Každý má svou volbu: Pohodlně plout do otroctví, nebo vstoupit do PROTIPROUDU
Na prahu reality: Marine Le Penová a její „Hlavu vzhůru“! Jana z Arcu byla také „extrémistka“. Obtížný porod versus snadný potrat. Vrátí Francouzi naší civilizaci svůj dluh?

Na prahu reality: Marine Le Penová a její „Hlavu vzhůru“! Jana z Arcu byla také „extrémistka“. Obtížný porod versus snadný potrat. Vrátí Francouzi naší civilizaci svůj dluh?

7. 12. 2015

Tisk článku

Petr Hájek komentuje volební úspěch ženy, která chce zachránit Francii, varuje před časným jásáním, ale s opatrným optimismem obrací oči k záhadnému adventnímu nebi

Vítězství Marine Le Penové a její Národní fronty v prvním kole francouzských regionálních voleb je impozantní. Vyhrát v šesti ze třinácti „krajů“, v místě své kandidatury získat dokonce přes čtyřicet procent hlasů, umožnilo říci paní Le Penové větu, která kdysi (po „sarajevském atentátu“ na Václava Klause) zněla také českou kotlinou: „Francie zvedla hlavu vzhůru!“

pp

Kdo jinému jámu kopá...

Na jásání je samozřejmě ještě brzy. Dvoukolový volební systém je postaven tak, aby v případě podobného „překvapení“ měla média čas rychlou vlnou další kampaně, vystrašit veřejnost a donutit ji k „mainstreamové korekci“ výsledků z kola prvního. Teprve za týden proto uvidíme, do jaké míry má ještě mediokracie v rukou především francouzskou střední třídu – pokud něco takového v naprosto zrůdném daňovém socialistickém systému „kohoutího smetiště“ ještě existuje.

Ve Francii se začíná opět probouzet autentická politika umrtvená bruselským Molochem. Veřejnost, podobně jako v ostatních zemích celého kontinentu, už začíná cítit skutečné nebezpečí

Současně však platí, že se Hollandovi socialisté  nejspíš chytili do vlastní pasti. U vědomí, že jejich dny jsou zvolna sečteny, začali již před několika lety šeredit s volebním systémem. Snížili jednak počet volebních obvodů, takže z více než dvacítky vzniklo třináct „krajů“ (porovnejme to s našimi čtrnácti a s velikostí obou zemí). Současně změnili pravidlo, že do druhého kola (na krajské úrovni, nikoli ve volbách prezidentských) nepostupuje pouze vítěz a druhý na pásce – ale rovnou první tři.

Ošidná matematika

Jenže v důsledku toho nynější obří volební celky začínají vypovídat o „průměrné“ náladě v zemi, jsou v nich potlačeny „místní zájmy“ na úkor „velké politiky“. A souboj ve druhém kole „všichni proti jednomu“ – tím, že neúspěšná třetí (obvykle ještě velká) strana „věnuje“ hlasy  svých voličů tomu, koho pokládá za „menší zlo“ – je rázem také skoro nemožný.

Jak totiž přesvědčit kandidáty vlastní strany s 23% hlasů, aby ve druhém kole provedli rituální sebevraždu a kandidatury se vzdali? To snad musí Hollande spoléhat jen na stanné právo a vězeňské kobky. Pokud se mu to ale přece jen podaří, nejenže jeho socialisté prakticky zmizí z regionální politiky – základny pro parlamentní volby.  Především však vůbec není jasné, zda jejich voliči v tom případě raději nezůstanou příští neděli doma. Či naopak nedají „protestně“ hlas madam Le Penové.

pp

Čtěte ZDE: Paříž i Brusel obchází strach: Národní fronta Marine Le Penové jde do „evropských voleb“ s jasným plánem: Opuštění eura, omezení imigrace a obnovení suverenity Francie

Ani bombardování už nezabírá

Obluda zvaná Sarkozy (Republikáni) stanula za Le Penovou na druhém místě se ztrátou zhruba čtyř procent. Účelově zostřená protiimigrační rétorika a propagační návštěva u (ve Francii stále populárnějšího) Vladimíra Putina přece jen trochu zabrala.

