Do jisté míry těmto proklamacím rozumím. Stát může být skutečně zbytečně zaopatřovatelský, aparát přebujelý, byrokraté jak Leviathan utržený z řetězu - a to vše může vést ke zbytečnému zasahování do našich životů, ke zbytečné regulaci toho či onoho.
Jenže…
Jenže na každou věc se lze dívat minimálně ze dvou úhlů pohledu. Volání po co nejtenčím státě může být klidně pro stát smrtící, vezme-li někdo tyto libertariánské sny příliš vážně.
Byla to přece vždy levice, kdo chtěl stát zničit, neboť pro ni byl překážkou na cestě k neomezené vládě.
John Laughland nedávno přesvědčivě dokazoval (v eseji "Od Lenina k Lenonnovi" či v přednášce pořádané Akcí D.O.S.T. nazvané "Daří se radikální levici více v Rusku, nebo v Evropě?"), že stát měl vždy nepřítele v levici. Byla to levice, která ho chtěla zničit a pro kterou stát představoval otravnou překážku na cestě k neomezené vládě.
Nepolitická politika a předpisové špeluňky
Proto i nyní zakoušíme masivní útok na stát z řad různých nevládních organizací, které se snaží stát (a politiky stát obsluhující) obcházet a a nahradit paralelní strukturou nepolitické politiky.
Nevolení, zaručeně to s námi dobře myslící, experti se snaží doložit svou domnělou nepostradatelnost.
A uvědomil jsem si to znovu při letmém čtení zprávy o tom, jak NERV radí státu ušetřit miliardu korun ročně na správě státních budov. Prý tím, když se zmenší prostory pro úředníky, kterých je nyní zbytečně mnoho.
Jako kdyby na něčem takovém vážně záleželo
Jako příklad uvádí zpráva NERVu Klatovy: zatímco průměrná kancelářská plocha je v západočeském městě 15,93 metru čtverečního na úředníka, na okresním soudu mají v přepočtu 36,1 metru čtverečního na hlavu a na pobočce státní policie 90,8 metru, podivují se nerváci a nejraději by snad státním úředníkům předepsali špeluňky o průměrné velikosti - jako kdyby na něčem takovém vskutku záleželo.
Nejde o tuto zprávu jako takovou - ta je jen jedním z desítek zbytečných nápadů, kterými se zbytečná skupina, nazývající se honosně "Národní ekonomická rada vlády", snaží doložit svoji vlastní domnělou nepostradatelnost. A možná ani není příkladem nejlepším, jen takovým, kterého jsem si aktuálně povšiml.
Požadavky internacionálních bankéřů nemají s šetřením pranic společného, jedná se v prvé řadě o ponížení.
Ale jde o podstatu těchto a podobných zaručeně správných doporučení těchto a podobných, zaručeně s námi to dobře myslících, poradních týmů, think-tanků, NGO´s, nikým nevolených "expertů".
Vykleštit stát až k jeho přebytečnosti
To, co NERV a podobní často navrhují, byť se to halí do dnes tak módních řečí o potřebě šetření, škrtů a úspor, není nic jiného, než co nám možná jednou naordinují chlápci z MMF.
Stát co nejvíce podvázat a zneschopnit, osekat, aby připomínal jen prázdnou skořápku bez autority.
Až budeme muset, v situaci Řecka či Kypru, pod tlakem z neschopnosti splácet své dluhy - jako podmínku nutnou pro milosrdnou půjčku z EU - přistupovat na ponižující požadavky internacionálních bankéřů. Ty však nemají s šetřením pranic společného, jde v prvé řadě o ponížení toho kterého státu a v druhé řadě o jeho tunelování, jeho cílené oslabování, výprodej zbytků národního bohatství. Vykleštění státu, aby byl tváří v tvář bankéřům ještě více bezmocný.
NERV kleští preventivně
NERV tuto práci dělá jaksi preventivně, dopředu, sám od sebe. Ne všechny jeho návrhy se realizují, většina zůstane na papíře (jednou se však budou hodit), ale jde o jejich podstatu - snaží se stát co nejvíce podvázat a zneschopnit, osekat, aby připomínal jen prázdnou skořápku bez autority, jakousi pouhou servisní organizaci, se kterou budou moci NGO´s jednat jako se sobě rovným.
Na druhé straně nás pak blahosklonně ujišťují, že zadlužování není tak hrozné. (Není to jen náhoda, že v NERVu sedí takoví exponenti bankéřů jako Vladimír Dlouhý, Jan Švejnar či Tomáš Sedláček a pod. Stejně jako není náhoda, že logo NERVu je tak podobné logu Nadačního fondu proti korupci).
