V pondělí se v New Yorku setká americký prezident s ruským. Vladimír Putin to navrhoval již dávno, Barack Obama se tomu bránil jako (skoro doslova) čert kříži. Nebylo však zbytí. Poté, co dalo Rusko jasně najevo, že vstoupí do řešení "přízraku Islámský stát" nejen diplomaticky, ale také vojensky, nastalo v Bílém domě zděšení. Vždyť pracně vybudovaný chaos v celé oblasti, který kromě jiného tak skvěle uvedl do pochodu milióny lidí směr Evropa, je tím ohrožen!
Česká média, kopírující své západní vzory, si dala práci s dosti směšným vysvětlením schůzky šéfů obou supervelmocí: Bílý dům trvá na tom, že se bude jednat o Ukrajině - kde shodou okolností zavládl nevídaný klid. Moskva samozřejmě netají, že jediným důvodem setkání je válka v Sýrii a celé přilehlé oblasti, která je neuralgickým bodem a příčinou současných krizí na mnoha jiných místech světa - včetně Evropy.
Málo si to uvědomujeme také u nás. Propagandistická mašinérie sice neumí zdůvodnit, proč Islámský stát nadále existuje, když na něj údajně útočí největší mocnosti Západu, stejně jako proč regulérně zvolený syrský prezident Asad je jim takovým trnem v oku, protože sleduje hlavní cíl: Zakrýt jedno z nejnebezpečnějších amerických vojenských dobrodružství tak, aby se v tom pokud možno už nikdo nevyznal.
Proto před jednáním Obamy s Putinem přinášíme vynikající komentář významného analytika Pepe Escobara, který odhaluje podstatu celého problému - jenž ostatně tak úzce souvisí s domněle rovněž "neřešitelnou" migrační vlnou:
Zastydlá puberta i válka
Vše, co jste kdy chtěli vědět o intelektuálním kalibru Obamovy administrativy, můžete zjistit z faktu, jak dlouho zvažoval, zda pokračovat v “ignorování” ruského prezidenta Vladimíra Putina, nebo konečně napřít síly k vytvoření reálného partnerství k vyřešení syrského geopolitického a humanitárního dramatu.
Koneckonců, pokud váhá mezi diplomacií a chaosem, má Washington vždy tendenci uchylovat se k jediné oblíbené zbrani, jíž rozumí - státnímu převratu v neposlušné zemi.
A kromě toho, pořád máme na programu non-stop hysterii pod značkou “Rusové přicházejí!” - remix Studená válka 2.0, který se “přeškolil” z údajné obavy na vojenskou invazi či okupaci Ukrajiny na totéž v Sýrii.
Bílý dům, který stejně jako Pentagon “nedělá do ironie”, doopravdy a skutečně vyzval Kreml, aby se choval “konstruktivněji” a zařadil se po bok oné fantasticky neúspěšné koalice úlisných oportunistů, která momentálně - naoko ateoreticky - prý bojuje proti ISIS/ISIL/Daesh.
Mluvčí Bílého domu Josh Earnest přitom opakovaně vysvětloval, že až Obama usoudí, že nadlidský úkol zvednout sluchátko a vytočit Kreml je v americkém národním zájmu, udělá to. Jeho shakespearovská pochybnost by se mohla vléci celé dny - dokonce i poté, co Putin skrze mluvčího Kremlu Dimitrije Peškova poslal vzkaz, že byl samozřejmě dialogu nakloněn celou dobu.
Aspoň, že Bílý dům uvažoval nad nabídkou Moskvy diskutovat o posilování ruské pozice v Sýrii skrze rozhovor armádních špiček. To znamenalo, že mluvit bude Pentagon, a pokusí se dosáhnout té “jasnosti”, která k rozhodnému jednání údajně chybí v Bílém domě.
Dvojí hra Ankary
Mezitím v hektickém tempu probíhají diplomatická jednání. Turecký ministr zahraničí Feridun Sinirlioglu odjel do Soči, aby si s Ruskem pohovořil o Sýrii - a Ukrajině. Pozice Ankary je stále zamrzlá na názoru, že jakákoli pomoc Bašáru Asadovi se bude rovnat dalším ztrátám na civilních životech.
Mluvil take o “Potrubistánu” - tedy plynovodu Turkish Stream. Navdzory apokalyptickým předpovědím, které se objevují v amerických hlavních médiích, Ankara potrubí hodlá postavit. Problém spočívá v tom, že po červnových volbách není ani schopná zformovat vládu.
