Když se ukázalo, že jde jen o žert (amerického satirického webu The Daily Currant ZDE), bylo už pozdě. Zprávu už uveřejnila CNN, další média a uvěřily desítky milionů čtenářů a televizních diváků po celém světě.
Stalo se realitou, že Česko si zaslouží být bombardováno, i když: Palinová nic takového neřekla, Česko není Čečensko a oba atentátníci jsou „údajní“. Žádná ze tří nohou této mediání trojnožky se nezakládá na pravdě. Přesto tento „fake“ nabyl takových rozměrů, že na něj byl nucen reagovat vyslanec České republiky v USA zvláštním prohlášením.
Už tak sporný patent médií na pravdu dostal výrokem o bombardování Česka vážný úder. V době internetu není čas na ověřování informací, protože ověřovat zdroje znamená mít zpoždění, být pozadu, tedy ztrácet čtenáře.
Mnoho internetových médií tak dává přednost tomuto postupu: Editor odhadne, zda zpráva může být pravdivá a uveřejní ji. V lepším případě někomu zadá, ať zprávu ověří. Pokud se pak ukáže, že šlo o lež, zprávu prostě stáhne.
Omyl se záměnou Česka a Čečenska se objevil i ve vysílání televizní stanice CNN.
Jeho zdroji jsou často sociální sítě (facebook, twitter), na které si může doslova napsat kdo chce co chce a při troše šikovnosti to doplní i fotkou, nebo smyšleným odkazem. Do toho tato sociální média (které mají již přes miliardu uživatelů) přebírají, lajkují a sdílejí ověřené zprávy, které se mísí s těmi vymyšlenými.
Svět se dostal do fáze, kdy se "fake", "hoax" nebo "urban legends" derou na úroveň ověřené informace, tedy tzv. reality. Dokonce mají možná ještě větší sílu a potenciál než ona, protože na rozdíl od tzv. reality vykazují mnohem větší schopnost žít vlastním životem, kypět a bujet, nabalovat na sebe další vrstvy. Bizarní rovná se reálné.
Žijeme v době, kdy jedna dobře mířená "městská legenda" může způsobit celosvětovou krizi, pád bank, vlády nebo bombardování.
Na konci je „pravda“, která ve skutečnosti není pravdou o nic víc než lež.
Média celého světa se od začátku své existence potýkají s velkým problémem: Realita je v podstatě nudná. Abychom někoho zaujali, musíme si z miryády jevů, které nás v tomto okamžiku obklopují, vybrat.
Už jen tímto prostým krokem dochází k deformaci reality, protože skutečnost přece není jen ten jeden konkrétní jev, který se stává tím, že ho označíme, jejím znakem, ikonou. Skutečnost je nekonečně mnohovrstevnatá a to dokonce i bez ohledu na čas.
Úhel pohledu
I když si vybereme v čase jeden konkrétní jev, nestačí jen jeho pouhý popis. Přichází další aspekt, který má stejně vrstev jako realita sama. Tím aspektem je tzv. „Úhel pohledu“.
Když si vezmeme bostonský atentát jako příklad: Z pohledu amerických a tzv. „civilizovaných“ médií ho spáchali dva teroristé, zločinci, kteří si zaslouží opovržení a možná i smrt. Z pohledu islámských médií se však mohou jevit jako hrdinové, bojující za správnou věc.
Znepokojený diplomat uvedl, že "krajně nešťastné nedorozumění" zaměňuje dvě vzdálené země, z nichž jedna leží ve střední Evropě a druhá je součástí Ruské federace.
Obě strany mají dostatek prostředků, aby svůj úhel pohledu obhájili. Na konci jejich výkladu je „pravda“, která ve skutečnosti není pravdou o nic víc než lež, je jen tím, čemu klamaná veřejnost uvěří.
K deformaci reality tedy dochází v každém případě. Abychom se dostali co nejhlouběji pod slupku, musíme klást otázky, ale, obávám se, ani tehdy nedojdeme cíle, tedy světla konečné odpovědi. Můžeme se jí jen přiblížit, ale i tento pojem je relativní.
Jediné, co nám může být při této pouti tmou vodítkem jsou čísla. Statistické údaje. Ale i tehdy je jen a jen na nás, které si vybereme a jak je vyhodnotíme. Čísla tedy nejsou jako skoby na skále, které nás neomylně dovedou k vrcholu, jsou spíše jako vzkazy (v podstatě šifry), které zanechal ten, co tu bloudil před námi.
Zachycená, spoutaná skutečnost (fotka, článek, televizní reportáž, ba dokonce i jediné slovo) je jako kámen hozený do vody, jako cvrnknutí do první kostky domina. Je třeba vědět, že se kostky rozbíhají všemi směry, vertikálními i horizontálními a v nejlepším případě tvoří kouli.
Obchod s pravdou
Mediální krize obchodu s pravdou, kterou vyvolal internet ve svém multivrstevnatém výkladu reality, znamená ve svém důsledku i agónii demokracie, protože jsou to média, která tvoří základní pilíř všech společenských systémů. Pokud je základem demokracie možnost si vybrat, tak jak? Podle čeho? Podle fotografií z facebooku, novin, nebo televize? Podle pomluv? Podle toho, co říkal soused? Losem?
Na začátku kauzy Palinová byla záměna Česka a Čečenska. Když se ukázalo, že údajní atentátníci jsou původem z Čečenska, (američtí) blogeři na sociálních sítích si popletli obě země. Bublina se rozrostla do takové míry, že na ni, jak řečeno, musel reagovat i český velvyslanec v USA Petr Gandalovič.
Znepokojený diplomat uvedl, že "krajně nešťastné nedorozumění" zaměňuje dvě vzdálené země, z nichž jedna leží ve střední Evropě a druhá je součástí Ruské federace. "Česká republika je aktivním a spolehlivým partnerem Spojených států v boji proti terorismu," píše Gandalovič.
Aspekt uvěřitelnosti je nutným základem pro vznik "městské legendy", která může přerůst v bombardování cizí země.
Omyl se záměnou Česka a Čečenska se objevil i ve vysílání televizní stanice CNN. Muž označený v popisu klipu jako bývalý agent CIA v něm mluví o tom, že mladší z útočníků Džochar se jmenuje "po prvním prezidentu České republiky, islámské republiky". Zřejmě měl na mysli Džochara Havla.
Spirála
Z této spirály prostě není cesta ven: Tím, že vyvracíme fámu, že ji uvádíme na pravou míru, jí nijak významně neoslabujeme, dáváme jen další rozměr, zpevňujeme ji, nikdy ji nemůžeme zničit. To může jen čas. Nejlepší reakcí na pomluvu je tedy mlčení.
Editoři vyhodnotili výrok Palinové o bombardování Česka jako možný. Proto ho uveřejnili. Palinová (bývalá guvernérka Aljašky) je totiž známá tím (podobně jako byl např. prezident George Bush) že si plete země. Aspekt uvěřitelnosti je nutným základem pro vznik "městské legendy", která může přerůst v „mediální pravdu" a případné v bombardování cizí země.
