Diktát velmocí České republice je opět na světě. Pokud po včerejšku ještě někdo bude mluvit tom, že naše země je suverénem na svém území, že její lid reprezentovaný vládou a parlamentem má právo rozhodovat, koho ve své zemi chce – musí být buďto pomatenec nebo zaplacený kolaborant.
Obě deviace se u nás samozřejmě v „množství větším než malém“ – jako vždycky v osudových chvílích našeho státu – vyskytují. Absolutní většina národa si však tím spíše nadále velmi dobře uvědomuje, o co se v „povinných kvótách“ pro migranty hrálo – a jaké bude mít včerejší znásilnění naší republiky následky.
Před čtyřmi dny jsem na tomto místě napsal:
„30. září 1938 byla pod německým tlakem v Mnichově podepsána „smlouva“ evropských velmocí, která nás donutila rezignovat na naši suverenitu a vedla k rozbití státu. 22. září 2015 si dáme repete. Německý mocipán, za asistence dalších evropských „spoluvládců“, nám nadiktuje v zásadě totéž. Jen se tentokrát Mnichov bude jmenovat Brusel, ve stejné logice, jako se německé Čtvrté říši říká Evropská unie.“
Stalo se.
Čtěte ZDE: Velký podraz na obzoru: Mnichov číslo 2. Vláda nám lže. Vetřelcům zavře dveře, aby je vtáhla oknem. Přinutíme ji k referendu nebo novým volbám?
Čtěte ZDE: Právě se láme chleba: Podepíše vláda „smlouvu o dočasném pobytu“ migrantů na našem území? Německá závodka vaří opět oblíbený eintopf pro otroky. Je čas odejít?
Shody
Tento druhý Mnichov má s tím prvním řadu shodných momentů, ale také několik odlišností, které by nás měly vést k jedinému: Nezoufat si, nenaříkat, nelitovat se, ale se zkušeností historickou i současnou hledat racionální východisko. To je jediné, co má v této chvíli smysl. Jinak uplyne pár týdnů, přijde pár dalších šoků – a začneme si na již otevřeně projevovanou německou (bruselskou) totalitu opět zvykat.
Až zítra začneme sčítat rozsah škod, které druhý Mnichov způsobil, není čas na úzkost či depresi, ale na rozumné zhodnocení našich sil a možností. Nejsou malé, zůstaneme-li jednotní
Shodné je, že jsme byli v kritické chvíli opět opuštěni spojenci. Nebyla to tentokrát Francie a Británie, ale především Polsko (o Slovinsku, Finsku atd. nemá vlastně smysl ani mluvit). Žádné překvapení. Polsko hrálo a hraje vždy jen na sebe, má komplex „regionální velmoci“, kterou ale skuteční vládci Evropy neberou moc vážně.
Výsledek je stejný jako obvykle. Když Hitler zabere Sudety, ukrojí si z nás Polsko také svůj dílek. Když Německo nařídí, že naše země od nyní do vždy začne povinně přijímat migranty, kteří se mu jako gastarbeitři nehodí – a nabídne Polákům, že oni, pokud nás potopí, si naopak budou z nich smět poněmecku vybírat (odporný pohled na „velké humanisty“ rozdělující si pro otrocké práce lidské bytosti), je ruka v rukávě.
Čtěte ZDE: Václav Klaus to vzal do rukou: Výzva občanů České republiky proti plánům Německa a Bruselu. Migranti k nám nesmějí! Váhavá vláda musí konečně konat. Nedejme se. Jde o všechno
Čtěte ZDE: Roboti a hackeři útočí na Klausovu výzvu: Hlas veřejnosti nesmí být slyšen. Utonulý chlapeček dojímá svět. Tisíce brutálně zavražděných dětí jsou nic. Evropa zahyne – a my s ní
Rozdíly
Ten hlavní spočívá naopak v tom, že tentokrát se od nás Slovensko netrhlo (protože se už odtrhlo dávno před tím), ale naopak vysoko pozvedlo vlajku vzdoru: Německý diktát prostě respektovat nebude. Máme tedy nyní jedinečnou příležitost jednat poprvé skutečně a autenticky česko-slovensky? Maďarsko, někdejší člen hitlerovské koalice, stojí sice zatím rovněž vzdorně proti Berlínu (zvanému Brusel). Jenže jednak je otázka dokdy (národní klasik tvrdí, že „každý Maďar může za to, že je Maďar“ a doporučuje mu nevěřit), jednak Slovensko má „maďarský problém“, který se rovněž v podstatě nedá vyřešit smírně – a je pro nás jako hlavní spojenec důležitější.
Takže suma-sumárum: Je to velmi podobné jako v osmatřicátém. Za existence opětovně „sjednoceného Německa“ to ani jinak být nemůže. Je to ale také úplně jiné: Proti Evropě, tupě a nepoučitelně se po tři čtvrtě století opět nořící do německého protektorátu (alespoň ve svých současných politických elitách), stojí docela relativně pevné Česko-Slovensko. A ta kdysi fatální pomlčka náhle může znamenat nikoli rozdělení, ale spojení.
Jenže... je tu mnoho jenže.
