Muselo to přijít. Po několika letech býčích akciových trhů přišel pád, jaký tu již dlouho nebyl. Index Dow Jones, jenž již minulý týden ztratil přes 1000 bodů, vykazoval stejnou ztrátu již krátce po zahájení včerejšího obchodování.
A i když se v průběhu dne z tohoto střemhlavého pádu vzpamatoval, přišel o 588 bodů. Při pohledu do statistik zjistíme, že jde o osmý nejhorší výsledek v amerických dějinách. A je to poprvé, co zdejší akciový trh ztratil ve dvou po sobě následujících dnech vždy více jak 500 bodů.
Svět v červeném
Nebyla to však jen Amerika, jež finančně krvácela. Předcházel jí čínský akciový trh, jenž od 12. června, kdy dosáhl svého vrcholu, ztratil přes 40% své hodnoty. Hluboko v červených číslech se ocitla i Evropa, takže výplach zasáhl i českou burzu cenných papírů.
Ani v Evropě se o hospodářském růstu v pravém slova smyslu hovořit nedá
Jak této události, přezdívané „Černé pondělí“, máme rozumět? Má pravdu mediální mainstream a s ním spolupracující finanční analytici, když hovoří o pouhé korekci, po níž bude následovat zklidnění na trzích a návrat k dlouhodobému růstu? Je mnoho důvodů pro to, jim nevěřit.
Finanční svět se odtrhl od reálné ekonomiky
Růst amerického akciového trhu, trvající bezmála šest let, neodpovídá reálnému stavu tamější ekonomiky. Ta se, na rozdíl od newyorského kasina na Wall Street, z poslední krize (2007-2008) zatím nevzpamatovala. Klesající produktivita, rostoucí počet Američanů, vyřazených z trhu práce (oficiální statistika nezaměstnanosti je klamavá, neboť zahrnuje jen ty, kteří si práci aktivně hledají), pokles spotřeby či stagnující mzdy – to jsou fakta z reálného hospodářského života „nejsilnější ekonomiky světa“.
Jak je tedy možné, že akciové trhy v tutéž dobu tak významně vzrostly? Z velké části za to může z dlouhodobého hlediska zničující politika „levných peněz“, stanovená centrální bankou (FED). Její tři vlny „kvantitativního uvolňování“ - což je krycí název pro obyčejný tisk ničím nepodložených peněz – a snížení úrokové míry téměř na nulu měly americkou ekonomiku nastartovat k dynamickému růstu. Nestalo se. Většina z těchto nově „natištěných“ peněz zamířila na burzu, kde slouží ke spekulacím či zpětným odkupům vlastních akcií.
Čtěte ZDE: Karetní totalita před branami: Peníze na našem účtu nejsou naše. Plastová karta jako symbol konce občanských svobod. Řecko je první na řadě. Tajemná naděje mimo dosah tyranů
Na rozdíl od burziánů obyčejní Američané, kteří chodí do práce a platí daně, žádné viditelné oživení ekonomiky nepozorují. A to nehovoříme o více jak dvaceti procentech amerických dětí, dostávajících od vlády potravinové lístky, aby nestrádaly hlady. Přitom na počátku krize v roce 2007, z níž se Amerika údajně vzpamatovala, to byla jen necelá polovina tohoto počtu.
Světové ekonomice hrozí deprese
Ani v Evropě se o hospodářském růstu v pravém slova smyslu hovořit nedá. Také zdejší centrální banka (ECB) se po vzoru FEDu rozhodla, že vytvoří její iluzi výkupem nebonitních dluhopisů a zálivkou ničím nekrytých levných peněz.
Jak je možné, že jak v případě Ameriky, tak i Evropy či Japonska ještě nepropukla v důsledku těchto bezprecedentních monetárních opatření hyperinflace? Právě její absence je snad nejsilnějším důkazem toho, že reálná ekonomika i nadále chřadne. Že světová ekonomika čelí ne-li depresi, tak přinejmenším recesi, jasně vysvítá i z toho, na jakých cenách se již delší dobu pohybují komodity. Pokud bychom prožívali hospodářské oživení, jak tvrdí profesionální lakovači na růžovo, je ropa alespoň třikrát dražší, než je tomu dnes.
Finančnímu letadlu dochází palivo
Čarování centrálních bankéřů, umožňující vznik akciových či dluhopisových bublin, by však nebylo možné, kdyby stávající finanční systém nebyl založen na dluhu a systému částečných rezerv. Právě zde leží pravý klíč k pochopení nastávající krize, pří níž budeme na dramatický rok 2008 nejspíš vzpomínat jen jako na drobnou nehodu.
