Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
Na cestě politickým minovým polem: Nesnesitelná lehkost puberťáctví.  Doktor Sládek, aneb chyby a oběti. Kdopak by se Klause bál? Poučení od chytré blondýny

Na cestě politickým minovým polem: Nesnesitelná lehkost puberťáctví. Doktor Sládek, aneb chyby a oběti. Kdopak by se Klause bál? Poučení od chytré blondýny

13. 12. 2015

Tisk článku

Petr Hájek hledá odpovědi na několik vážných otázek naší národovecké politické scény, které mu předložil jeden člen velké obce čtenářů Protiproudu

Prahou prošla v sobotu demonstrace na podporu prezidenta Miloše Zemana. Zorganizovala ji Národní demokracie a Hnutí Za naši kulturu a bezpečnou zem. Policejní zdroje odhadují, že se jí zúčastnila zhruba tisícovka lidí. Na místě jsem sice nebyl, ale ze zkušenosti bych připočítal nějakých pět stovek dalších.

A naopak. Pokud by nešlo o demonstraci protestující proti nebezpečí islámu, migrantské vlně a Sobotkově nic nedělající vládě – ale o „vítače“ – dělil bych odhadovaný počet účastníků dvěma až třemi. Taková je realita na současné propagandistické „frontě“. Protože hlavní média má v rukou „kavárna“, zvykáme si jako za starých dob umocňovat a odmocňovat zprávy. Podle toho, jde-li o protesty, nebo provládní (prounijní) agitátory.

Těžká politická chyba

Potud nic nového. Jenže. Stalo se něco zdrcujícího: Jako jednoho z řečníků si organizátoři pozvali Miroslava Sládka, bývalého předsedu Republikánů. Tragikomickou figuru, která již v devadesátých letech dokázala zdiskreditovat zárodky národoveckých politických ambicí v naší zemi – ještě než stačily přirozeným způsobem vzniknout. Tak zoufalou politickou chybu mohou udělat snad jen sabotéři, nebo amatéři. Nevím, co je horší. A není to, bohužel, poprvé.

Marine Le Penová právě ve Francii proráží v regionálních volbách obruče nálepek, kterými stranu, založenou jejím otcem, „oblepil“ politický a mediální mainstream. Bez ohledu na výsledky druhého kola, koncipovaného tak, aby proti nepohodlnému „vetřelci“ bylo možné zorganizovat alespoň ještě jednou operaci „všichni proti jednomu“, stává se reálnou alternativou pro významnou část veřejnosti.  Již před časem totiž pochopila, že bez jistých obětí (v jejím případě se dokonce týkaly její rodiny) nemá proti převaze mediální falangy šanci.

Vynaložila nesmírné úsilí, aby uklidnila tu část veřejnosti, která sice s idejemi její Národní fronty sympatizovala, ale lekala se, zda nejde spíš o šílence, než radikály – jak se snažila přesvědčit hlavní média. A podařilo se jí to. Člověk by řekl, že si z jejího úspěchu vezmou poučení i naši národovci. Jenže stal se pravý opak. Proč?

Čtěte ZDE: Na prahu reality: Marine Le Penová a její „Hlavu vzhůru“! Jana z Arcu byla také „extrémistka“. Obtížný porod versus snadný potrat. Vrátí Francouzi naší civilizaci svůj dluh?

Několik vážných otázek

V mnoha dopisech, které přicházejí na redakční mail Protiproudu, se dobrá polovina věnuje právě tématu migrantů, islámu a odporu proti tomuto šílenému sociálně-inženýrskému experimentu německých (bruselských) vládců naší reality a jejich zdejších prodloužených paží. Je to logické, protože se těmto vážným otázkám ve velmi podobné frekvenci na našich stránkách také věnujeme.

Z běžné agendy však vybočil jeden dopis, nad nímž jsem si několik dní lámal hlavu. Přesněji řečeno nad reakcí na něj. Nakonec jsem se rozhodl, že se s ním a se svou odpovědí svěřím širší čtenářské obci:

Vážený a milý pane Hájku,

jelikož již nějaký čas přemýšlím o jedné věci a stále nenacházím odpověď, rád bych se Vás rovnou zeptal. Není to tak dávno, co jste na Vašem webu propagovali stranu Národní demokracie, informovali o jejích stanoviskách, názorech, komentovali jste akce, které pořádá či spolupořádá.