Do Moskvy mezitím odcestovala i armádní superhvězda, velitel Íránských revolučních gard Kásim Sulejmání, aby podpořil spolupráci Damašku s Moskvou. Vlastně ne - neodcestovala - protože Moskva návštěvu prostě popřela. Sulejmání byl prý v Rusku vlastně už před třemi měsíci. Další důležitá schůzka, týkající se Sýrie, se odehraje v pondělí, a účastnit se jí budou pověřený ministr zahraničí Íránu Husajn Amír Abdulahian a jeho ruský protějšek, Michail Bogdanov.
Syrskou kapitolu Arabského jara sponzorovala, financovala a vyzbrojila převážně Ankara - která tím naprosto na hlavu postavila svou předchozí geopolitickou doktrínu “chceme nulové problémy se sousedy”. Podporovalo ji Doha, podstatně se angažovala dynastie Saúdů a zpovzdálí vše naplno řídil obamovský Bílý dům.
Ankarská domina a impotentní spojenci
Po čtyřech a půl letech nezměrné tragédie je skutečným výsledkem operace na změnu režimu s kódovým označením “Assad musí od válu” neslýchaná uprchlická krize. Více než dva miliony lidí z dvacetimilionového syrského národa uprchly do Turecka. Ankara je před nedávnem en masse propustila z uprchlických táborů, takže jsou teď na cestě na Balkán a do Zaslíbené země Teutonů.
Tedy je to Ankara, kdo stojí přímo v centru největší migrantské vlny v Evropě za posledních sedmdesát let. A s ní i její podporovatel Washington. ISIS/ISIL/Daesh se zmocnil všech zbraní, dodaných Spojenými státy ubohoučké Syrské osvobozenecké armádě, stejně jako tanků a obrněnců z vykuchané irácké armády, kterou kdysi Spojené státy vycvičily. Jakékoli skutečné řešení uprchlické krize a boje proti ISIL musí tedy zahrnovat odříznutí myriády přímých a nepřímých kanálů, kterými Ankara podporuje falešný “Chalífát”.
Problém Ankary je částí problému neuvěřitelně nevýkonné americké koalice pro boj s ISILem. Tento do očí bijící paradox některé alespoň trochu dospělé osoby ve Washingtonu zjevně zaregistrovaly. Obamova administrativa je ale stále zamilována do ankarské dominy, která hraje představení “vrtěti psem”. “Obamovo družstvo”, které pořád melduje, že “Assad musí pryč”, je zodpovědné nejen za vytvoření falešného Chalífátu - přičemž tuto naprostou absurditu vesele opakují jak David “z Arábie” Cameron, tak “generál” Hollande - ale také za neuvěřitelnou neschopnost americké koalice ISIL rozdrtit. Jenže je to ve sktutečnosti Ankara, kdo vládne takzvané bezletové zóně na turecko-syrské hranici. A Ankara chce bojovat se syrskými Kurdy, nebo Stranou kurdských pracujících, a ne s al-Bagdádího poskoky.
Do háje, kde máme operativce?
Mašinerie Pentagonu, pokud by se skutečně soustředila na svou “misi”, mohla drtivě udeřit na přisluhovače “Chalífátu” během jediného víkendu. Jenže když si uvědomíme, kolik se toho nenaučili za ta léta v Iráku, je více než pravděpodobné, že Pentagon nemá v oblasti jediného slušného zpravodajce.
Celá fraška se týká čtyři sta kilometrů dlouhého pruhu pouště podél syrsko-irácké hranice, kdysi Sykes-Picotovy, nyní v rozkladu. Rozkládá se (doslova) mezi al-Bádžem v severním Iráku a Rutbou poblíž jordánské hranice. Jsou tací, kteří tomu území přezdívají irácká Tora Bora - ano, vypadá to tam jako v Afghánistánu, jen přidejte trochu pouště.
ISIS/ISIL, nebo Daesh, ovládá provincie Ninive, Dijál, Ifrít a Al-Džazíra v Iráku, Abú Kamal a Deir ez-Zor v Sýrii, nejvíce je ale spoustředěná a své ústředí má v iráckém Furhatu kolem al-Baaj. Tam je její velitelské stanoviště. Kdyby se některý z analytiků pracujících pro Pentagon obtěžoval kontaktovat iráckého analytika Hišáma al-Hašemí, dozvěděl by se, že al-Baghdádí sám je zalezlý v úkrytu v al-Baaj i se svými dvěma ženami. Ten, kdo momentálně velí ISIS, je ale emír Sýrie a Iráku Abú Alaa al-Afari.
Jak zničit ISIS ve třech snadných krocích
Spojené státy nikdy nedokázaly tuto pustinu ovládnout - a dlužno poznamenat, že to před nimi nedokázal ani Saddám Husajn. Místní kmeny jsou extrémně houževnaté a vynikají v pašeráctví. “Chalífovi” muži se oženili s dcerami místních, takže dokonale zapadli do společnosti. Všichni šíité jsou popisováni jako odporní heretici, ještě horší, než křesťané. A hádejte, kdo místní indoktrinoval? Imámové ze Saúdské Arábie.
