Nacházíme se na prahu nového školního roku. Jaký bude? O tom nerozhodne jen nová ministryně školství, ředitelé škol a jejich učitelé, ale také děti a především my, rodiče. Většina z nás, kdo máme děti školou povinné, si přirozeně přejeme, aby je školní výuka vedla k tomu podstatnému – k pravdivému poznání světa, v němž žijeme a k základní orientaci v předmětech, jež tradičně patří do kurikula evropského kulturně civilizačního okruhu.
Chvála biflování
K dosažení tohoto ušlechtilého cíle jsou však úředními místy kladeny nemalé překážky. Tou snad největší je rostoucí ideologizace výuky, jež v posledních letech začala nabývat doslova obludných rozměrů. Místo aby škola vzdělávala, začíná se podobat laboratoři, určené k sociálním experimentům. O českém školství se říká, že zůstává v zajetí pouhého předávání faktů a jejich memorizace. Není to samozřejmě pravda. A i kdyby to byla pravda jen částečná, vadilo by to?
Co je špatného na tom vědět, v kterém roce proběhla bitva u Kresčaku, jaká jsou hlavní města zemí, odkud se k nám valí imigranti, či jak rozpoznám koňadru od parukářky? Bez základních vědomostí si přeci nelze osvojit ani základní dovednosti. Reformističtí inženýři dětských duší však o vzdělání v onom původním slova smyslu nestojí. Pro ně je škola místem, jež není primárně určeno k rozvoji intelektu, ale k utváření hodnotových východisek a postojů té nejmladší generace. A to často proti vůli rodičů, jež za výchovu svých dětí nesou největší zodpovědnost.
Militarizace českého školství
Že na tomto neblahém trendu nebude nic měnit ani ministryně Valachová, není asi žádným překvapením. Jakožto bývalá podřízená ministra Dientsbiera, aspirujícího na vrchního vládního politruka, nejspíš i ona dohlédne na to, aby se ve školách uplatňovala pravá soudružská atmosféra. Po demonstrativním podpisu proimigrační „výzvy vědců“ prohlásila, že cestu ke snižování napětí ve společnosti spatřuje ve vzdělávání.
Jsme tam, kde jsme už jednou byli. Totalitní povaha tehdejšího režimu nebyla ale tak zručně kamuflovaná
„Budeme připraveni na to, aby děti měly v rámci vzdělávací soustavy dostatek informací, abychom skutečně zajistili, aby boj s xenofobií byl účinný“. Tak to se máme na co těšit. Česká škola se po vzoru škol západních stále rychleji mění na válečné pole. Namísto vyučování se zde pořád jen oproti něčemu bojuje – proti „homofobii“, „genderovým stereotypům“, nyní „xenofobii“.
Povinně do školky
O to nebezpečnější je, že nám Sobotkova vláda chce na návrh lidovců, který Valachové ministerstvo plně podporuje, prodloužit povinnou školní docházku o další rok. Ano, od příštího školního roku má být poslední rok v „mateřské“ škole povinný. Všichni samozřejmě víme, že jde o nástroj, jak „socializovat“ dětí z cikánských rodin. Protože to z důvodu „boje proti diskriminaci“ nelze říci oficiálně – natož aby se povinná školka zaváděla selektivně – budou muset v pěti letech na pět dní v týdnu do „kolektivních zařízení“ všechny děti, tedy i ty, jejichž rodiče o to vůbec nestojí. Navíc v situaci, kdy roste počet dětí, jimž je z různých většinou oprávněných nástup do školy o rok odložen.
Čtěte ZDE: Šílené plány ministryně z kavárny: Zlatej Chládek! K čemu kvalitní vzdělání? Hlavně nestresovat děti učením. V Číně budou české přidavače malty potřebovat. Maturity pro pitomce
Čeká „politické školení mužstva“ i tyto malé děti? Prozatím snad ne. Česká společnost ještě není tak pokroková, jako je ta švédská, v níž se bez větších protestů obešla oficiální účast dětí z mateřské školy na pochodu stále hrdějších homosexuálů v Göteborgu.
Pavlík Morozov – náš vzor
Čím jsou však děti starší, o to větší indoktrinaci bývají vystaveny. Mezi jednotlivými školami existují rozdíly, rovněž však existuje tlak na to, aby se „pokrokové přístupy“, například v „sexuální výchově“, staly normou, závaznou pro všechny. Vím o škole, kde jedenáctileté děti v hodinách občanské výchovy píší úvahy na taková témata, jako je hrazení transsexuálních operací z veřejného rozpočtu. Tentýž soudruh učitel po dětech chtěl, aby mu napsaly, co si myslí o sankcích proti Rusku. Bez ohledu na to, co z dětí vypadlo – až na nepatrné výjimky všechny smýšlely „správně“ – je vůbec na místě, aby se děti na tomto stupni intelektuálního vývoje takovými problémy vůbec zabývaly? Jde navíc o neskutečné pokrytectví, kdy škola předstírá, že si děti o dané věci něco samostatně myslí.
Tím však Pokrok na této škole ještě řekl poslední slovo. Poté, co děti na sebe napráskaly, jak smýšlí o blahodárnosti „boje proti Rusku“, měly na příště hodině napráskat i svoje rodiče. Ano – čtete správně. Dostaly za úkol napsat alespoň jeden odstavec o tom, co si o sankcích proti Rusku myslí tatínek s maminkou. Takže jsme tam, kde jsme už jednou byli. Jen s tím rozdílem, že totalitní povaha tehdejšího režimu – a to nejen ve školách – nebyla tak zručně kamuflovaná, jako je dnes. Dřívější direktivy z Kremlu – pokud vůbec nějaké byly – vystřídal tlak z Bruselu. Na eurofondy, z nichž do našeho školství přitékají obrovské sumy špinavých peněz, je navázán nejen státní rozpočet, ale i „neziskové“ organizace, jež nesledují jiný cíl, než jak z našich dětí vyrobit uvědomělé otroky nového světového pořádku.
Genderová cenzura
Jedna z posledních iniciativ v tomto směru je tzv. Zpráva Rodriguesové, o níž budou poslanci Evropského parlamentu hlasovat 8. září. Tato portugalská soudružka, mající podporu celé eurolevice a „středu“, touto zprávou vyzývá Evropskou komisi a členské státy, aby provedly důkladnou revizi všech školních učebnic a ty, jež nebudou „genderově“ uvědomělé, ze škol vyřadit a nahradit je novými. Bude zajímavé sledovat, jak o této zprávě budou hlasovat čeští europoslanci.
Sebeobrana
Jistý rozdíl mezi oběma režimy – komunistickým a genderovým - tu ale přeci jenom je. Dnes se stále ještě můžeme aktivně bránit, aniž nám hrozí okamžitý postih. I když bohužel nelze vyloučit, že se to již v relativně blízké budoucnosti může změnit. Jednou z forem „opozice“ k výše uvedeným trendům je domácí vzdělávání, kdy mají rodiče plnou kontrolu nad tím, jak je dítě vzděláváno. Děti z těchto rodin bývají zpravidla mnohem odolnější vůči ideologické manipulaci, než jsou ostatní děti.
Další možností, jak lze účinně ovlivňovat klima na našich školách, je spolupráce s Výborem na obranu rodičovských práv. I když se přednostně věnuje obraně dětí před sexuálním obtěžováním ze strany učitelů a instruktorů s nafouklými kondomy, vstupuje i do jiných sporů, týkajících se hodnotového směřování českého školství.
Naše děti nepatří ani státu, ani škole. Jsme připraveni podle toho jednat?