Nyní jsem již delší dobu na Protiproudu podobně informační článek nenašel, a proto mě některé věci začaly vrtat hlavou. Jo to nějaký signál? Znamená to, že jste se v něčem nepohodli, resp. rozkmotřili? Něco se mezi Protiproudem a Národní demokracií stalo? Nebo si chcete na Protiproudu držet jakýsi odstup od sympatií k jakékoliv politické straně? Možná se mýlím a můj dotaz tímto nemá relevanci, ale rád bych se jen ujistil...

Domnívám se, že pravicová konzervativní a národovecká scéna, v současných stále horších časech, potřebuje sjednotit, resp. najít sjednotitele, najít společný bod. Bohužel si všímám neuvěřitelné roztříštěnosti a neochoty se dohodnout, proto mě situace na pravém a národoveckém spektru politiky velice trápí a mrzí. Toto je pak voda na mlýn současné neomarxistické garnituře, bohužel...

Srdečně Vás zdraví,

Petr Šmída

Čtěte ZDE: Braňme svého šerifa: Kampaň proti prezidentu Zemanovi dostala nový náboj. „Islamisté“ našich médií a politiky pálí ze všech pozic. Konvička jako test. Muslimův bratr nás chce zavřít. Postavme plot!

Čtěte ZDE: Útok na prezidenta Zemana: Kavárna kooptovala socialisty jako užitečné idioty. Bombardování Hradu podle not Bruselu a Londýna. Čí premiér je Sobotka? Máme holé ruce – a volební hlasy

Vážený a milý pane Šmído,

nejprve chci poděkovat za dopis. Kladete v něm řadu důležitých otázek, na které ovšem není snadné odpovědět v jedné dvou větách.

Především tedy konstatuji, že jste si všiml dobře. Stejně jako se pokoušíme dát veřejnosti vědět o řadě občanských iniciativ a práci malých politických stran, o nichž hlavní média mlčí, nebo jejich aktivity překrucují, činili jsme tak i s Národní demokracií. Od nedávné doby jsme však naši pozornost vůči ND vskutku poněkud utlumili.

Důvod je vcelku jednoduchý: Nevíme, co si o ní v současné podobě myslet. A psát o něčem, čemu nerozumíme, bych pokládal za nesmysl. Museli bychom začít jednat jako mainstreamová média, která tendenčně komentují (přesněji, jak říkáte, propagují) některé politické strany a přitom zamlčují či přehlížejí zcela šílené či přinejmenším nesrozumitelné (protože ideově protichůdné) postoje  jejích představitelů - prostě pro to, že jsou s nimi (zájmově či finančně) srostlí. 

Hrdinové nevšedních dnů

My si naopak můžeme dovolit "luxus" nezávislosti a otevřenosti. Neděláme propagandu, ale informujeme a ptáme se. V případě Národní demokracie však opravdu v poslední době často nevíme, co si myslet. Co naopak víme bezpečně, že její členy tvoří stále v převážné míře stejně odhodlaná skupina aktivních lidí oddaných životním zájmům našeho národa a státu – suverenitě na místě čelném. Tedy možnosti rozhodovat si o svých věcech tady, v České republice, ne si nechat diktovat z Bruselu, Berlína či Washingtonu.

Lidí, kteří se jako jedni z mála stavějí aktivně na odpor zběsilému tlaku politického i mediálního mainstreamu a navzdory proklamované demokracii a svobodě jsou vystaveni nálepkování a ústrkům – jak osobním, tak kariérním. Za mnohé mluví dosti typický dopis jedné aktivistky právě Národní demokracie, který jsem rovněž nalezl v redakční poště a z něhož zacituji jen jeho příznačné (a skandální) jádro:

„Dobrý den,

jmenuji se Zdena Rosenbaumová a bydlím v Praze. Jsem invalidní důchodce 3. stupně. Dne 30. 4. 2015 jsem byla hospitalizována s pravostranným ochrnutím těla v nemocnici na Bulovce, kde na MR zjistili nádor na mozku velkého rozsahu s otokem. Prognóza velmi nepříznivá – 50% šance přežití a pouze 20% šance, že nezůstanu ochrnutá – čili 80% pravděpodobnost ochrnutí.“ (...)