Přesto by koalice klidně mohla rozstřílet na cimprcampr pět zvláštních pluků ISIS, z nichž každý se skládá s pěti stovek džihádistů. Dělí se podle národnosti a, takříkajíc, specializace: bojovníci z Arabského poloostrova (resp. GCC, tedy Gulf Cooperation Council, Kooperační rady arabských států zálivu, pozn. překl.) a Maghrebu tvoří ochranku velitelů. Východoevropané a Asiaté shromažďují kořist, vybírají daně a starají se o přesun výzbroje. Klíčová brigáda je ta, která “osvobodila” Mosúl. 80% jejích příslušníků tvoří Iráčané a nyní bojuje v Hassake v Sýrii.
V bojových akcích se momentálně zřejmě angažuje až 125.000 bojovníků “Chalífátu”, včetně 15.000 cizinců. Ale hlavy hydry jsou v al-Baaj. Kdyby bylo srovnáno se zemí, měli bychom možnost tleskat Perseovi Obamovi, že uťal hlavu džihádistické medúze.
Namísto toho vidíme ubohé divadlo, v němž byli v Sýrii v boji s ISIS zanecháni čtyři (opakuji, čtyři) “umírnění rebelové”, vycvičení Spojenými státy, jak přiznal minulou středu na zasedání senátní Komise pro ozbrojené síly americký generál Lloyd Austin. Také si ještě všichni pamatujeme ty “povstalce” (ze skupiny, která zahrnovala celých čtyřiapadesát osob, no považte), na něž zaútočila minulý červenec fronta al-Nusrá. Toto uskupení, jiným jménem al-Kajdá v Sýrii, které neoconi a americká korporátní média vydávají za “umírněné”, zredukovalo pověst Obamovy administrativy o “umírněných rebelech” (je jich patnáct tisíc! skvěle vycvičených a vyzbrojených!) … na pouhou pověst.
Aaaa, na scénu přichází - Putin!
Obamova administrativa - věrně následovaná svými evropskými kamarádíčky - zkrátka nehodlá naslouchat argumentům. Už v roce 2014 bývalý zástupce Spojených národů v Sýrii, Lakhdar Brahimi, říkal, že ruské řešení celého syrského hlavolamu je od počátku správné.
Teď hovoří držitel Nobelovy ceny za mír a bývalý vyjednavač Martti Ahtisaari o tom, že již na počátku roku 2012 padl ruský návrh na to, aby Asad odstoupil po mírových jednáních s důvěryhodnými, nedžihádistickými zástupci opozice.
Co dělá Moskva nyní? Dále rozvíjí diplomatickou hru - snaží se překlenout propast mezi Damaškem a jeho skutečnou opozicí (složenou z hrstky lidí) a současně dát dohromady skutečnou koalici, která by byla sto bojovat proti ISIS/ISIL/Daesh. Protože pokud jde o Moskvu, celá situace je prvořadým ohrožením národní bezpečnosti, neboť by se džihádisté mohli plíživě ze “Syráku” rozlézt směrem k Volze a Kavkazu.
A tady narážíme na důležité rozlišení: ruské národně-bezpečnostní zájmy nemusejí být nutně identické s bezpečnostními zájmy Íránu. Tak to vidíme právě v Sýrii, která se nabízí jako “přemostění” pro hnutí Hizballáh a projekci íránských zájmů do oblasti Středozemního moře.
Přesto je Moskva jediný diplomatický hráč na scéně. “Plánem A” v podání Washingtonu totiž stále zůstává “změna režimu” a Západ nemá žádnou rozumnou strategii, která garantuje, že ISIS bude rozdrcen a současně se předejde katastrofickému roztrhání a rozpadu syrského státu.
Asadova detailní pozice je zde, Putinovu detailní pozici pak můžete nalézt zde. Nechávám na dobře informovaném, nepředpojatém čtenáři, aby si udělal vlastní názor na věc a došel k příslušný závěrům. Je nutno poznamenat, že se momentálně nacházíme v situaci, kdy uprchlická krize ve své nesmírnosti kyne prakticky v sousedství “ústředí” EU - a žádný eurokrat, závislý na droze “summitů na nejvyšší úrovni” se zatím neobtěžoval dopravit se na místo a promluvit si se žadateli o azyl.
Jak v tomhle dělat revoluci?
