Je to k smíchu i k pláči. Ve skutečnosti jsme však v přímém přenosu svědky toho, jakou potenci k rozmnožování má lež a zlá pomluva. Šéf prezidentské kanceláře Vratislav Mynář veřejně prohlásil, že „vypátral“ skutečné autory novoroční amnestie. Petr Hájek, Ladislav Jakl a Pavel Hasenkopf.
Odhlédněme nyní od toho, že tím současně obvinil prezidenta Klause, že lhal, když opakovaně tvrdil, že jediným autorem amnestie je on sám. Rozumím tomu, proč se Václav Klaus k té nehoráznosti nevyjadřuje. Nemá, co ke svým slovům přidat a „zdarma“ zvyšovat statut Zemanova kancléře jakoukoli reakcí určitě nemíní. V trochu jiné situaci jsou však zbylí tři „obvinění“.
Ladislav Jakl tu pavlačovou pomluvu v médiích rozhodně odmítl, já jsem se k ní vyjádřil v Protiproudu opakovaně, naposledy v článku, který mnozí patrně četli.
Odhalení motivů Mynářovy pomluvy o autorech amnestie: Prezident Zeman tím vrací úder Protiproudu! Ale nejen to.
Causa Hasenkopf
Mladý právník Pavel Hasenkopf sice také Mynářův útok odmítl, nezůstal však ke své škodě jen u toho. Jistě – jeho situace je trochu jiná. Narozdíl ode mě a Ladislava Jakla na Hradě dále pracuje. Jestliže mu vedoucí kanceláře současně vyhrožoval, že ho kvůli „spoluautorství“ amnestie propustí ze zaměstnání, lze lidsky pochopit, že se rozhodl bránit daleko ostřeji. Zvolil k tomu však katastrofální metodu.
Tentokrát však bohužel už nejde tolik o „případ“ Mynář, ale především o „případ“ Hasenkopf.
Lži se prostě nelze bránit další lží. Zvláště když Pavel Hasenkopf je na tom s „důkazy“ o své pravdě velmi podobně jako pan Mynář – žádné nemá. Poskytl však rozhovor a patrně také nějaké své texty MF Dnes a nová causa je na světě. Tentokrát však bohužel už nejde tolik o „případ“ Mynář, ale především o „případ“ Hasenkopf.
Byly prý tři verze amnestie
Pavel Hasenkopf se v rozhovoru pro včerejší MF Dnes rozpovídal: Údajně prý existovaly tři verze amnestie. Jednu vypracoval on „na základě pětibodového zadání nadřízených“. Druhá verze podle něj vznikla na ministerstvu spravedlnosti jako reakce na jeho amnestijní návrh. Prý se tam nelíbil. „Byl přesný, detailní, jako když chirurg dělá řezy skalpelem. Jejich verze je naopak jako když vezmete sekyru“ řekl s příznačnou sebestředností novinářům. A konečně třetí verze byla prý ta, již prezident Klaus na Nový rok vyhlásil.
Žádné verze amnestie nebyly. Pouze ta, se kterou přišel Václav Klaus, o níž pak občas diskutoval nejužší tým jeho spolupracovníků.
Problém je v tom, že nic z toho není pravda. Jako přímý účastník dotváření konečné podoby amnestie musím autoritativně – ač nerad, protože pan Hasenkopf mi byl vždy sympatický – prohlásit: Pavel Hasenkopf náměsíčně sní, jako když Vratislav Mynář v Právu tiskne.
Žádné verze amnestie nebyly. Pouze ta, se kterou přišel Václav Klaus, o níž pak občas diskutoval nejužší tým jeho spolupracovníků. Vím sice, že Pavel Hasenkopf také vypracoval svou představu, jak by měla, kdyby byl prezidentem, amnestie vypadat, ale jeho text jsme nikdy neprojednávali. Ostatně „výrobu“ mu prezident nezadal a nikdy se s ním ani nepotkal.
Role ministerstva a ministra spravedlnosti
Je to smutek. Pan Hasenkopf se neskutečně přeceňuje, myslí-li si, že jeho elaborát někam putoval. Nebo dokonce na ministerstvo spravedlnosti! Ne, role ministerstva byla nulová. Pouze pan ministr Blažek odpověděl prezidentovi na několik technických otázek. Soudím, že jméno Hasenkopf se dozvěděl až z chvástavých výroků pana Mynáře.
Pan prezident amnestii jako řešení „přecpanosti“ věznic vždy odmítal.
Mimochodem, když jsme u ministrů spravedlnosti: Za těch deset roků se jich pár ve vládách vystřídalo a vesměs všichni navrhovali prezidentovi, aby k amnestii sáhl. Zvlášť aktivní, pokud si vzpomínám, byl „mediální“ ministr Jiří Pospíšil. Pan prezident s tím však nikdy nesouhlasil. Amnestii jako řešení „přecpanosti“ věznic vždy odmítal.
Brzy se totiž ukázalo, že amnestie nemá ani stínem „důsledky“, které na počátku média malovala v hrůzostrašných scénářích
Ani ta, kterou nakonec ke dvacátému výročí vzniku České republiky sám vytvořil, neměla tento smysl. Její smysl byl v ní samé: V aktu odpuštění určitých většinou banálních provinění, za která se jinde ani do vězení nechodí. V druhé šanci pro řadu z těch našich spoluobčanů, kteří jednou šlápli za hranu zákona. A také k jasnému vzkazu justici v případech, kde osm, deset, dvanáct a více let není schopna dát jasný výrok o vině či nevině obviněných – a tím jim zničí životy, rodiny, kariéry.
Směšné hry k pláči
Opětovné rozehrávání tématu amnestie je už především dost velká nuda. Dávno vyprchal původní emocionální náboj, který mu dala média, aby co nejvíce poškodila končícího prezidenta, s nímž vedla dvacet let zákopovou válku.
Brzy se totiž ukázalo, že amnestie nemá ani stínem „důsledky“, které na počátku média malovala v hrůzostrašných scénářích – a jimž veřejnost většinově uvěřila: Propuštěno bylo na šest a půl tisíce vězňů. Zastaveno bylo pouze 231 trestních stíhání, nikoli tisíce, jak dunělo několik týdnů z televizí a novin. Abolice postihla jen třináct (!), nikoli inzerované stovky, větších případů.
Kancléř Mynář cynicky rozehrál úplně jinou hru. Napohled směšnou, ve skutečnosti však zlou a nebezpečnou, protože prolhanou a falešnou.
Tady by mohlo vše skončit. A za pár let přijít s obvyklým „překvapivým“ zjištěním, že „Klaus měl zase pravdu“.
Jenže kancléř Mynář cynicky rozehrál úplně jinou hru. Napohled směšnou, ve skutečnosti však zlou a nebezpečnou, protože prolhanou a falešnou. A jeden ambiciózní nešťastný mladý právník to hřiště přijal a začal hrát ve stejné tónině.
Chyba k pláči. Jednu nespravedlnost a podlost řešit jinou nespravedlností a podlostí slušný člověk nesmí. Zlému musí říci NE.