Barikády místo armády
Kam takové škrtání, rozprodávání a outsourcování vede, vidíme dobře na příkladu armády. Kdysi silné a dobře vybavené vojsko nahradila subtilní struktura několika profesionálních vojáků, kteří pro světové hráče (ony bankéře) hájí opiové makovice kdesi v dalekém Afghánistánu. Máme polní nemocnici a protichemickou jednotku a za miliardy půjčených pár švédských stíhaček. Kdyby dnes někdo naši zemi napadl (což už není potřeba, protože napadání se dnes děje ekonomicky a u nás je už téměř dokonáno), mohli bychom maximálně stavět barikády z dlažebních kostek.
Zbytečný stát?
Stejné je to s každou další oblastí, kterou dosud obhospodařuje nebo obhospodařoval stát a kterou chce předat nebo už předal do soukromých rukou. Existují tu módní snahy co nejvíce úkolů státu, jednotlivých ministerstev a úřadů převést na soukromé firmy, které to pro stát udělají jakoby na klíč.
Může se stát, že až instituce vlastního státu postupně úplně rozpustíme, zbydou nám zde pouze byrokraté pracující pro Brusel.
Mimo to, že zde bude nejspíše největší ohnisko té tolik proklínané korupce, (která najednou protikorupčníkům nevadí), stát se navíc - a to je vážnější - postupně zbavuje nejen úkolů, ale zároveň i odpovědnosti, moci a kontroly: už nemá nad čím dohlížet, což v dlouhodobém horizontu je přesně onen levicový cíl - dostat stát do stavu, kdy nebude nic kontrolovat, o ničem rozhodovat. Kdy bude vlastně zbytečný.
Delegování úkolů znamená ztrátu kontroly
Ruku v ruce s tím jde naopak bobtnání unijní byrokracie - i jejích výsadků u nás. Vznikají různé evropské úřady a instituce, a tak se může brzy stát, že zatímco instituce vlastního státu postupně úplně rozpustíme, zbydou nám zde pouze byrokraté pracující pro Brusel. A to není z hlediska národních zájmů příliš taktické.
Nemluvě o riziku, která státu vzniká, když delegováním svých povinností přichází například i o kontrolu nad citlivými údaji. Příkladem může být telefonní volání vězňů ve věznicích, kdy stát takto outsourcoval celou tuto oblast izraelské (!) firmě, která si z toho udělala výnosný kšeft. Systém zabezpečení ukládání dat navíc není dokonalý a jejich zprostředkování zcela podléhá vůli izraelské společnosti. Podobných příkladů bychom jistě našli bezpočet.
Konzervativní je nechat to být
Vždy je snadné něco zrušit, něco rozprodat, rozdat, něco někomu přenechat. Vždy je snadné zbavit se toho, co experti z NERVu vyhodnotili jako nadbytečné a pro stát postradatelné.
Pokud stát chce na něčem ušetřit, měl by přestat dotovat a subvencovat různé zrůdné levicové projekty a programy, od multikulturních, přes genderové až po unijně propagandistické. Měl by osekat zbytečné výdaje, aby mu zbyly peníze na skutečně podstatné záležitosti státu - aby dokázal ubránit své občany v případném konfliktu, zajistil jim bezpečí či aby se o ně dokázal postarat ve chvíli vážné nouze. Aby byl zkrátka silný a nemusel podléhat tlaku různých lobbistických skupin.
Pofidérní reformy bývají často jen deformami daného stavu.
Rozhodně by se ale stát neměl zbavovat majetku, kompetencí, kvalitních a roky trénovaných úředníků, agendy, zkrátka toho, co bylo po desetiletí, ale leckdy i po více než staletí budováno, co je osvědčené, vyzkoušené, co třebas vychází i z tradic ještě klasické a osvědčené rakousko-uherské byrokracie. Neměl by přistupovat na módní a chvilkové trendy importované odkudsi ze Západu. Neměl by rušit železniční linky, pošty, neměl by prodávat budovy velvyslanectví či zámky cizincům (viz Štiřín). Neměl by se pokoušet o pofidérní reformy (reforma veřejné správy), které jsou většinou ve skutečnosti jen deformami daného stavu.
EU tady nebude věčně
Navíc bychom měli myslet dopředu. EU tady nebude věčně. Až se rozpadne a až náš národ dostane pořádné vůdce, kteří si uvědomí, že stát je důležitý a že je třeba ho před levicí hájit a uhájit, budeme vše to, co jsme rozprodali, zase pracně (a draze) dávat dohromady.
Proto bych nedělal unáhlené kroky a nechal vše, tak jak je a jak má být. To je totiž konzervatismus.