Hollandovi socialisté (opět ve zhruba čtyřprocentním odstupu) již Sarkozymu signalizovali, že by mohli postupovat ve druhém kole proti Le Penové (jako vždy) společně. To ovšem tentokrát bývalý prezident odmítl (úplný ťulpas samozřejmě není), stejně jako spolupráci s Národní frontou – která ovšem zájem o Sarkozyho ani nenaznačila. Spíše dala najevo, že by si o tohoto politického oportunistu ani neopřeli hrábě.

Bez ohledu na to, jak vše za týden dopadne, jisté je jedno: Hollande (a všechno, co spolu s kancléřkou Merkelovou v Evropě těchto dnů představují) katastrofálně prohrál. Média se mu přitom snažila pomáhat bezmála jako ta naše Karlu Schwarzenbergovi v prezidentském klání s Milošem Zemanem. Pokusil se využít i krvavého pátku v Paříži. Vyhlásil výjimečný stav, odejel rovněž za Vladimírem Putinem (hloupě ovšem též za Obamou a Merkelovou), začal bombardovat Sýrii a Irák – a téměř nic.

pp

Čtěte ZDE: Pohyb už také v Německu: Alternativa pro Německo již třetí nejsilnější. V Bavorsku je šéfem strany Čech. Proč? Odpovědi na otázky Protiproudu to vysvětlují. Evropský manifest. Merkelová vydírá ostatní státy

Probuzení z těžké mdloby?

Ve Francii se prostě podle všeho začíná opět probouzet autentická politika umrtvená bruselským Molochem. Veřejnost, podobně jako v ostatních zemích celého kontinentu, už začíná cítit skutečné nebezpečí. A politicky korektní uklidňovači a vítači jí navzdory monumentální mediální kampani stále více lezou krkem. A to mluvíme o zemi, která blahobytem a nemravnými dárky takzvaného sociálního státu byla uspaná téměř do bezvědomí.

Probuzení reálných zájmů (nic jiného skutečná politika není) však ještě automaticky neznamená, že lidé naleznou reprezentanta, který je ve veřejném prostoru dokáže přesvědčivě artikulovat. Média mají stále obrovskou moc a jsou nastavená tak, aby okamžitě odstřelila každého, kdo nepřísahá na zničující agendu civilizační sebevraždy: od globálního oteplování způsobeného domněle člověkem, přes všechny homo či gender revolucionáře, až po přísahu na Brusel.

Součástí přísahy je ovšem také lokajský předklon k zájmům Washingtonu. Jak třeba v podobě ekonomického diktátu, jenž má zachránit americkou ekonomiku na úkor evropské (skandální „smlouva“ TTIP), tak demonstrativní nenávistí k Rusku, které odmítlo hrát v novodobé imperialistické komedii „vývoz demokracie“ roli mladšího učenlivého poskoka a současně importéra vlastní zkázy.  

pp

Čtěte ZDE: Jean-Marie Le Pen: „EU je svěrací kazajkou a vězením národů. Zastavení přílivu imigrantů je otázkou života a smrti.“ Změní něco „evropské“ volby 2014?

Těžký porod

Kdo tak nečiní, je okamžitě ocejchován jako extrémista, pravicový nacionalista, kremelský agent, a především smrtelné nebezpečí pro „demokracii“ – ono dávno již jen  virtuální posvátné tele, které kromě učebnic existuje už jen v mediálních výpotcích politických gard nové totality. Právě to jsou základní charakteristiky, kterými je označována Marine Le Penová a Národní fronta. Jakým zázrakem se jí tedy přesto podařilo rozetnout všechny tyto obruče skandalizujících nálepek?

Marine Le Penová je totiž skutečný politický talent. Brzy pochopila, že mysl běžného člověka (neříkejme průměrného, takový neexistuje) má jisté limity. Nežije denně politikou, zapíná zprávy v televizi, sem tam ještě čte noviny, nevisí na internetu. Celé veřejné divadlo vnímá spíše v hlavních konturách. Nesmí pro něj proto Národní fronta, ve virtuální realitě vytvářené mediokracií, intuitivně představovat větší nebezpečí, než je nebezpečí reálně existující, jemuž chce naopak vytvořit hráz.