Ve čtvrtek 10. 12. 2015 ráno jsem měla hovor z Vojenské pojišťovny od MUDr. Metelkové, že mně lázně schváleny nebyly. Mimo jiné mně bylo řečeno, že „se podílím na aktivistických demonstracích, tudíž lázeňskou péči nepotřebuji, když tam vydržím tak dlouho být“.

Čtěte ZDE: Chvála sucha: Umíme ještě o vodu poprosit? Primátorka a ambasador v čele procesí k pánu zla. Co mají společného Kájínek, Gross či Kramný? Dlažba na cestě do temnot

Čtěte ZDE: Řecko, Brusel či papež: Falešné naděje jsou začátek konce. Poraženectví? Osobní svědectví o záhadných zvucích. Špatné ovoce dobrého stromu. A co si myslí Pes?

Akční plán?

Podobných případů znám mnohem více – jak z dopisů, tak z osobních rozhovorů nejen se členy a příznivci Národní demokracie (ND), ale i z dalších národně orientovaných malých stran, hnutí a skupin. S řadou (většinou) jejich zakladatelů či vůdčích osobností jsem nejednou hovořil a snažil se jim svými názory a zkušenostmi poskytnout především inspiraci k tomu, jak se bránit proti mediálním útokům – obvykle zákeřným a nespravedlivým – jež z nich v očích většinové veřejnosti činí „extrémisty“ (xenofoby, fašisty atd.). Také s Adamem Bartošem jsem na toto téma vedl nejeden hovor.

Nedávno jsem však zkoprněl. Podobně, jako když jsem nyní spatřil na demonstraci "Bartošovců" Miroslava Sládka. Dostal se mi totiž do rukou „Desetibodový akční plán řešení migrační krize v České republice“ z dílny ND. Vedení strany v něm píše:  „Jedná se o opatření, která by byla neprodleně realizována, pokud by strana měla v rukou politickou moc.“ Kromě jiného by prý v takovém případě strana přikročila například k následujícímu „opatření“:

„Zahájit vyšetřování českých politiků, žurnalistů a dalších veřejně činných osob, které se na migrační krizi podílely nebo ji schvalovaly, pro podezření ze spáchání trestného činu vlastizrady.“ (...)

„Pro ty české politiky a jiné veřejně činné osoby, které budou usvědčeny z účasti na vyvolání a podporování migrační krize u nás, ze zákona stanovit povinnost podílet se na hrazení nákladů na repatriaci migrantů. Stejným způsobem stanovit povinnost podílet se na úhradě nákladů na procesu repatriace migrantů také pro všechny petenty tzv. vítacích petic."

Občanské svobody buďto jsou, nebo nejsou

Nebýt to poněkud pubertálně komické, bylo by to k pláči. Roky mnozí z nás bojují  s „kavárnou“ a různými představiteli státní moci, kteří kriminalizují politické postoje, výroky a činy národně orientovaných politiků ve veřejném prostoru. Naposledy šlo o pana docenta Konvičku (Islám v ČR nechceme) a jeho trestní obvinění za (právě tak pubertální) nadsázku kdesi v polouzavřené skupině na Facebooku. A nyní představitelé politické strany, kteří se tohoto zápasu účastnili, by chtěli sami kriminalizovat „politiky, žurnalisty a jiné veřejně činné osoby“, sáhnout jim za jejich politické postoje dokonce na majetek, nebo je hnát k soudu za „vlastizradu“. Před, nebo po obnově trestu smrti?

