Stál jsem na mostě Legií a spolu s davem přihlížejících sledoval Pražský maratón. Přesněji řečeno, čekali jsme, až se objeví první běžci, k čemuž mělo dojít každou chvíli. A opravdu - náhle jsem zaslechl tleskání a povzbuzující výkřiky a uviděl skupinu asi osmi mužů, jak se k nám rychle blíží. Všichni byli černí jak uhel a jejich zpocené tváře se leskly v poledním slunci. Proběhli kolem nás tak rychle, že mě v první chvíli napadlo, že to snad ani nejsou maratónci, ale sprinteři. Za nimi vězela obrovská mezera - žádný z jejich soupeřů nebyl v dohledu.
Neudržel jsem se a obdivně pronesl k muži, stojícímu vedle mě:
"Ti negři jsou fantastičtí běžci, co říkáte?"
Muž se na mě nevěřícně podíval a nevlídně opáčil:
"Prosím?"
"Říkám, že ti negři úžasně běží - podívejte se, jak nechali ostatní vzadu!"
Muž si mě chvíli podezíravě prohlížel a pak řekl:
"Jací negři?"
Trochu mě to zmátlo:
"No, přece ta skupinka, co tady před chvílí proběhla."
"Ale to nebyli žádní negři!"
Muž to vyslovil skoro nenávistně a já začal litovat, že jsem ho vůbec oslovil. Asi nějaký morous, co se rád hádá s druhými... Přesto mi to nedalo a podrážděně jsem se zeptal:
"A kdo to tedy byl?"
Jeho odpověď mne překvapila:
"Přece Afroameričané!"
Bylo mi jasné, že opravdu mluvím s nějakým podivínem. Žádní Afroameričané to samozřejmě nebyli, vždyť takový stát ani neexistuje! Řekl jsem si však, že v té jeho hře zkusím pokračovat.
Čtěte ZDE: Praktický rádce pro volbu povolání: Co říci dítkům školou povinným, až se zeptají: "čím budu?" Horor o rodinném prokletí - se šťastným koncem
"A kde ta Afroamerická republika leží?"
Odpověď, která následovala, jsem tak trochu očekával - co ostatně čekat od hlupáka, že:
"Jste takový vůl, nebo to na mě hrajete?"
"Podívejte se, pane," opáčil jsem už trochu naštvaně, "řekl jste, že ti běžci jsou Afroameričané. Je tedy snad logické, že pocházejí z Afroameriky. Já žádnou takovou zemi neznám, a tak jsem se vás zeptal, kde leží. Kromě toho jsem slyšel hlasatele, a ten říkal, že jde o skupinku Keňanů a Etiopanů. Tak si ty svoje kecy laskavě odpusťte!"
Muž se na chvíli zamyslel a pak odpověděl kupodivu celkem klidným hlasem:
"Ale já vím také, že to byli Keňané a Etiopané."
"Tak proč ty řeči o Afroameričanech?"
Můj protějšek mne nepřestával zkoumat takovým zvláštním, pronikavým pohledem. Zdálo se mi, že moje slova jsou pro něho tak trochu záhadou. A snad i já sám.
"Ale to není označení země, ale rasy."
Vrátil jsem mu jeho zkoumavý, nevěřící pohled. Bylo mi úplně jasné, že je to idiot, ale přitom jsem měl dojem, že všechno, co říká, myslí vážně. Ovšem - blázni už takoví jsou. Rozhovor s ním mě začal bavit a tak jsem se rozhodl v něm pokračovat. Zajímalo mě, jaká blbost z něho ještě vypadne.
Čtěte ZDE: Zachytili jsme list z nedaleké budoucnosti: Spis „Mařka“ list 1 k nám propadl škvírou v temném časoprostoru Světlých zítřků
"Ale jejich rasa je přece jasná - jsou to negři!"
"Vy jste rasista?"
Pokud jsem snad ještě měl nějaké iluze ohledně mužovy psychiky, po této jeho otázce jsem všechny nadobro ztratil. To, že mluvím s psychopatem, mi teď bylo jasnější nad polední slunce, které nám stálo nad hlavami. Je možné, že ho z Bohnic pustili na vycházku, aby se podíval na maratón a zase se tam vrátí. Zarazilo mě, jak zkratovitě psychika takovýchto vyšinutých lidí funguje. Prostě - úplně nelogické, krátké spojení, v tomto případě pouhé slovo "negr" vyvolalo zcela neadekvátní asociaci "rasismus"!
"Proč myslíte, že jsem rasista?"
"Protože jste o těch běžcích řekl, že to jsou negři."
"A oni nebyli negři?"
"Ne."
"A co tedy by... aha - Afroameričané, že?"
"Přesně tak."
Hovořit s lidmi, trpícími nějakou utkvělou představou čili fixní ideou, je složité. Nemáte de facto sebemenší šanci je nějak přesvědčit o jejich omylu, naopak - oni cítí potřebu přesvědčit vás o své "pravdě"! Zkusil jsem to ještě jednou, logicky a takřka polopatě:
"Takže vy tvrdíte, že když někdo řekne třeba o Keňanovi, že je negr..."
Muž zbrunátněl a skočil mi do řeči.
"Tak je to rasista!"
"Ale já to slovo za rasistické nepovažuji. Říkám tak těm vašim Afroameričanům odjakživa a nikdy mě ani nenapadlo v tom vidět něco pejorativního. Mám dokonce mezi negry dva přátele a..."
"Nezáleží na tom, co si o tom slově myslíte vy, ale jak ho vnímá většinová populace."
"A jak ho vnímá ta populace?"
"Jako rasistickou nadávku!"
"Jak to víte?"
"Vy nečtete noviny?"
"Ne."
"Tak se díváte na televizi a tam..."
"Já se na televizi nedívám."
Muž potřásl hlavou a řekl jen:
"Aha. Tak pak je mně všechno jasné."
Čtěte ZDE: Oběti mediální manipulace jako snadný „materiál převýchovy“ mravního vědomí podle měřítek politické korektnosti
I já jsem měl v celé věci jasno a tak jsem už jen podotkl:
"Ale já jsem přece o těch negrech neřekl nic špatného. Naopak, pochválil jsem je, jak skvěle běží!"
"To je úplně jedno. Už to, že jste je tak nazval, je rasismus a urážka!"
Zkusil jsem to tedy jinak:
"Dobře, tak dejme tomu, že bych řekl, že ti Afroameričani jsou určitě nadopovaní, protože tak rychle běžet není normální. To by bylo v pořádku?"
Muž mlčel a přemýšlel. Viděl jsem, že jsem ho dostal do úzkých a začalo mně ho být líto. V duchu jsem se peskoval za to, že si hraji jako kočka s myší s člověkem, kterému prostě příroda nedala do vínku inteligenci. Jinak to ale může být dobrý, poctivý chlap, který...
Uslyšel jsem skřípění brzd, vedle nás zastavilo auto. Řidič se vyklonil a zavolal:
"Pane místopředsedo vlády, přijel jsem pro vás!"
Muž na nic nečekal, ani se nerozloučil, sedl si na zadní sedadlo a auto odjelo.
Podíval jsem se z mostu na plynoucí Vltavu a pomyslel si, že místopředseda vlády ještě není tak hrozné. Jiní se považují za Napoleona...
Zdroj.
