Vrátí se Mariánský sloup na Staroměstské náměstí? Tuto otázku si kladou četné generace od jeho zničení v roce 1918. Odpověď je překvapivě jednoduchá a zní: Ano. Jiná ani být nemůže, protože naděje je to jediné, co dává životu na tomto světě smysl.
13. července jsme si připomněli další z výročí jeho vysvěcení. Sloup, mířící k nebesům – víc než jen symbol toho, co nás přesahuje, co je nad všechny politické třenice a půtky. A v případě monumentu na Staroměstském náměstí je třeba brát v úvahu i stín, který dopadá na takzvaný Pražský poledník, rozdělující čas a tedy vlastně i celý vesmír na „před“ a „po“.
Mariánský sloup na Staroměstském náměstí – to není žádná „složitá problematika“, tady nemá místo žádné „avšak“, nebo „ale“. Měl být znovu vztyčen a oslaven už dávno, nejlépe ještě téhož dne, kdy ho pobláznění Pražané kýváním svrhli – a pak se vyděšeně rozutekli, co to provedli.
Plachý versus Sauer
Jsou dvě jména, pevně spjatá s existencí magického sloupu, touto pražskou dominantou pomíjivého světa: Ten, kdo ho stvořil a ten, kdo ho zničil. Prvním je kněz, který v roce 1648 vedl obranu Karlova mostu proti Švédům: Jiří Plachý, přezdívaný Dlouhý páter.
Tím, druhým, který sloup v roce 1918 nechal strhnout a rozbít - František Sauer, žižkovský opilec, anarchista a spisovatel, přezdívaný různě, nejčastěji Franta.
Ďáblův trylek
Píše se rok 1648. Krutá třicetiletá válka, která téměř zničila Evropu, vrcholí a současně se chýlí ke konci. Jen o tom zatím nikdo neví. Švédové, v tu chvíli naladění na vítěznou notu, celkem bez námahy dobývají levý břeh Vltavy – Malou Stranu, Hradčany a Pražský hrad. Panovník a jeho vojáci jsou právě plně soustředěni na hradní svatbu, obrana města kde nic, tu nic.
Na Hradě se Švédové zmocnili mnohých cenností – například úžasné Ďáblovy bible (Codex Gigas), kterou, mimochodem, dodnes nevrátili. Na Karlově mostě se však jízdě na pravý břeh postavili do cesty nečekaní obránci. Vedl je již zmíněný Jiří Plachý zvaný Dlouhý páter, který naštěstí věřil na zázraky, ostatně – jak jinak? Ve chvílích nejtěžších se pomodlil a učinil tento slib: „Když se podaří s pomocí Matky Kristovy ubránit Staré Město, postavím jí na Staroměstském náměstí sochu“.
Čtěte ZDE: Záhadná nestvůra v londýnském Hyde Parku: Proč právě ona přitahuje bezdomovce a uprchlíky? Ruský umělec právem vzrušil veřejnost. Hamletovská otázka: Odstranit, nebo zvětšit?
Dlouhý páter si nevybral Pannu Marii náhodou. Na Staroměstském náměstí v tu dobu visel obraz, který byl považován za duchovní srdce Prahy, Čech, ale i celé Evropy. Dílo proslulo pod názvem „Druhé Palladium země České“. Proudily k němu davy modlících, bylo zářivou nadějí i prchavou šancí. Později ho umístili do podstavce sochy Panny Marie, která byla vztyčena na Staroměstském náměstí – přesně tak, jak Dlouhý páter slíbil.
Úchvatný obraz vytvořil zřejmě kolem roku 1410 neznámý autor. Stal se jedním ze symbolů českého národa a jeho víry v Boží pomoc v těžkých časech.
Načerno na Bílé Hoře
Přenesme se do roku 1918. Anarchista a opilec Franta Sauer sedí v hospodě na Žižkově a mudruje: „Dnes řeční k lidu kdekdo. Za Rakouska byl zalezlý někde za pecí, bál se jen trochu nahlas promluvit, a dnes mluví, řve od rána do večera. Kdyby ti lidé, jak tu jsou, porazili tenhle sloup hanby, nebylo by to sice pražádné hrdinství, ale aspoň jaksi čin proti Vídni a Římu. Určitě slavnější, než začmárávání německých názvů firem...“
Franta Sauer, podobně jako jeho kumpán Jaroslav Hašek, autor Švejka, nebyl vyloženě fandou „černokabátníků“. Zacyklen nad pivem, toužil z toho kruhu ven. U stolu s ním seděli čtyři místní hasiči. Popíjeli tak dlouho, než usoudili, že nastal čas, aby byla uhašena slova a rozhořely se činy. Takže se údajně vypravili na Bílou horu (Tramvaj? Drožka? Hasičský vůz? – Nezdá se to, ale ze Žižkova je to pěšky pěkný kus cesty), kde se právě konala demonstrace u příležitosti stejnojmenné bitvy.