Proto se nakonec rozešla (za značně riskantních politických nákladů) i se svým otcem – současně i otcem zakladatelem Národní fronty. Mystifikace o jeho domnělém rasismu a „extrémismu“ - médii vytvořená iluze v časech, kdy jim ještě lid naslouchal jako slovu svatému – byla totiž silnější a „zabetonovanější“ než jakékoli jeho reálné názory a činy.  Marine LP proto přistoupila raději na těžký porod, než by riskovala potrat.

Odpracovaný úspěch

„Včera jsme zvítězili ve městech, dnes v regionech, zítra vstoupíme do Elysejského paláce!“ volají po včerejšku nadšení příznivci nové „Jany z Arcu“ (jak je někdy titulována). Je to sice ještě hodně optimistické heslo, ale skrývá v sobě část podstatné reality.

Prostě vůbec nejde o náhodný „výkyv“. A už vůbec ne o důsledky strachu veřejnosti po „pařížských atentátech“, jak zní „uklidňující“ mantry mediálního mainstreamu. Podivné krvavé představení mělo naopak posloužit „ráznému a bojovnému“ prezidentu Hollandovi - alespoň cinknuté průzkumy veřejného mínění se v posledních dnech před volbami snažily tento dojem podpořit.

Ve skutečnosti je za úspěchem Národní fronty (jakkoli zatím podmíněném) dlouhá a mravenčí politická práce. Aktuální dění, zvláště pak šílený projekt kancléřky Merkelové a jejích bruselských podřízených, ji pouze nabil další energií. Atentáty, ostudná válka Západu proti Sýrii a dramatický vstup Ruska do skutečného boje proti „americkému“ Islámskému státu, pak znamenaly spíše jen závěrečný tympán, potvrzující věrohodnost jejího úsilí o záchranu Francie.

pp

Čtěte ZDE: Noční vlci i Marine Le Penová v Praze: Evropská unie je monstrum, které musí být zničeno. S ruskými motorkáři se na Olšanech modlil i Jaromír Jágr. V Bratislavě a ve Vídni je vítali tisíce lidí. Naděje na mír stále žije

Na prahu reality

Svým odporem k americké agresívní světovládné ambici a naopak realistickým postojem  ke „vzdornému“ Putinovu Rusku se madam Le Penová nikdy netajila. Nemusela proto podnikat zahanbující neautentické propagační výlety do Kremlu jako její političtí soupeři. Je klidná, energická a má jasnou vizi: Francii bez bruselských diktátů, bez „proměny“ staré bašty evropského křesťanství – ač dnes republikánské a ostentativně „nenáboženské“, ale hodnotově ukotvené – v islámský chalífát s mystifikačně nastrčenou modrou vlajkou. Říká jasně: Její vlajka je červeno-modro-bílá trikolóra.

Vede tak své stoupence krok za krokem na samotný práh reality současného světa. Jeho hlavní charakteristikou je právě souboj o probuzení přirozených autentických zájmů občanů. Těmi nejsou ani jakákoli nesmyslná lokální (a už vůbec ne globální) válka za cizí mocenské touhy. Ani migrantský sci-fi sociální experiment křížení kultur při výrobě „nového Evropana“ bez vlasti v suverénním státě, bez minulosti, bez identity – a bez obrany.

Zda se Francouzům takový obrat podaří, je samozřejmě ještě velmi nejisté. Síly, které tomu budou chtít všemi prostředky zabránit, jsou mocnější, než si připouštějí někdy příliš optimističtí odpůrci nastupující euro-americké tyranie elektronického věku.

Pokud však madam Le Penová uspěje, vzpomínky na bájnou Janu z Arcu nebudou až tak nereálné. V každém případě by tím za Francii splatila evropské civilizaci část dluhu, kterou po sobě zanechala revolucí z konce osmnáctého století. Jakmile se totiž ocitneme na prahu reality, jsme na prahu kontrarevoluce.

Hlavu vzhůru tak není špatná rada ani pro nás. Může se stát, že při tom skrze mlhy lží a mystifikací zahlédneme problesknout nebe.

Zvláštní Advent. Cesty Páně jsou prostě nevyzpytatelné.

pp

Doporučujeme

Na začátek stránky