Opakovaně předhazuji novinářům z hlavních médií, že přejali bolševické metody propagandy a politického boje. Jenže – co je tohle jiného?  Jistěže při jejich aktuální síle je to spíš směšné. Jistěže jde o reakci na nevybíravý tlak, kterému jsou vystaveni. Havlističtí političtí soupeři ND mají v rukou (či alespoň podstatný vliv na) mocenský aparát státu, a jdou proto konzervativním národovcům po krku. Ti se teď tedy furiantsky rozhodli, že je v tom ještě předčí – do doby než budou „mít v rukou politickou moc“ – jen verbálně.

Čtěte ZDE: Ovlivňování reality myšlenkou: Vědecký důkaz telekineze? Robot, kuře a králík. Negativní myšlenky přitahují negativní události. Pootevřené dveře do skutečného světa, o němž nic nevíme?

Jenže to nejde. Občanské svobody (počínaje svobodou slova) jsou buďto pro všechny, nebo pro nikoho. Nemluvě o tom, že s těmito postoji na reálnou politickou moc (tedy podporu široké veřejnosti) nikdy pomýšlet nemohou. Dávají tím naopak levně do ruky munici mediálním falangám, které je ostřelují a baví se jejich dětinskými chybami. Možná to vědí – a je jim to jedno. Svědčil by o tom i průběh jejich nedávného sněmování.

Muž budoucnosti

„Podporu Václava Klause jsme nikdy neměli, o přízeň Václava Klause jsme nikdy nestáli a dost dobře se bez ní obejdeme, protože Václav Klaus je pro nás (i pro většinu společnosti) mužem minulosti. Jdeme vlastní cestou,“ prohlásil předseda ND Adam Bartoš na celorepublikovém říjnovém sněmu.

Je to pozoruhodně zásadové prohlášení od člověka, který by ve veřejném prostoru neexistoval, kdyby Václav Klaus v minulosti (za značných politických nákladů) pochvalně neupozornil na jeho některé publicistické texty. Teprve pak se strhla „kavárenská“ mela a mladý novinář se stal „slavný“. A vstoupil do politiky.

Nic proti vymezení se vůči Václavu Klausovi. Ostatně nevím o tom, že by bývalý prezident o kontakt s ND kdy jen zauvažoval. Vrtá mi však hlavou, proč Adam Bartoš téměř na den přesně dva roky před svým útokem na exprezidenta na letošním sněmu ND, napsal následující obdivná slova:

„Někteří se mohou vysmívat tomu, že Klausova ambice je přehnaná a nesetká se s úspěchem, ale cožpak nepotřebujeme jako sůl právě takové silné a ambiciózní vůdce, kteří nevidí jen na konec volebního období, ale na několik takových období dopředu? A kteří sice nemají a nemohou mít jistotu, že jejich úsilí bude korunováno úspěchem, ale zas a znovu ho z nějakého pocitu odpovědnosti vůči vlasti podstupují a prokazují tak obdivuhodnou odvahu, pracovitost a vizionářství? (...)

Klaus nabízí hodně. Neslibuje modré z nebe, sám mluví o experimentu, ale předkládané argumenty jsou silné a stojí za zkoumání. Nabízí něco, čemu se sice jiní mohou vysmívat, ale protože tito sami nic adekvátního nenabízí, jeho nabídka je o to vážnější. Je to první skutečně relevantní plán do budoucna, plán pro český národ. Je to téměř "baťovský" plán na silnou, zdravou, sebevědomou a hlavně suverénní republiku. Novou republiku.“ (freeglobe.parlamentnilisty.cz, 20. října 2013)

Vysvětlení tohoto „rozdvojení osobnosti“ jsem učinil v sobotu vystoupením Miroslava Sládka na Václavském náměstí. Vedení Národní demokracie představilo „muže budoucnosti“.

Vážený a milý pane Šmído,

vy tomu rozumíte? Já ne. To vše se děje v době, kdy, jak píšete „pravicová konzervativní a národovecká scéna, v současných stále horších časech, potřebuje sjednotit, resp. najít sjednotitele, najít společný bod“.

