„Zemi právě bombarduje obrovská sluneční bouře, která by mohla narušit rozvodnou síť a GPS, ale také nám umožnit pohled na překrásnou polární záři.“
Máme docela štěstí, že jsme si předchozí řádky vůbec mohli přečíst. V tomto týdnu totiž našli planetu „plácla přes tvář“ další elektromagnetická „pusinka“ od naší nejbližší hvězdy. Údajně největší od roku 2005.
Kupodivu se nic nestalo – takže všichni celou událost, podobně jako letošní zatmění slunce, brali více méně jen jako krásné divadlo. Jak informoval britský deník The Independent:
Rudá záře nad Zemí
Mocný výtrysk plazmy s magnetickými vlastnostmi vystřelil ze slunce v neděli a k Zemi se přiblížil rychleji, než obvykle. Informoval o tom Úřad pro atmosféru a oceány Spojených států (US National Oceanic and Atmospheric Administration, NOAA). Přinesl s sebou největší sluneční bouři nejméně od března, a možná od roku 2005. Bouření trvalo od pondělního odpoledne zhruba do středy.
Sluneční počasí „přiválo“ i auroru – překrásné světelné úkazy, které viděli lidé nad Spojenými státy. Všiml si jich i Scott Kelly, americký astronaut, který momentálně obývá Mezinárodní vesmírnou stanici. Na Twitteru napsal: „Tohle jsem ještě nikdy neviděl – červená polární záře. Nádherné!“
Žádné škody. Zatím
Auru způsobuje sluneční bouře, která vstupuje do reakcí s nejvyššími vrstvami atmosféry. Červená polární záře je relativně vzácná, znamená největší stupeň sluneční aktivity a tvoří se pouze v nejvyšších vrstvách atmosféry.
Sluneční bouře mohou narušovat provoz telekomunikací, navigačních systémů, elektrické rozvodné sítě a jakýchkoli systémů, které závisejí na radiové komunikaci.
Zatím však nejsou hlášeny žádné škody. Jak uvedl Doug Beisecker z NOAA, jako nejpravděpodobnější se jeví, že důležité systémy jako elektrická síť zažily kolísání proudu, ale vzhledem k tomu, že jsou postaveny tak, aby podobným narušením provozu odolaly, nic se nestalo.
Sluneční bouře a sluneční vítr vznikají, když Slunce vystřelí obrovský „náboj“ v podobě zmagnetizovaného plynu, který poté letí Sluneční soustavou a zasáhne Zemi. V okamžiku, kdy se tak stane, mohou vzniknout velké poruchy především na elektrických systémech. Účinky i síla slunečních bouří se případ od případu liší.
Zdroj.
Může se to stát i nám
Co to znamená? Že jsme unikli o vlásek – a dalším vývojem si nemůžeme být jisti.
Všichni máme tendenci si myslet, že „poruchy na elektrických systémech“ znamenají, že bude trochu horší signál na mobilu. Jenže tak to není. „Plný zásah“ by mohl znamenat okamžitý návrat do doby kamenné. Se vším, co takový katastrofický scénář přináší. Všichni si myslíme, řečeno s titulem slavného románu Sinclaira Lewise, že „U nás se to stát nemůže“. Opak je ale v obou případech pravdou.
Bez vyspělé elektroniky si dnes vpodstatě ani nenačepujete benzín
O Slunci, které zásadně ovlivňuje náš život, toho vlastně stále ještě moc nevíme. Vědci docela sympaticky přiznávají, že nic neumějí předem vypočítat. Víme, že sluneční aktivita kolísá v řadě zhruba jedenáctiletých (respektive dvaadvacetiletých) cyklů, během nichž si naše hvězda „prohazuje“ magnetické póly. Jde o souhrn komplikovaných dějů, který připomíná něco jako tep slunečního srdce, a na to, abychom ho předpověděli, nemáme. Prý zatím.
Čekání na konec světa
Zhruba v polovině cyklu se obvykle vyskytují jedno (někdy dvě) solární maxima. Během maxima Slunce „plive“ do okolního prostoru (a tedy občas i na nás) nejvíce erupcí. A ty mohou být pro naši civilizaci extrémně nebezpečné. Vyskytnout se ale mohou nejen v maximu, a vlastně téměř kdykoli.