Zatímco Moskva postupuje na diplomatické frontě, evidentně nespouští pozornost z faktické stránky problému v Sýrii - což vidíme z expanze infrastruktury na letecké zákaldně v Latakíji, kde sídlí ruští poradci. Organizovanou hysterii amerického “Think-Tanklandu”, která odsuzuje posílení vojenské přítomnosti Ruska jako něco, co “velice komplikuje” tažení Američany vedené koalice, lze brát vážně asi ani jako kanadský žertík v podání předškoláka.
Žádný “přímý střet” mezi koaličními F-16kami a ruskými letadly samozřejmě nebude - a Pentagon to ví. Co ovšem Pentagon nemůže nikdy přiznat, je že ruská přítomnost v regionu znamená, že “spojenci” těžko mohou mazat všem (turecký) med kolem úst a přitom provádět cokoli nekalého - třeba bombardovat Asadovu armádu namísto ISIS/ISIL/Daesh. A mimochodem, Ankara zřejmě na Washington spoléhá čím dál méně - což je zjevné z faktu, že Američané nejsou částí přeceňovaného plánu na vytvoření bezletové zóny nad severním Aleppem.
Turci a koalice států Perského zálivu totiž byli nepřímo varováni: zapomeňte na to, že se vaše akce zaměří na ruské poradce, bojující proti takzvaným “umírněným rebelům”, těžce ozbrojeným Tureckem, Zálivem a Spojenými státy. To totiž znamená “komplikovat úsilí koalice”, neboli v novořeči US Think-Tanklandu: To je nefér, vždyťr jeden tady ani už snad nemůže beztrestně bombardovat Asada. Jenže je děsně těžké měnit dělat státní převraty za tak obtížných podmínek!
Zpět před Bismarcka?
Evropská unie mezitím platí cenu za americkou revoluční obsesi, když se zmítá v křeči, rozervaná vnitřními rozpory, jež vyvolává uprchlická krize, spojená s přízrakem nekončícího džihádu, který obchází ulice, a občas i vlaky, v evropských metropolích. A při tom všem, ačkoli je EU zjevně neschopná vyřešit tragickou syrskou “hádanku”, tu máme Davida z Arábie Camerona a generála Hollanda, kteří svými podměrečnými pokusy o bombardování sotva přinutí mafiány z ISIS, aby sundali značkové pouštní holínky ze stolu.
Žádný div, že veřejné mínění v celé Evropě má čím dál více za to, že je to vlastně Obamova administrativa, kdo udržuje v chodu syrskou tragédii - a bude tomu tak, dokud se bude držet manter “změny režimu”, neexistující “Syrské osvobozenecké armády”či takzvaných umírněných rebelů (zřejmě těch z al-Kájdy v Sýrii), a to už vůbec nemluvíme o démonizaci jakékoli pomoci, nabídnutéDamašku Ruskem či Íránem .
Putinova slova nemohla být jasnější: a ti, kteří sedí ve Washingtonu a Bruselu a jsou doopravdy dospělí, jeho slova jistě pochopili správně. “Bez aktivní účasti syrských úřadů a armády by bylo nemožné vytlačit teroristy ze země a regionu jako celku… Bez ruské podpory Sýrii by se její situace stala horší, než je v Libyi a příliv uprchlíků by ještě zesílil.”
Takže, pokud je nějaká šance na mírové řešení v Sýrii, je to Putinova vina.
Existuje i jiný, horce diskutovaný scénář pro blízkou budoucnost. Tím je “vlna” ustavení mnoha mikrostátů po celém Blízkém východě, jako odpvěď na bratrovražedné války. Takže bychom měli - mimo jiné - Alávistán, Kurdistán, Drúzistán, Jezídistán, Hutistán - s hranicemi, které jsou již poměrně jasně viditelné i v terénu.
Vlastně jde o novou formu knížectví v předbismarckovské Evropě, jenže ve 21. století. Precedentem pro podobný vývoj je stav, který EU vytvořila na Balkáně. Jugoslávie se také rozštěpila podle náboženství, ačkoli je většina obyvatel etnickými Slovany.
Jenže podobný “koktejl” by mohl vzniknout, jen pokud by se Turecko a Írán shodly na existenci Kurdistánu. Což se nestane. Kromě toho, většina Iráčanů a Syřanů si kromě kmenových identit už vyvinuli silné vědomí národní příslušnosti (podle nedávných průzkumů 70% Syřanů nechce rozdělení země, a když už jsme u průzkumů, celých 82% si myslí, že je ISIS/ISIL/Daesh umělý problém, vytvořený zahraničními mocnostmi).
Přesto se může ještě stát, že se Sýrie rozštěpí na třetiny. Záleží to na tom, jaký bude výsledek mocenské hry Ameriky a Ruska. V současnosti je však situace každopádně taková, že boj o jednotnou mírovou Sýrii je jediný počin reálpolitiky, který je na stole.
Zdroj.