Opilci a jejich provaz
Proč se Sauer, drmolící na Žižkově, zdržoval právě touto nesmyslnou odbočkou za horizont, to nevědí ani historici – ač se jinak tváří, že vědí všechno. Každopádně jeho pouť skončila na Staroměstském náměstí pod Mariánským sloupem, který se tu mlčky a bohabojně tyčil k nebi bezmála již více než čtvrt tisíciletí. Pod jeho stínem se z místa, kterým prochází pražský poledník, stalo něco jako Stonehenge pro milovníky druidů.
Papaláši z pražské radnice nechápou, že pro Pražany by měl sloup i ryze praktický účel
Vedle sloupu v tu dobu už tři roky kamenně plálo sousoší Mistra Jana Husa. Málokoho v tu extatickou chvíli zajímalo, že Hus byl jen doplněk náměstí – a to nejen z hlediska architektonického. Odpůrcům Vídně šlo také o rovnováhu „ideovou“. Hasiči, povzbuzovaní výstředním anarchistou a výkřiky opilců omotali sloup provazy a začali jím kývat.
Dav nebyl zajedno. Někteří se snažili tomu to počínání zabránit (byli prý odháněni tyčemi), jiní mlčky přihlíželi. V davu byl bezesporu básník Jaroslav Seifert, tehdy sedmnáctiletý. Budoucí nositel Nobelovy ceny později popsal, že se hlava Panny Marie skutálela k nohám a prohlédla si jeho zaprášené boty. Podle některých verzí tam byla i Milada Horáková, též sedmnáctiletá (kterou pak popravili komunisté). Dost možná přihlížel i Franz Kafka (tehdy pětatřicetiletý), který odtud bydlel jen pár kroků.
Čtěte ZDE: Mariánský sloup a potopa
Hlava v prachu
Potěšení pana Franty nad „kutálející se hlavou Panny Marie“ neznalo mezí, nicméně nově ustanovené československé úřady (národní výbory) okamžitě vyjádřily nesouhlas a znepokojení: Sloup s Pannou Marií na Staromětském náměstí byl archetypem několika podobných monumentů v Čechách, na Moravě i na Slovensku. Jednání o obnově sloupu proto začala takřka okamžitě.
Dnes touto korouhví mává Společnost pro obnovu Mariánského sloupu. Snahy o jeho znovu postavení zatím troskotají na politických půtkách a různých chabých záminkách. Ze současného vedení pražského magistrátu jsou pro návrat sloupu radní pan Wolf a paní Plamínková, ostatní z politických, pletichářských a různých dalších malicherných důvodů stojí proti. Významnou historickou roli hraje, jako tak často u nás, kromě vypjaté stranickosti, čirá malost a pitomost.
Příběh sochaře
Která zajímavě kontrastuje s příběhem sochaře Petra Váni. Ten naopak zasvětil svůj život tvorbě repliky sloupu. Přes dvacet let pracuje on i jeho huť na díle zadarmo. Sbírka na znovupostavení sloupu sotva pokrývá náklady na materiál. Monument z dílny pana Váni je až na drobné úpravy hotový – sloup je umístěn v areálu Nemocnice pod Petřínem, socha Panny Marie v Týnu (kde se stala objektem spontánních modliteb). Artefakt s démony ještě zjevně neukončil své rejdy ani v reálné ani v symbolické rovině. Je už jen třeba celou tu mozaiku poskládat dohromady.
Sloup na náměstí chybí. Papaláši z pražské radnice nechápou, že pro Pražany by měl kromě svého duchovního obsahu i jiný, ryze praktický účel. Zkoušeli jste si dát někdy sraz na Staroměstském náměstí? Ano? A kde? U Husa to nejde, tam je to i přes nízký horizont tak nějak pořád dokola. Pod orlojem je pořád plno turistů, takže... Kde jinde se potkat, než u Marie?
Mariánský sloup – tedy prostor u pražského poledníku, kde měl už dávno stát - není jen přirozeným středem Evropy a tedy místem setkávání. Jeho letitá absence je současně mimořádně výstižným symbolem čehosi velmi zásadního, co by u nás mělo být.
Ale není.