V současnosti přitom nevíme tak úplně, co se s naší hvězdou děje. Podle některých vědců je cyklus delší než obyčejně. Jiní mluví o útlumu sluneční aktivity, podobném tzv. Mauderovu minimu z přelomu 17. a 18. století.
Zatím je jisté jen jedno: po mimořádně hlubokém útlumu, neboli minimu, v letech 2005-2008, přišel další cyklus velmi váhavě a proběhl vlastně velmi měkce. Slunce zůstalo tak napůl „spát“. Maximum bychom měli mít za sebou. Slunce je ale stále poměrně aktivní.
Ať už se „vzbudí“ do dalšího extrémního maxima kdykoli, jistě víme jedno: v zásadě je naše současnost jen čekáním na to, kdy nás nějaká zbloudilá elektromagnetická vlna smete. Minule se to nestalo jen proto, že jsme ještě elektroniku neměli. To ale bylo před jedním a půl stoletím – a máme tedy zase „na čase“. Jak o tom píše i z vědeckého pohledu Jan Řeháček:
Jan Řeháček: Podivné úkazy na nebi
Před téměř stopětašedesáti lety, 2. září 1859 krátce po půlnoci, se skupina zlatokopů ve Skalistých horách náhle probudila a uprostřed noci začala připravovat snídani. Oblohu totiž prosvětlila polární záře tak silná, že se zdálo, že svítá.
Díky její nebývalé intenzitě se uprostřed noci daly číst noviny a světelné úkazy, normálně omezené na arktické oblasti, byly zaznamenány až na Floridě či v Římě. Lidstvo toho tenkrát o elektřině ještě mnoho nevědělo, ale podle dobového tisku se děly nevídané věci. Telegrafní operátoři po celém světě hlásili poruchy spojení, elektrické šoky z přístrojů a telegrafní sloupy na mnoha místech sršely explozemi jisker.
Čtěte ZDE: Zločin v přímém přenosu: Každý z nás je v nebezpečí. Máme šanci s marmeládami? Jak přežijeme katastrofu? Sedmdesát dva bodů. Mysleme a konejme, dokud je čas
Smečka protonů a alfa částic
O den dříve, 1. září 1859, pozoroval britský astronom Richard Christopher Carrington sluneční skvrny a při rutinní práci si všiml dvou zářivých záblesků jasné barvy. Nejprve si myslel, že byly způsobeny dírkou v zástěně, ale brzy vysvitlo, že se jedná o mimořádně silné sluneční erupce. Carrington vyběhl z laboratoře, aby pro svůj objev našel svědka, ale když se i se svědkem vrátil, jasné sekce byly potemnělé a zakrátko zmizely. Ještě několikrát se k pozorování kritické oblasti vrátil, ale nic zvláštního již nespatřil. Netušil, že mezitím se do meziplanetárního prostoru vřítila smečka protonů, eletronů a alfa částic a namířila si to přímo k Zemi.
Z hlediska celkových škod se počátkem září 1859 vlastně nic moc nestalo. Technologicky vzato, i ty nejvyspělejší národy se stále ještě nacházely v době kamenné, takže elektromagnetické vlnobití ani nemělo co zničit a způsobilo pouze nečekané a pamětihodné nebeské divadýlko. V naší Internetem odkojené době by následky takové bouře byly podstatně dramatičtější. Bez vyspělé elektroniky si dnes vpodstatě ani nenačepujete benzín a jakákoliv porucha v globální distribuci elektřiny by tudíž měla katastrofický dopad.
Totální kolaps
Většina transformátorů by prakticky okamžitě vyhořela a výměna by se mohla vléci celá leta, protože některé komponenty se nedají rychle vyrobit. Ještě horší by bylo sekundární postižení bank, mobilních sítí, signálních zařízení, počítačů, GPS navigátorů a dalších moderních systémů, které by následně zkolabovaly. Celkové škody z takové vesmírné pohromy se odhadují na 1-2 billiony dollarů (pro srovnání hurikán Katrina způsobil paseku za zhruba 0.1 bilionu dollarů).