Nepropadejme panice či strachu. Pozvedněme náš zrak k věcem vyšším a trvalejším
Zdá se, že si to začínají uvědomovat i lidé, kteří v tolika jiných otázkách nepřehlédnutelně plují v hlavním proudu. Patří mezi ně místopředseda hospodářského výboru Poslanecké sněmovny František Laudát, který v červnu prohlásil: „Globální finanční systém má dnes charakter jednoho velkého vládami drženého Ponziho schématu.“
Kdo neví, co je Ponziho schéma, jistě ví, co je finanční „letadlo“. To letí tak dlouho, dokud se najdou lidé, ochotní poskytovat peníze předchozím investorům na základě příslibu, že z toho budou mít prospěch i oni. Jakmile počet investorů začne rapidně klesat, hrozí pád. O osudu jeho „cestujících“ tedy rozhoduje jediné – důvěra.
A právě s důvěrou stojí i padá celý náš globální finanční systém. K tomu, aby přežil, je třeba dalšího růstu důvěry – a tedy úvěrů. A těch je – navzdory stimulům z útrob centrálních bank – nedostatek. Pokud za této situace zvýší v září americký FED úrokovou sazbu – což mnozí analytici očekávají – uvrhne svět do ještě většího finančního chaosu a následného hospodářského útlumu, než jaký máme dnes.
Čtěte ZDE: Třetí tajemství z Fatimy konečně zveřejněno: Opravdu? Vylité oceány a padající oheň. Japonská stopa. Pochybující církev a odpad na jejím vrcholu
Prepperské rady premiérova poradce
Tušení, že je „černé pondělí“ předzvěstí nastupující hluboké finanční krize, není zdaleka vyhrazeno jen analytikům mimo hlavní politický či mediální proud. Hlavní poradce bývalého britského ministerského předsedy Gordona Browna Damian McBride ve včerejším vydání deníku Independent v souvislosti s přicházející krizí radí:
1. Uschovejte si na bezpečné místo dostatek hotovosti. Nepočítejte s tím, že bankovní přepážky vám budou k dispozici a že vaše platební karty budou funkční.
2. Máte dostatek balené vody, zavařených potravin a dalších základních prostředků, umožňujících žít měsíc ve své domácnosti? Pokud ne, tak vyrazte na nákup.
3. Smluvte si se svými nejbližšími místo, kde se budete moci setkat v případě, že veškeré formy komunikace a dopravy budou ochromeny.
Zhmotnělé obavy bohatých
Tato doporučení jsme až dosud byli zvyklí slýchávat jen od zkušených „prepperů“(lidí připravujících se na náhlou krizi civilizace). Nejsou však velkým překvapením pro ty, kdo znají výrok prezidenta Institutu pro nové ekonomické myšlení Roberta Johnsona, uniklý z letošního setkání „globálních elit“ v Davosu: „Znám manažery hedgeových fondů z celého světa, kteří skupují pozemky a farmy v takových lokalitách, jako je Nový Zéland, aby měli kam utéci, až to vypukne…“
V amerických médiích lze číst desítky článků o tom, jak nejbohatší vrstvy zajišťují svoje příbytky proti společenským nepokojům, očekávaným v případě delší a hlubší finanční a hospodářské krize. To nepřekvapuje. Lidé, kteří globální finanční letadlo pilotují, totiž dobře vědí, že až mu dojde nafta, tak s ním nebude snadné přistát bez větší újmy na řadových cestujících.
Obezřetnost je na místě
Světové finančnictví potřebuje hlubokou reformu. To, co centrální banky učinily po pádu Lehman Brothers v roce 2008 a v letech následujících, není žádnou reformou, ale jejím odložením. Použité prostředky přitom povedou k tomu, že krize, k níž nevyhnutelně dojde, bude ještě hlubší, než ty předchozí. Nenechejme se ošálit tím, že evropské i americké akciové trhy dnes předchozí ztráty poněkud umazávají a že CNN tvrdí, že je již všechno zase v naprostém pořádku. Tak tomu i bylo v roce 2008. Na celkovém trendu tyto ojedinělé výkyvy nic nemění.
Vzhůru, srdce!
Přestože žádným předsedům vlád neradíme, tak i my si dovolíme jednu „malou“ prepperskou radu. Pokud si chceme zachovat duševní rovnováhu a vnitřní pokoj, tak upírejme svůj zrak i jinam, než na akciové trhy a jiné ukazatele rizik, jimiž jsme dnes v nebývalé míře obklopeni.
Nepropadejme panice či strachu. Pozvedněme náš zrak k věcem vyšším a trvalejším, než jsou naše nejisté pozemské jistoty. A i když mnohé z toho, co může brzy přijít, zrovna dvakrát příjemné nebude, tak se snažme, aby z nás radost ze života a vděčnost za to, co dobrého jsme shůry obdrželi, nikdy nevyprchala.
Ne pro to, že je to snadné, ale proto, že je to obtížné.