Čtěte ZDE: Před bruselským diktátem: S "Klausovou výjimkou" by se nás netýkal. Migrační tsunami podle zednářských plánů. Státy musejí zmizet. EUROMED: Přerozdělit do zemí EU až 80 miliónů muslimů
Čtěte ZDE: Metoda, jak ovládnout Evropu i nás: Uprchlíci jako zbraň ve speciální "barevné revoluci". Demonstranti před ČT: Lžete za naše peníze! Oba prezidenti mluví jasně. Informace z temného příšeří amerických zájmů
Blokační síla
Německo předvedlo sílu hodnou svých totalitních předchůdců: Do Bruselu si nás pozvalo – ale jen aby demonstrovalo, že se s námi o ničem bavit nebude. Měli jsme být exemplárně poníženi, abychom – tentokrát už nikoli jen ve vůdcově předpokoji – mohli sledovat další část seriálu „O nás bez nás“. Zcela demokraticky, samozřejmě. Vždyť jsme dobrovolně přijali Lisabonskou smlouvu, která mechanismus „přehlasování“ (diktát velkých vůči menším) zakotvila.
Jenže ono to ještě nemusí být zase tak jednoduché. Na summitu premiérů, který dnes následuje, má český předseda vlády šanci dokázat, že to se „vzpourou“ myslí vážně. Německo-bruselský plán je přece zcela jasný: O povinných kvótách se tam, kde máme právo veta, už mluvit nemá. „První společné řešení uprchlické krize je na světě,“ oznámila okamžitě Česká televize. Ve skutečnosti nám tak řekla, že na světě je příznačný výklad druhého mnichovského diktátu, tentokrát zcela po bolševicku: Násilí se jmenuje „společné řešení“. Něco tak vtipného by nevymyslel ani Goebbels.
Co s tím? Ve své předchozí úvaze jsem již naznačil okamžitou odpověď, která by mohla z naší strany nyní přijít: V takzvané Evropské radě, která má dnes stvrdit velmocenský diktát – tím, že o něm již nebude jednat, ale „soustředí se na hledání celkového řešení“ – platí, jak již řečeno, právo veta. Dobrou – a v krátkodobém horizontu dokonce možná jedinou účinnou odpovědí, by tedy bylo zablokování jakéhokoli výsledku českým (slovenským, maďarským) vetem. Bez ohledu na to, co se bude předstírat jako dohoda. A blokovat stejným postupem jakýkoli další summit tak dlouho, dokud nebudou povinné kvóty revokovány a zrušeny.
Má k něčemu takovému Bohuslav Sobotka odvahu? Sotva. Robert Fico však možná ano.
Jak dál?
Samozřejmě že jediná cesta je jednání podle slovenského vzoru: Prostě diktát ignorovat. A nechat dojít k „vyšetřování“, respektive k soudu, k němuž se však současně musíme obrátit nejprve my. Ne snad pro to, že bychom si mysleli, že se nás „zastane“, to ani na okamžik nepředpokládejme, je to instituce pevně spočívající v bruselských rukou. Ale pro to, abychom dali najevo své odhodlání bránit se.
Už ale víme, že vláda soudní cestou postupovat nechce. Našim hrdinům dochází, že na ně zadupal velký pes, takže je čas stáhnout ohon – a přizpůsobit se. Mnichovanství jako vyšité se v té či oné podobě bude prostě opakovat. Ještě nějaký čas bude premiér i ministři před veřejností hrát roli statečného obhájce českých zájmů – až zvolna přejdou k tomu, že hlavním českým zájmem je – poslouchat na slovo.
Relativní jednota na naší politické scéně také úměrně tomu začne erodovat. První vystartují havlisté: Nejprve ti z TOP 09, po nich jejich bratři lidovci. Začnou hledat „konstruktivní“ řešení a připravovat „normalizaci, vzor 2015“. A mediální mainstream bude již za okamžik volat opět z plna hrdla „Sláva!, Vítejte!, Jen houšť!“
Beznaděj?
Vůbec ne. Narozdíl od tradiční zbabělosti aktuálně vládnoucích politických elit má většinový názor veřejnosti poměrně dobrou setrvačnost. Dlouho nám trvá, než se na něčem shodneme, ale pokud se tak stane, zůstáváme zase relativně dlouho odhodlaní. Jde vlastně nyní jenom o to, kdo tuto situaci pochopí a postaví se s nějakým „uvěřitelným programem“ do čela občanského odporu.
Situace se bude navíc dále vyvíjet také v našem okolí. V Polsku může zanedlouho vládnoucí garnitura prohrát volby s pravicovou opozicí. Jen těžko si lze představit, že by se pak současný zrádný polský postoj udržel. Maďarsko také hraje o všechno a ještě dlouho nebude nakloněné velkým ústupkům. A premiér Fico do voleb, které proběhnou za šest měsíců, bude rovněž určitě trvat na svém odhodlání neprodat slovenskou kůži lacino.
Největším nebezpečím je proto nyní zbabělost českých politiků. Počkejme samozřejmě na to, s čím přijede večer z Bruselu premiér Sobotka. Už nyní lze ale tušit, že se právě převléká do kostýmu Chytré horákyně: Ani oblečený, ani svlečený... A prezident Zeman určitě rovněž nenechá svinout z prvního nádvoří Pražského hradu modrý hadr se žlutými hvězdami, který tam dal jako Velký Evropan instalovat...
Okupace začíná
Muselo to přijít dříve či později. Jen to tentokrát nejsou Sudety, ale rovnou celá naše republika, kam mají být „umístěni“ Noví Němci – v podobě „uprchlického lidu“ – respektive té jeho části, která se Říši nebude hodit. „Východní prostor“ je pro toto odkladiště tradičně ideální.
Až zítra začneme sčítat rozsah škod, které druhý Mnichov způsobil, není čas na úzkost či depresi, ale na rozumné zhodnocení našich sil a možností. Nejsou malé, zůstaneme-li jednotní. Vždyť ani naše „republika“ není malá, jak někdy mylně soudíme, ale patří ke středním státům evropského protektorátu. Zvláště pokud k ní opět „připočteme“ Slovensko.
Šanci máme. Zůstane nevyužita?