Jak se zvyšuje naše závislost na elektronice všeho druhu, tak se zvyšuje i naše zranitelnost
Carringtonova událost (Carrington Event), jak se této mimořádně silné sluneční bouři dnes říká, však není jevem zcela mimořádným nebo výjimečným - jako by byl například náraz asteroidu do Země nebo výbuch Yellowstonské Caldery. Výron koronálni hmoty (coronal mass ejection), který celou geomagnetickou bouři odstartuje, je vcelku běžnou záležitostí. Během solarního maxima dochází k erupcím až třikrát za den, v minimu pak v průměru jednou za pět dní. Naštěstí ne každá erupce a s ní spojený proud nabitých částic bezprostředně ohrožuje naši technologii.
Sluneční kýchnutí
Solární bouři si můžeme představit jako takové sluneční kýchnutí. Slunce udělá "hepčí" a do prostoru se v určitém směru vyvalí eletromagnetická kapénková nákaza. Země se naštěstí většinou vyhne přímému zásahu, ale tu a tam se stane, že mimořádně silné kýchnutí se jako na potvoru vrhne zrovna do té oblasti vesmíru, kudy si to naše planeta elipticky štráduje a pak je zle. Šance, že k takové kosmické šlamastice v příští dekádě dojde, je podle některých zdrojů zhruba 12%, tedy jedna k osmi. Konzervativnější prameny, třeba US Geological Survey, uvádí šest až sedm procent. Ten samý zdroj ovšem poznamenává, že k události Carringtonova typu dochází zhruba jednou za 150 let, takže z historického hlediska je nějaká pořádná elektromagnetická patálie už téměř na spadnutí.
K menším problémům v naší technologické éře již došlo. Magnetická bouře z března 1989 vyhodila na několik hodin proud v Quebecu, "Halloween storms" v roce 2003 způsobily problémy ve Švédsku a zcela nedávno, v létě 2012, nás jedna velmi silná bouře jen těsně minula. Toho léta Slunce pšíklo do té oblasti zemské orbity, kterou jsme se - nic zlého netuše - za pár dní na to skutečně prokutáleli. Mnozí odhadují, že síla této bouře byla srovnatelná s Carringtonovou událostí a devastace pozemského technického parku by proto byla značná. Jak značná - o tom se vedou spory, protože v moderní době nás zatím (ťuk ťuk ťuk na dřevo) nic podobného přímo nezasáhlo.
Čtěte ZDE: Amerika i Evropa před kolapsem: Blackout může přijít kdykoli. Naši prarodiče ještě bývali soběstační. Jsou prepeři jen nebezpeční šílenci, nebo naopak jediní rozumní?
Vrtošivé slunce
Intenzita geomagnetických poruch se dá měřit několika typy indexů, takže pokud si chcete o stupni nebezpečí udělat obrázek sami, můžete sledovat několik veřejně dostupných zdrojů aktuálních informací. Jedním z nich je Kp index, který měří fluktuace v horizontální složce zemského magnetického pole (na stupnici od 1 do 9). Jeho momentální hodnotu můžete najít zde. Razance očekávaných doprovodných efektů se dá na základě Kp indexu dovodit z této tabulky.
Dalším populárním indikátorem je DST index, který měří množství nabitých částic prolétávajících zemským magnetickým polem v oblasti rovníku a to prostřednictvím změny tzv. prstencového proudu Země (ring current). Čím je jeho hodnota zápornější, tím je bouře silnější. Typicky se tento index pohybuje v rozmezí -50 až 50 nT (nanoTesla), ale během bouří může jeho hodnota dosáhnout -200 až -500 nT. Výše zmíněná bouře z března 1989 měla hodnotu -590 nT a intenzita Carringtonovy události se odhaduje na -1000 až -1500 nT. Současnou hodnotu DST indexu si můžete vyhledat zde.
Co říci závěrem...?
Vesmírné počasí je stejně vrtošivé jako to pozemské. A jak se zvyšuje naše závislost na elektronice všeho druhu, tak se zvyšuje i naše zranitelnost. Měli bychom se tedy pokusit tyto citlivé technologie chránit. Prostředky na to máme. Jen bychom ale museli dát hlavy dohromady a místo kontraproduktivního rozdmychávání geopolitických problémů se začít chovat jako zodpovědná civilizace.
Zdroj.
