – nic. O Zemanově obvinění nešťastného denuncianta Pavla Hasenkopfa se jen tak zažertuje slovy o telenovele.
Čím to?
Příčina je ve skutečnosti poměrně jednoduchá. Jednak novináři hlavního proudu – ať už si nasazují jakékoli pravicové masky – jsou v největší většině z definice levicoví. To podstatnější však je, že Miloš Zeman požívá ochrany majitelů médií, zvláště německých. Jeho oddané „federalistické evropanství“ maximálně s „komunální kritikou“ úsporných žárovek, je přesně to, co od něj němečtí soudruzi očekávali.
Vyvěšení eurovlajky na Hradě a skandální podpis „eurovalu“, ač jej před volbou Miloš Zeman kritizoval a odmítal, je na úrovni někdejší slavné „omluvy“ Václava Havla sudetským Němcům. Dnes je to možná i víc. Otevřené demonstrativní kolaborantství se za naší (někdejší) západní hranicí cení a vyvažuje – i mediální ochranou.
Naproti tomu Václav Klaus o této fatální souvislosti našich moderních dějin příliš neřečnil, ale při podpisu Lisabonské smlouvy si vymohl na Německu výjimku, která měla být pojistkou před sudeťáckými majetkovými nároky. Média šílela a Senát spolu s nimi tehdy poprvé zvažoval, zda prezidenta nezažaluje za vlastizradu. A v tom celý ten „zázrak“ nestejného metru spočívá.
Miloš Zeman zaplňuje mediální prostor svými neškodnými a ohranými bonmoty, které nic neznamenají a většinovému lidu připadají moudré a trefné. Svými činy se však staví do čela hlavního evropského socialistického proudu, jenž pro své totalitní záměry potřebuje nejprve vymazat z hlav někdejších občanů vzpomínku na národní státy – včetně České republiky.
Jádrem „poselství“ byla promluva o potřebě změny volebního zákona a „představení“ týmu svých poradců.
Hádejte, proč se o této obranné maginotově linii, přes niž nesmějí média proti Zemanovi „vystřelit“, nikde nepíše či nevysílá? A proč za prezidentství Václava Klause to bylo přesně naopak? To není povzdech, jen konstatování, po němž je celá tajenka vyřešena – včetně amnestijní tragikomedie.
Kam prezident míří?
Stejné je to se včerejším projevem prezidenta Zemana v Poslanecké sněmovně. Odmyslíme-li si obvyklá populární řečníkova „čísla“ s majetkovými přiznáními, ve větší části projevu jsme se nic nového nedozvěděli: zdanění bohatých, vlamování se do otevřených dveří „solárního tunelu“, který ministr Kuba plánuje tak jako tak ořezat, či apel na „investice do lidí a do betonu“, jež vláda s vidinou blížících se voleb rovněž zamýšlí – vše jen prázdné řečnické piruety pro prostší diváky u obrazovek.
Podstatné totiž přišlo až na závěr. Nemyslím na poněkud hulvátský zesměšňující atak na pospávajícího Karla Schwarzenberga. Ten představoval pouze kulturní vložku. Jádrem „poselství“ byla promluva o potřebě změny volebního zákona a „představení“ týmu svých poradců.
Miloš Zeman veřejně oznámil, že naše země míří k prezidentskému systému.
Samo o sobě naprostý nesmysl. K čemu taková informace poslancům je? Mají mu snad jeho poradce schvalovat? Nikoli, smysl byl jiný. Prezident představil úzkou variantu své stínové vlády. A změna volebního systému – verze téhož, který „Havlův“ ústavní soud na popud zvěčnělého exprezidenta z poloviny zničil – prý tentokrát už projde. Můžeme mu věřit. Ústavní soud má přinejmenším stejně pevně v rukou jako Václav Havel. A přes zájmy vydavatelů také média.
Co z toho plyne? Miloš Zeman tím veřejně oznámil, že naše země míří k prezidentskému systému. Možná ještě více: Už v něm fakticky je, pouze nikoli ústavně. To je ovšem při budoucí převaze levice vlastně maličkost. Do té doby si jej bude „přímo zvolený prezident“ (jak neopomněl sedmkrát připomenout) zatím jen nanečisto testovat.
Je zhola jedno, bude-li mít česká gubernie v evropské Čtvrté „federální“ říši ten či onen typ formální „vlády“.
Není to možnost – je to jistota. Vstoupili jsme do prezidentské republiky – a média ani neceknou. Budou z projevu „poctivě“ rozebírat „tři priority“ Miloše Zemana. To naondulované nic.
Aby nedošlo k omylu: Nemám nic proti Zemanovým prezidentským ambicím. Je zhola jedno, bude-li mít česká gubernie v evropské Čtvrté „federální“ říši ten či onen typ formální „vlády“. Stejně jako nelze než „profesionálně ocenit“ Zemanovu schopnost podřídit vše svým mocenským ambicím. Nekomplikuje si cestu žádnými „zbytečnými“ idejemi, jde za svými zájmy přímo a bez skrupulí. V tom je čitelný a srozumitelný.
Především je však mimořádně poučné a vlastně i zábavné sledovat, s jakým opovržením si může dovolit jednat s dosud nedotknutelnými elitami mediokracie, aniž mu od nich cokoli hrozí, přestože ho ve skutečnosti upřímně nenávidí. Je to totiž jednoduché: Miloš Zeman je hlavní proud ještě více než oni. On je šéfredaktor. Novináři jsou jen namyšlení zaměstnanci. Brzy to pochopí. A zkrotnou vůči Hradu ještě víc. Svým způsobem je to fenomenální.
Bude to ještě s prezidentem-premiérem Zemanem zábavná dekáda. Minimálně pro ty, jimž je osud České republiky lhostejný. Poslední týden to moc pěkně naznačil.