S tím souhlasím. Doba je příliš vážná. Hledání nejvyššího společného jmenovatele všech lidí a sil, které si uvědomují, v jakém ohrožení se (nejen) náš národ a stát nacházejí, by mělo být nepochybně tím prvním, na čem by měli všichni pracovat.

Jenže na druhou stranu chápu, že pro mnohé je nemožné najít průsečík s nápady, jako jsou „politické procesy proti vlastizrádcům“ (Bartoš) či „masokostní moučka z mohamedánů“ (Konvička). Takové výroky jsou prostě politické chyby z druhu nenapravitelných.

Osobní oběť? U nás v politice neznámé...

Myslím, že dříve nebo později bude muset dojít k něčemu podobnému jako ve Francii: „onálepkované“ hlavní mediální tváře, jimiž jsou v některých případech i spoluzakladatelé těchto uskupení, bude muset nahradit někdo jiný. To je v každé vypjaté politické bitvě častý úděl nezkušených bojovníků v první linii. Na spravedlnost či nespravedlnost se v tomto případě neptejme. Jenže umí takovou osobní oběť někdo sám přinést? Obávám se, že ne. Že naopak při takové úvaze naskočí paranoidní vidění světa a mylné přesvědčení o nenahraditelnosti.

Čtěte ZDE: Podivná tradice: Na cestě k obnovení státní suverenity jsme zase poslední. Puč!, volají polští Bruselané. Vzkříšení řádu: Rodina, blízcí, stát - a teprve pak to ostatní. Je cesta k osvobození Polska volná?

V takovém případě však bohužel následuje druhá možnost: hnutí či strana se „zapouzdří“, vytvoří cosi jako sektu nepostradatelných nepoučitelných – a její reálné ambice v politice tím skončí. A dříve či později společenská poptávka dá vzniknout něčemu jinému. Jen vzácný čas se tím zase ztratí. A opět oslabí naděje významné části veřejnosti na rozumnou stranu, která bude se vší razancí a bez pokrytectví politické korektnosti reprezentovat její zájmy, aniž verbálním pubertálním radikalismem začne vzbuzovat instinktivní obavy dospělých slušných občanů-vlastenců.

Jakou cestou se některé tyto (tolik potřebné) subjekty na naší divoce se vyvíjející politické scéně vydají, těžko předvídat. A protože takové konstatování je na fundované komentáře poněkud málo, už o nich opravdu nepíšeme tak často jako dříve. Že při tom zůstáváme stále stejně „nad věcí“, tedy že nejsme „tiskový orgán“ jakéhokoli politického uskupení, je při tom samozřejmě vytknuto před závorku.

Nevím, zda jsem, milý pane Šmído, zodpověděl vaše vážné otázky zcela. Alespoň jsem se ale pokusil. Je to však nekonečný proces – právě tak, jako politika sama.

Vám i všem ostatním čtenářům a příznivcům Protiproudu jsem v tomto adventním setkání nad dopisy chtěl ale původně především poděkovat. Za stále rostoucí zájem o náš společný „kontrarevoluční“ magazín. Za nekončící proudy dopisů, jimiž nás informujete a dáváte nám vědět o situaci v různých částech naší vlasti – i v zahraničí. Vždyť dopisy krajanů od Kanady po Čínu, od Británie po Austrálii jsou pravidelnou součástí naší pošty. A většinou skvělé a inspirativní, díky za ně!

Zvláštní poděkování pak patří těm, kteří si uvědomují, že naše práce také něco stojí a že „ekonomická blokáda“, jíž jsme od počátku vystaveni, stále trvá. Vaše drobné či větší (občas opravdu podstatné) finanční příspěvky nám nejen pomáhají žít a přežít. Jsou pro nás také hmatatelným důkazem skutečné sounáležitosti, kterou s Protiproudem mnozí cítíte. Moc za to děkujeme a vážíme si toho. Je to svým způsobem také druh hlasování o tom, jak naši docela nelehkou práci děláme.

Požehnanou třetí adventní neděli a krásný (navzdory shonu, co možná nejklidnější) zbytek rozjímavého času, který nás dělí od zázraku Vánoc, milí přátelé Protiproudu!

Doporučujeme

Na začátek stránky